Ludvík XIV.
Ludvík XIV., zvaný Král Slunce, vládl Francii v letech 1643 až 1715 – celkem dvaasedmdesát let, nejdéle ze všech evropských panovníků. Vybudoval Versailles, dovedl absolutismus k dokonalosti a jeho zlaté louisdory patří k nejhezčím mincím baroka. Zemřel roku 1715 a přežil syna i vnuka.
| Narození | 5. září 1638, Saint-Germain-en-Laye |
|---|---|
| Úmrtí | 1. září 1715, Versailles |
| Vláda | Francouzský král v letech 1643–1715 |
| Osobní vláda | Od roku 1661, po smrti kardinála Mazarina |
| Dynastie | Bourboni |
| Versailles | Sídlo dvora a vlády od roku 1682 |
| Mince | Zlaté louisdory, stříbrná écu a jejich díly |
Historie
Na trůn nastoupil ve čtyřech letech a v jeho dětství zemí otřásla fronda – povstání šlechty a parlamentu proti královské moci. Zážitek z útěku z Paříže ho poznamenal natrvalo a vysvětluje jeho pozdější nedůvěru k Paříži i ke šlechtě.
Samostatně začal vládnout roku 1661 a odmítl jmenovat prvního ministra. Šlechtu přesunul do Versailles, kde ji zaměstnal dvorským ceremoniálem a odřízl od skutečné moci; správu svěřil úředníkům z měšťanských rodin. Hospodářství řídil Jean-Baptiste Colbert, jehož merkantilistická politika podporovala manufaktury, obchod a stavbu loďstva.
Vládu provázely takřka nepřetržité války, které měly Francii zajistit „přirozené hranice". Poslední z nich, válka o španělské dědictví, skončila kompromisem: vnuk Filip zůstal španělským králem, ale koruny se nesměly spojit. Francii to stálo obrovské peníze a vyčerpanou zemi zdědil pravnuk Ludvík XV.
Zrušením nantského ediktu roku 1685 navíc přišel o statisíce hugenotů, kteří odešli do Nizozemí, Pruska a Anglie – i s řemeslem a kapitálem. Zemřel roku 1715 a přežil syna i vnuka.
Mince Krále Slunce
Za jeho vlády se ustálila podoba francouzských mincí, která vydržela až do revoluce: zlatý louis d'or a stříbrné écu, na líci portrét krále, na rubu korunovaný znak s liliemi. Portrét se během dlouhé vlády několikrát měnil, takže se podle něj dá odhadnout doba ražby – od mladíka s dlouhými vlasy po stárnoucího panovníka.
Nejzajímavější stopou jsou takzvané přeražby. Když stát potřeboval peníze, prohlásil staré mince za neplatné a nechal je přerazit novým razidlem s vyšší nominální hodnotou. Na mnoha kusech jsou proto pod novým obrazem patrné stopy toho původního – pro sběratele je to vyhledávaná zvláštnost, pro dobové obchodníky to byla skrytá daň.
Sběratelsky jde o dostupnou oblast s velkým rozpětím. Běžné stříbrné écu se dá pořídit, aniž by šlo o velkou investici, zatímco zlaté louisdory a vzácnější mincovny se pohybují podstatně výš. Písmeno mincovny je i tady zásadní údaj – Francie razila na desítkách míst a náklady se lišily řádově.