Cuius regio, eius religio

Cuius regio, eius religio („čí země, toho náboženství“) je latinské shrnutí zásady augšpurského míru z 25. září 1555: vládce území ve Svaté říši římské určoval, zda v něm bude platit katolické, nebo luterské vyznání. Obyvatelé jiné víry se směli s rodinou a majetkem vystěhovat jinam.
| Překlad | čí země, toho náboženství |
|---|---|
| Právní základ | augšpurský říšský a náboženský mír, 25. září 1555 |
| Jednal za císaře Karla V. | jeho bratr Ferdinand I. |
| Uznaná vyznání | katolické a luterské (augsburské vyznání), od vestfálského míru 1648 i reformované |
| Právo vystěhování | ius emigrandi, § 24 říšského výnosu |
| Výjimky | duchovní knížectví (reservatum ecclesiasticum), Declaratio Ferdinandea, říšská města |
| Autor latinské formule | Joachim Stephani (1544–1623), právník z Greifswaldu |
Historie
Reformace po roce 1517 rozdělila Svatou říši římskou na katolické a protestantské země. Luterská knížata se roku 1531 spojila ve Šmalkaldském spolku. Náboženskou jednotu, o kterou usiloval císař Karel V., neobnovila šmalkaldská válka let 1546–1547 ani jeho prozatímní úprava víry z roku 1548, Augšpurské interim, které neuspokojilo katolíky ani protestanty. Po povstání protestantských knížat roku 1552 přislíbila pasovská smlouva luteránům mír do příštího říšského sněmu.
Na sněmu v Augsburgu roku 1555 zastupoval Karla V. jeho bratr Ferdinand I. Výsledkem byl Augšpurský mír z 25. září 1555, který luterskému vyznání přiznal trvalé místo v říši. Vládce každého území si mohl zvolit katolictví, nebo augsburské vyznání, a jeho víra se stala vírou země. Zwingliáni a novokřtěnci ochranu nezískali, kalvinisté ji úředně dostali až vestfálským mírem. Duchovní knížata, která by přestoupila k luterství, měla podle takzvané církevní výhrady přijít o vládu. Luterským rytířům a městům v duchovních knížectvích slíbil Ferdinand ochranu zvláštním prohlášením z 24. září 1555 (Declaratio Ferdinandea), které do textu míru zařazeno nebylo a do roku 1575 zůstalo tajné.
Latinské úsloví cuius regio, eius religio v textu míru není. Formuloval je až o desítky let později greifswaldský právník Joachim Stephani jako shrnutí práva vrchnosti určovat vyznání poddaných (ius reformandi). Systém augšpurského míru se na počátku 17. století rozpadal, což patřilo k příčinám třicetileté války. Vestfálský mír roku 1648 rozšířil jeho záruky na reformované vyznání a omezil vládce: smělo se měnit vyznání panovníka, ne už vnucovat ho poddaným. Saský kurfiřt Fridrich August I., pozdější polský král August II. Silný, tak roku 1697 přestoupil ke katolictví, aby mohl být zvolen polským králem, ale Sasko zůstalo úředně protestantské.
Jak zásada působila
Zásada nepřinášela náboženskou svobodu jednotlivce, ale svobodu vládce. Kdo se nechtěl podřídit, mohl podle § 24 říšského výnosu odejít i s rodinou, prodat majetek po zaplacení obvyklých dávek a neměl tím utrpět na cti. Nevolníci však mohli odejít jen po vyvázání ze svých povinností vůči vrchnosti, což je mohlo zcela vyčerpat. V říšských městech vedle sebe často žilo víc vyznání.
Jeden z nejznámějších pozdních příkladů zachycuje medaile. Roku 1731 přinutil salcburský arcibiskup Leopold Antonín z Firmianu protestanty ze svého arcibiskupství opustit zemi a většina z nich našla nový domov v Prusku. Jejich přijetí v Prusku připomíná stříbrná medaile gothajského medailéra Christiana Wermutha z roku 1732 s portrétem pruského krále Fridricha Viléma I. Na rubu je dlouhý zástup vyhnanců před horskou krajinou a opis PROCESSIO MAGNA EMIGRANTIVM SALISBVRG, tedy velký průvod salcburských vystěhovalců přes Bavorsko, Švábsko, Franky a Horní a Dolní Sasko do Pruska.
