Vestfálský mír

Vestfálský mír je soubor mírových smluv podepsaných 24. října 1648 v Münsteru a Osnabrücku, které ukončily třicetiletou válku ve Svaté říši římské. Říšským stavům potvrdil zemskou svrchovanost a právo uzavírat spojenectví, Francii a Švédsku přinesl území a Bavorsku kurfiřtskou hodnost.

Historie

Mír byl výsledkem několikaletých jednání ve dvou vestfálských městech. V Osnabrücku jednal císař s říšskými stavy přímo se Švédskem, v Münsteru s Francií za zprostředkování papeže a Benátek. Třicetiletá válka, která začala pražskou defenestrací roku 1618, zpustošila střední Evropu a vyžádala si miliony obětí. Některé oblasti Svaté říše římské přišly až o polovinu obyvatelstva.

V Münsteru uzavřely 30. ledna 1648 samostatný mír také Španělsko a Nizozemí; ten ukončil osmdesátiletou válku.

Francie získala biskupství Mety, Toul a Verdun, Breisach, Sundgau a zemské fojtství nad deseti říšskými městy v Alsasku. Švédsko obdrželo Přední Pomořansko se Štětínem, Rujánou, Uznojmem a Volínem, Wismar, arcibiskupství Brémy a biskupství Verden a k tomu pět milionů tolarů. Braniborsko dostalo zbytek Pomořanska, Halberstadt, Minden a Kammin a nárok na Magdeburk, který mu připadl až roku 1680. Bavorsko si ponechalo Horní Falc a kurfiřtskou hodnost; pro Falc vznikla osmá kurfiřtská hodnost.

Říšským stavům mír výslovně potvrdil zemskou svrchovanost a právo uzavírat spojenectví mezi sebou i s cizími mocnostmi, pokud nesměřovala proti císaři a říši. Pro vracení církevního majetku v říši platil jako rozhodující takzvaný normální rok 1624.

Pro české země mír poměry po Bílé hoře nezměnil. V habsburských dědičných zemích trval císař na zachování náboženského stavu, což znamenalo dokončení rekatolizace, a pro vracení majetku uznal jen rok 1630. Švédsko při jednáních žádalo návrat českých exulantů a vrácení jejich statků, v červnu 1648 se ale tohoto požadavku vzdalo. V posledních měsících války obsadili Švédové pod velením Hanse Christopha von Königsmarcka Malou Stranu a Pražský hrad. Staré a Nové Město se ubránily a útoky ustaly se zprávou o podepsání míru. Švédové odvezli velkou část rudolfínských sbírek, mimo jiné rukopis Codex gigas.

Mince a medaile kolem vestfálského míru

Mincovní právo udělovali panovníci v říši biskupům od 9. století, světským knížatům od 11. století a později i městům; kurfiřtům ho roku 1356 v plném rozsahu přiznala Zlatá bula Karla IV. Od roku 1648 dostávaly mincovní regál i další říšské stavy, formální vrchní dozor si ponechal císař. Mincovnictví říše bylo roztříštěné už před válkou.

Válka sama přinesla nejhorší měnový rozvrat své doby. Kiprové mince – nekvalitní ražby s nízkým obsahem stříbra – v numismatice označují hlavně léta 1618–1623; druhá, menší vlna kiprových ražeb přišla v říši v 70. a 80. letech 17. století.

Ustálit měnu se po válce pokoušely smlouvy větších států. Sasko a Braniborsko se roku 1667 dohodly v Zinně na stopě 10½ tolaru z hřivny ryzího stříbra. Lipská mincovní smlouva ze 16. ledna 1690, kterou uzavřely Sasko, Braniborsko a Brunšvicko-Lünebursko, zavedla dvanáctitolarovou stopu, nazývanou také osmnáctizlatníková.

Uzavření míru připomínají medaile. Sebastian Dadler zobrazil na medaili z roku 1648 švédskou královnu Kristinu jako Minervu s olivovou ratolestí.