Absolutismus
Absolutismus je forma monarchie, v níž se moc soustřeďuje v rukou panovníka a stavovská shromáždění ztrácejí vliv. Pojem se užívá pro Evropu od poloviny 17. století do Velké francouzské revoluce. Vzorem byla Francie Ludvíka XIV., v českých zemích jej po Bílé hoře zakotvilo Obnovené zřízení zemské.
| Podstata | soustředění moci u panovníka, oslabení stavů, stálá armáda a úřednictvo |
|---|---|
| Období | od poloviny 17. století do Velké francouzské revoluce |
| Fáze | konfesní, dvorský a osvícenský absolutismus |
| Vzorový příklad | Francie za Ludvíka XIV. |
| Osvícenský absolutismus | Fridrich II. Veliký v Prusku, Marie Terezie a Josef II. v habsburské monarchii |
| České země | Obnovené zřízení zemské 1627 pro Čechy, 1628 pro Moravu |
Historie
Absolutismus vyrůstal z dlouhodobé snahy panovníků posílit vládu na úkor stavů, měst a regionálních elit. Ve středověku musel panovník s mocí hospodařit společně se stavy, šlechtou a církví a jeho finanční možnosti byly omezené. V raném novověku rostly náklady na války a obranu a státy začaly budovat stálé instituce, které spravovaly území soustavněji než dřív. Hlavním motorem centralizace byla potřeba financovat války pravidelnými daněmi a výkonnější správou.
Absolutismus se neprosadil všude stejně; dnešní historiografie ho chápe jako směřování k ideálu, který se nikdy neuplatnil úplně. Historiografie rozlišuje tři fáze. Konfesní absolutismus od druhé poloviny 16. století do vypuknutí třicetileté války spojoval moc panovníka s jednotou víry – příkladem je Filip II. Španělský nebo Ferdinand II. ve Štýrsku. Dvorský absolutismus představuje Francie za vlády Ludvíka XIV., kdy se královský dvůr stal centrem moci, a ve střední Evropě Leopold I. a Karel VI.
V habsburské monarchii a v českých zemích zakotvilo absolutistickou vládu po bitvě na Bílé hoře Obnovené zřízení zemské – pro Čechy roku 1627, pro Moravu v téměř shodném znění roku 1628. Nahradilo volbu krále dědičným nástupnictvím Habsburků, učinilo katolictví jediným povoleným náboženstvím, zemské právo opřelo o psané předpisy a zrovnoprávnilo němčinu s češtinou jako úřední jazyk. Pobělohorské konfiskace oslabily domácí šlechtu.
V 18. století se část absolutistických režimů proměnila v osvícenský absolutismus. Panovníci si ponechali silnou centrální moc, ale stát modernizovali reformami – zefektivňovali daně, omezovali výsady církve a šlechty, podporovali školství a jednotnější právo. Vládce se měl chápat jako „první služebník státu“, jak se označoval Fridrich II. Veliký v Prusku. V habsburské monarchii se reformní absolutismus projevil za vlády Marie Terezie a Josefa II., kdy se posilovala státní správa, armáda a kontrola nad církví.
Ústředním rysem absolutismu byla proměna státního aparátu. Vedle dvora a šlechty rostl význam vzdělaných úředníků, kteří řídili výběr daní, soudnictví a hospodářskou politiku, a stálé armády. Prosazení nařízení přesto záviselo na místních úřednících a vrchnostech, takže se absolutistické státy v praxi značně lišily.
Konec epochy ohlásila Velká francouzská revoluce, která přenesla zdroj legitimity od panovníka k národu. V 19. století absolutismus v mnoha zemích nahradily ústavní monarchie, centralizovaná správa však přetrvala jako jeho dědictví.
Absolutistický stát a peníze
Absolutistický stát platil stálou armádu a úřednictvo z pravidelných daní, a proto potřeboval spolehlivé oběživo pod vlastní kontrolou. V habsburské monarchii souvisí s osvícenským absolutismem velká měnová reforma Marie Terezie. Instrukcí ze 7. listopadu 1750 zavedla konvenční měnu, v níž se z kolínské hřivny ryzího stříbra razilo 20 zlatých; podle konvence s Bavorskem z roku 1753 se jí začaly řídit i další země Svaté říše římské. Od roku 1762 vydávala habsburská monarchie vedle mincí první papírové peníze, takzvané bankocetle.
