Sekularizace
Sekularizace je proces, při němž se náboženské instituce, majetek nebo pravomoci přesouvají do světské správy, případně postupně slábne společenský vliv náboženství. V dějinách označuje hlavně převod církevního majetku na stát nebo světské panovníky, v moderní době také odluku církve od státu.
| Původ slova | latinské saeculum – věk, doba, světský život |
|---|---|
| První užití pro církevní majetek | 8. května 1646, francouzský vyslanec Henri II. d’Orléans-Longueville při jednání o vestfálském míru |
| Habsburská monarchie | rušení klášterů za Josefa II. od roku 1782, majetek do náboženského fondu |
| Svatá říše římská | Hlavní usnesení mimořádné říšské deputace z 25. února 1803 – zánik duchovních knížectví |
| Francie | zákon o odluce církví a státu z roku 1905 |
| Numismatická souvislost | salcburští arcibiskupové razili mince od roku 996 do sekularizace roku 1803 |
Historie
Slovo sekularizace vychází z latinského saeculum („věk, doba, světský život“) a původně se pojilo se světským stavem na rozdíl od života řeholního. Latinské saecularisatio se v 16. století užívalo o duchovních, kteří opustili společný řeholní život. Pro převod církevního majetku do světských rukou použil sloveso séculariser poprvé 8. května 1646 francouzský vyslanec Henri II. d’Orléans-Longueville při jednáních o vestfálském míru v Münsteru.
V době reformace přecházel církevní majetek do světských rukou v protestantských zemích. V Anglii rušil kláštery a zabavoval jejich majetek Jindřich VIII. od druhé poloviny 30. let 16. století, v Sasku dal vévoda Jindřich Pobožný od roku 1539 sekularizovat církevní statky a zrušit kláštery. Vestfálský mír roku 1648 proměnil luterská biskupství, například Magdeburk, Halberstadt a Brémy, ve světská knížectví. Spolu s majetkem přecházely na stát a obce i školy, chudinská péče a nemocnice, které dosud zajišťovaly církevní instituce.
V habsburské monarchii je se sekularizací spojeno rušení klášterů za Josefa II. od roku 1782. Stát rušil řády, které nevyučovaly ani nepečovaly o nemocné, a jmění více než pěti set zrušených klášterů soustředil do náboženského fondu. Z něj se platili faráři a nové farnosti. Šlo o typický projev osvícenského absolutismu: církev zůstávala důležitá, ale pod silnější kontrolou státu.
Ještě razantnější vlnu přineslo období francouzské revoluce a napoleonských válek. Ve Svaté říši římské bylo přelomovým krokem Hlavní usnesení mimořádné říšské deputace (Reichsdeputationshauptschluss) z 25. února 1803. Zlikvidovalo duchovní knížectví, sekularizovalo katolické kláštery a jejich majetek převedlo na světská knížata. Tím se přepsala politická mapa říše, v níž část území dosud spravovali církevní hodnostáři jako světská knížata.
V 19. a 20. století získal pojem i sociologický rozměr. Označuje dlouhodobý proces, v němž náboženství a církve ztrácejí část veřejného vlivu, zatímco stát a občanská společnost přebírají dřívější funkce – vzdělávání, sociální péči či rodinné právo. Ve Francii se tento vývoj spojil s právním oddělením náboženských institucí od státu, tradicí laïcité, kterou symbolizuje zákon o odluce církví a státu z roku 1905.
Významy pojmu a projevy v praxi
Sekularizace má dva hlavní významy. Historicko-právní význam míří na konkrétní převod církevního majetku a práv do světské správy: zrušení kláštera, zestátnění pozemků, převzetí patronátních práv nebo zánik církevního panství. Sociologický význam popisuje dlouhodobou proměnu společnosti, v níž se náboženství stává osobní záležitostí a veřejný prostor se řídí světskými pravidly – bez toho, aby to znamenalo zánik víry.
Duchovní knížata Svaté říše římské měla často i mincovní právo. Salcburským arcibiskupům ho udělil roku 996 císař Ota III. a jejich ražba trvala až do sekularizace roku 1803. Salcburská mincovna pak razila pro nového světského vládce, kurfiřta Ferdinanda Toskánského, a od roku 1806 do roku 1810 pro Rakousko se značkou D.
