Biskupství
Biskupství neboli diecéze je základní územní a správní jednotka církve, v jejímž čele stojí sídelní biskup jmenovaný papežem. Ve Svaté říši římské se tak označovala i území, jimž biskup vládl jako světský kníže. Nejstarší české biskupství, pražské, vzniklo roku 973, moravské olomoucké roku 1063.
| Původ slova | z řeckého dioikésis (správa), latinsky dioecesis |
|---|---|
| V čele | sídelní biskup jmenovaný papežem |
| Nadřízený celek | arcibiskupství v čele církevní provincie |
| Nejstarší v českých zemích | pražské (973), olomoucké (1063) |
| Katolické diecéze v Česku | 8 – dvě arcidiecéze (pražská, olomoucká) a šest diecézí |
| Knížecí biskupství | ve Svaté říši římské do sekularizace roku 1803 |
| Mincovní právo v českých zemích | pražští biskupové je nevyužili; olomoučtí razili hlavně v Kroměříži (od 1613), mincovna zrušena 1759 |
Historie
Slovo diecéze pochází z řeckého dioikésis, tedy správa. V pozdní římské říši označovalo za Diokleciána správní celek státu; církev je převzala pro obvod spravovaný biskupem. Diecéze se stala základním článkem církevní organizace: biskup v ní řídí duchovní správu, světí kněze a dohlíží na farnosti. Několik diecézí tvoří církevní provincii, v jejímž čele stojí arcibiskup – metropolita.
Ve středověku získalo biskupství i světský rozměr. Ve Svaté říši římské udělovali Ota I. a Ota II. biskupstvím cla, trhy a právo razit mince a od konce 10. století získávali někteří biskupové nad svým územím plnou vládní moc. Vznikla tak knížecí biskupství, mezi něž patřily například Bamberk, Würzburg, Pasov, Řezno, Lutych nebo Münster. Biskup byl v takovém území zároveň duchovním představeným diecéze a světským vládcem. Většina knížecích biskupství zanikla sekularizací roku 1803.
V Čechách vzniklo roku 973 pražské biskupství, vyčleněné z řezenské diecéze a podřízené mohučskému arcibiskupství. Prvním biskupem byl Dětmar, druhým Vojtěch Slavníkovec. Na Moravě bylo roku 1063 se svolením pražského biskupa Šebíře zřízeno olomoucké biskupství. Pražské biskupství povýšil papež Klement VI. 30. dubna 1344 na arcibiskupství, olomoucké se arcibiskupstvím stalo roku 1777. Další české diecéze vznikly v Litoměřicích (1655), Hradci Králové (1664), Brně (1777) a Českých Budějovicích (1785), nejmladší jsou plzeňská (1993) a ostravsko-opavská (1996).
Správa a mincovní právo
Sídelní biskup má v diecézi řádnou pravomoc nad duchovními, liturgií i církevními institucemi. Jeho hlavním chrámem je katedrála a správu diecéze vede biskupská kurie. Vedle sídelního biskupa mohou v diecézi působit biskupové světící a pomocní. Odznaky sídelního biskupa jsou berla, mitra, prsten a pektorál; po nástupu do úřadu přijímá vlastní znak a heslo.
Mincovní právo nebylo součástí biskupského úřadu, biskupové je získávali udělením od panovníka. V Čechách je biskupové nevyužili – výjimkou jsou dodnes sporné denáry biskupa Vojtěcha – a vydávali jen medaile, například intronizační. Nejrozsáhlejší biskupské mincovnictví v českých zemích měli olomoučtí biskupové. Rudolf II. jim mincovní právo potvrdil 5. ledna 1608 a od roku 1613 razili v Kroměříži, přechodně také v Brně, Olomouci a Vyškově. Kroměřížskou mincovnu zrušila Marie Terezie roku 1759; olomoučtí biskupové a od roku 1777 arcibiskupové pak razili už jen ve Vídni.