Říšské stavy

Říšské stavy (Reichsstände) byly osoby a korporace Svaté říše římské s bezprostředním vztahem k císaři a právem účasti či hlasu na sněmu. Patřili mezi ně kurfiřti, světská a duchovní knížata, hrabata, preláti a svobodná říšská města. Stavovské právo nebylo totožné s pouhým vlastnictvím území.

Historie

Svatá říše římská nebyla jednotným státem s jednou správou. Císař sdílel moc s knížaty, biskupy, hrabaty, městy a dalšími držiteli práv. Z jejich středověkých lenních a politických vztahů se postupně vytvořila skupina říšských stavů s uznaným místem v ústavě říše.

Základním znakem byla říšská bezprostřednost, tedy podřízení přímo císaři bez mezilehlého zeměpána, a stavovské právo na říšském sněmu. Ne každá bezprostřední osoba však automaticky disponovala plným hlasem a podmínky se v průběhu staletí měnily.

Říšský sněm se dělil do kolegia kurfiřtů, knížecí rady a kolegia říšských měst. V knížecí radě měli někteří členové individuální virilní hlas, zatímco hrabata a preláti sdíleli kuriátní hlasy v kolegiích. Způsob hlasování proto neodpovídal jednoduchému principu jeden stát – jeden hlas.

Mezi stavy byla světská knížata, knížecí biskupové, opatství, hrabata a svobodná říšská města. Rytíři mohli být bezprostřední, ale jako celek neměli stavovský hlas na říšském sněmu. Zemské stavy uvnitř jednotlivých knížectví byly jinou úrovní a nesmějí se s Reichsstände zaměňovat.

Vestfálský mír roku 1648 potvrdil rozsáhlá práva stavů, včetně možnosti uzavírat spojenectví, pokud nebyla namířena proti císaři a říši. Stavy se podílely na zákonodárství, daních, válce a míru. Jejich samostatnost však existovala uvnitř společného říšského právního rámce.

Mediatizace a sekularizace kolem let 1803–1806 počet stavů radikálně snížily. Zánik říše roku 1806 ukončil jejich ústavní postavení, ale některé rody si zachovaly společenská privilegia. Moderní označení „státy říše“ je praktické, nesmí však každému stavu přisoudit dnešní státní suverenitu.

Hlas na říšském sněmu a různé skupiny stavů

Při určování stavovského postavení se sleduje datum, bezprostřednost, přijetí do kolegia a druh hlasu. Držba knížecího titulu sama nestačí. Rod mohl vlastnit více území a hlas mohl být vázán na konkrétní teritorium, nikoli pouze na osobu.

Virilní hlas patřil jednotlivému členu, kuriátní hlas sdílela skupina hrabat nebo prelátů. Mapa, která každý hlas kreslí jako stejně velký stát, zkresluje ústavní realitu. Stejně zavádějící je započítat říšské rytíře mezi hlasující stavy bez vysvětlení.

Mincovní právo říšského stavu se dokládá privilegiem a místní praxí. Stavovský titul pomáhá určit emitenta, ale ne každé území razilo vlastní mince. Opis, značka mincovny a právní dokument jsou přesnější než obecný rodový erb.