Pečeť

Pečeť je otisk pečetidla do vosku, olova nebo jiného měkkého materiálu, který potvrzoval pravost listiny a totožnost vydavatele. V době, kdy většina lidí neuměla psát, byla závaznější než podpis. Obor, který se pečetěmi zabývá, se jmenuje sfragistika a s numismatikou úzce souvisí.

Historie

Pečetit se začalo dávno před vznikem mince. Ve starověké Mezopotámii se používala válečková pečetidla, která se odvalovala po hliněné tabulce a zanechávala souvislý pás obrazu; sloužila k označení vlastnictví i k uzavření nádob. Princip zůstal po celá tisíciletí stejný: kdo drží pečetidlo, ten ručí za obsah.

Ve středověké Evropě se pečeť stala právním nástrojem prvního řádu. Panovnická listina bez pečeti neplatila a padělání pečeti se trestalo stejně tvrdě jako padělání mince. Nejstarší dochovaný český erb je právě na pečeti – plamenná orlice Přemysla Otakara I. z roku 1192 – a řada rodových znaků je doložena jen díky voskovým otiskům na listinách.

Podle materiálu se rozlišuje pečeť vosková, nejběžnější, a bula – kovová pečeť z olova, stříbra nebo zlata. Zlatá bula byla vyhrazena nejzávažnějším listinám; nejznámější je Zlatá bula sicilská z roku 1212, kterou získali čeští panovníci dědičný královský titul. Právě u bul se sfragistika s numismatikou potkává nejtěsněji, protože se razily stejnou technikou jako mince.

Pečeti se věšely na provázcích či proužcích pergamenu pod listinu, nebo se otiskovaly přímo do ní. Velikost a provedení odpovídaly postavení vydavatele: panovnická majestátní pečeť měřila i přes deset centimetrů a zobrazovala vládce na trůnu, městská bývala menší se znakem obce, osobní prstenová pečeť měla sotva centimetr.

Co má pečeť společného s mincí

Obojí vzniká otiskem vyrytého razidla do měkkého materiálu a obojí vyrábělo často stejné řemeslo. Rytci pečetidel a rytci mincovních razidel patřili ke stejnému okruhu a jejich rukopis se dá u vynikajících kusů rozpoznat na obojím. Proto se sfragistika a numismatika studují souběžně a užívají podobné metody popisu.

Pro určování mincí jsou pečeti cenné hlavně jako doklad podoby znaků. U raných ražeb bývá znak na minci nezřetelný nebo zjednodušený, kdežto na pečeti téhož vydavatele je vyveden pečlivě a ve větším měřítku – srovnáním se pak dá potvrdit, komu mince patří.

Sběratelsky jsou pečeti samostatnou oblastí. Cení se dochovanost vosku, který je křehký a snadno se odlamuje, a čitelnost opisu; kompletní pečeť původně zavěšená na listině má vyšší hodnotu než volný otisk. Vedle originálů se sbírají i pečetidla samotná – kovová nebo kamenná matrice, ze které otisk vznikal.