Bitva na Bílé hoře
Bitva na Bílé hoře byla střetnutím 8. listopadu 1620 u Prahy na začátku třicetileté války, v němž císařsko-ligistická vojska porazila vojsko českých stavů a jejich spojenců. Porážka ukončila české stavovské povstání i vládu Fridricha Falckého a zásadně ovlivnila další vývoj českých zemí.
| Datum | 8. listopadu 1620 |
|---|---|
| Místo | Bílá hora na západním okraji Prahy |
| Souvislost | české stavovské povstání, počátek třicetileté války |
| Vítězové | císařské vojsko (Karel Bonaventura Buquoy) a vojsko Katolické ligy (Jan Tserclaes Tilly, Maxmilián I. Bavorský) |
| Poražení | stavovské vojsko vedené Kristiánem I. Anhaltským |
| Důsledky | útěk Fridricha Falckého, Staroměstská exekuce 21. června 1621, konfiskace majetku, rekatolizace |
| Mincovnictví | konec ražeb Fridricha Falckého v Čechách; 1621–1623 znehodnocená dlouhá mince, 1623 státní bankrot (kaláda) |
Historie
Konflikt eskaloval po pražské defenestraci roku 1618, kdy se část českých stavů postavila proti politice habsburského panovníka. České stavovské povstání mělo náboženský, mocenský i ústavní rozměr – šlo o to, kdo bude v zemi rozhodovat a jak široká budou stavovská práva. V roce 1619 zvolily stavy za krále Fridricha Falckého, korunovaného 4. listopadu 1619, a spor přerostl v otevřenou válku s habsburským táborem.
Proti povstalcům se spojila císařská armáda, které velel Karel Bonaventura Buquoy, a vojsko Katolické ligy vedené bavorským vévodou Maxmiliánem I. a Janem Tserclaesem Tillym. Stavovské vojsko s žoldnéřskými a spojeneckými oddíly vedl Kristián I. Anhaltský.
Bitva se odehrála v neděli 8. listopadu 1620 na návrší Bílé hory na západním okraji Prahy. Stavovské vojsko se bránilo na vyvýšeném terénu, katolická vojska však po jedné až dvou hodinách boje jeho sestavu rozbila a přinutila je k ústupu. Vojensky šlo o krátký střet, politicky o zlom s dalekosáhlými důsledky. Fridrich Falcký brzy po porážce opustil Prahu a odjel do Vratislavi; pro krátkou vládu je znám jako „zimní král“.
Následovalo posílení habsburské moci, potrestání vůdců povstání a rozsáhlé konfiskace majetku. Dne 21. června 1621 bylo na Staroměstském náměstí popraveno 27 vůdců povstání – tři páni, sedm rytířů a sedmnáct měšťanů. Změny v zemské správě a v náboženských poměrech vedly k rekatolizaci a k dlouhodobé proměně společenské struktury. Bitva se stala jedním z nejvýraznějších mezníků raně novověkých dějin českých zemí, k němuž se pozdější generace opakovaně vracely v politických i kulturních debatách.
Bílá hora a mincovnictví
Za své krátké vlády razil Fridrich Falcký dukáty a jejich násobky, tolary a jejich díly i krejcarové nominály; k nejcennějším patří pražský desetidukát z roku 1620. Na mincích ražených v Heidelbergu uváděl titul českého krále ještě roku 1621.
Po vítězství pronajal Ferdinand II. smlouvou z 18. ledna 1622 ražbu mincí v Čechách, na Moravě a v Dolních Rakousích konsorciu, k němuž patřili Hans de Witte, Karel z Lichtenštejna a Albrecht z Valdštejna. Zatímco roku 1618 se z hřivny ryzího stříbra razilo 19 zlatých, smlouva jich dovolovala 79. Této znehodnocené dlouhé minci učinil konec státní bankrot – kaláda – roku 1623. Samotnou bitvu připomíná bělohorská medaile z roku 1622.