Svobodné říšské město

Svobodné říšské město bylo město Svaté říše římské podřízené přímo císaři, nikoli místnímu knížeti, a zastoupené na říšském sněmu. Kategorie vznikla spojením svobodných a říšských měst, například Norimberk. Města měla rozsáhlou samosprávu a mincovní právo, jejich skutečná nezávislost se však lišila.

Historie

Ve středověké říši získávala některá města privilegia přímo od krále či císaře. Říšská města vyrůstala na panovnickém majetku, zatímco svobodná města se osvobodila od moci biskupa. Obě skupiny se v raném novověku spojily v kategorii freie und Reichsstädte.

Bezprostřednost znamenala, že mezi městem a císařem nestál zemský kníže. Měšťané si volili radu, spravovali soudy, daně a obranu podle vlastních privilegií. Ústava však často soustřeďovala moc v patricijských rodinách a neznamenala demokratickou rovnost všech obyvatel.

Města byla od pozdního středověku zvána na říšské sněmy a v trvalém sněmu měla vlastní kolegium rozdělené na rýnskou a švábskou lavici. Jejich kolektivní hlas měl jiné postavení než hlasy kurfiřtů a knížat.

Hospodářská síla vycházela z řemesel, trhů, dálkového obchodu a finančních služeb. Norimberk, Augsburg, Frankfurt, Hamburk a Lübeck měly rozdílné regionální role. Ne všechna svobodná města byla bohatá a stejná právní kategorie nezaručovala stejnou moc.

Mincovní právo mohlo vycházet z císařského privilegia, zástavy nebo starého zvyku. Městské mince nesou znak, jméno města a někdy císařskou titulaturu. Přesný emitent a norma se ověřují podle místního mincovního řádu.

Reichsdeputationshauptschluss roku 1803 většinu měst mediatizoval. Roku 1806 říše zanikla; několik měst si zachovalo nebo později obnovilo status samostatných států v Německém spolku. Hamburk a Brémy jsou spolkovými zeměmi dodnes, ale jejich moderní postavení není pokračováním stejného říšského práva beze změny.

Výklad hesla Svobodné říšské město musí rozlišovat dobové označení od pozdějšího odborného názvu. Současníci nemuseli používat stejnou terminologii jako dnešní katalogy a jeden výraz mohl v různých zemích znamenat odlišnou věc. Proto se vždy uvádí místo, období a druh pramene, z něhož určení vychází.

Důležitou část poznání tvoří písemné a hmotné prameny. Úřední dokument zachycuje právní záměr, účet praktické plnění a dochovaný předmět technologický výsledek. Žádný z nich není sám úplným obrazem. Spolehlivý popis porovnává jejich data a otevřeně označuje mezery v dochování.

Pozdější literatura často převzala působivý příběh, který zjednodušuje více příčin do jediné události. Moderní bádání proto kontroluje chronologii, význam dobových slov a nezávislost použitých svědectví. Rozdílné odborné závěry nejsou důvodem k náhodnému výběru, ale k přesnému vymezení toho, co lze tvrdit jistě.

Pro českého čtenáře je užitečné zachovat ustálený český název a při prvním výskytu doplnit původní termín. Překlad nemá vytvářet zdání instituce nebo technologie, která v dané době neexistovala. Srovnání s moderním pojmem může pomoci, jen pokud jsou současně popsány zásadní rozdíly.

V numismatickém a sběratelském prostředí se Svobodné říšské město může objevit na minci, medaili, bankovce, listině nebo v provenienčním záznamu. Samotná časová shoda spojení nedokazuje. Přímou vazbu potvrzuje opis, emitent, objednávka, archivní dokument nebo bezpečně doložený původ konkrétního předmětu.

Bezprostřednost, samospráva a městské mincovnictví

Pro určení statusu je rozhodující konkrétní datum. Město mohlo získat bezprostřednost, být zastaveno knížeti nebo mediatizováno. Moderní turistický titul „svobodné město“ není důkazem hlasu na říšském sněmu.

Městská mince se čte podle erbu, opisu, mincmistra, letopočtu a normy. Císařské jméno nemusí znamenat ražbu z císařské mincovny; mohlo vyjadřovat právní rámec privilegia.

Svobodné říšské město se liší od svobodného královského města v Uhrách a od moderního městského státu. Překlady se nesmějí zaměňovat bez uvedení říše a právního kontextu.

Při určování se nejprve zaznamená materiál, rozměr, hmotnost, technika, opis a všechny značky. Údaje se porovnávají s katalogem pro konkrétní místo a období. Podobnost hlavního motivu nestačí, protože pozdější kopie často přebírají obraz, ale mění hranu, písmo nebo výrobní postup.

Provenience se skládá z navazujících dokladů: starých soupisů, aukčních záznamů, sbírkových štítků, faktur a fotografií. Certifikát bez dohledatelného vydavatele není důkazem. Každá mezera se má přiznat a nesmí být nahrazena příběhem, který nelze ověřit.

Digitální fotografie má zachytit celek i detail v kolmém a šikmém světle. U mince se přidává hrana, u listiny vazba, pečeť a zadní strana. Barevné úpravy a měřítko se uvádějí, aby další badatel mohl rozlišit skutečný znak od stínu nebo komprese obrazu.

Předmět se nemá čistit, leštit ani neodborně rozebírat. Zásah může poškodit povrch, papír, pečeť nebo původní obal a odstranit stopy důležité pro datování. Bezpečné uložení a posouzení specialistou chrání historickou informaci i sběratelskou hodnotu.