Zemská hotovost

Zemská hotovost byla stavovská mobilizace, při níž měli držitelé statků postavit muže, koně a výzbroj k obraně země. V českých zemích ji vyhlašoval panovník se sněmem nebo zemské orgány. Nebyla stálou armádou a její rozsah i skutečná bojeschopnost závisely na konkrétním usnesení.

Historie

Povinnost podílet se na obraně země vyrůstala ze středověkých lenních a stavovských vztahů. Panovník mohl svolávat vojenské družiny, ale dlouhé tažení vyžadovalo souhlas, peníze a logistiku. Zemská hotovost představovala mimořádné soustředění domácích sil.

V českém stavovském státě se způsob výpravy určoval sněmovním usnesením. Vrchnosti stavěly určitý počet jezdců nebo pěších podle majetku, lánů či berního odhadu. Města dodávala vlastní oddíly, vozy, zbraně a zásoby.

Hotovost měla především bránit zemi při vpádu nebo bezprostředním nebezpečí. Pro delší válku se často doplňovala najatým vojskem a zvláštní berní. V 16. a 17. století se opakovaně projednávalo, jak ji udržet připravenou, protože svolání bývalo pomalé a kvalita oddílů nerovnoměrná.

S rozvojem stálých armád význam stavovské hotovosti klesal. Podobné názvy se později objevily pro domobranu, ale nelze je automaticky ztotožnit s raně novověkou zemskou institucí.

Sněmovní usnesení, kvóty a vojenské náklady

Při výkladu konkrétní hotovosti se uvádí rok, země, právní základ, způsob rozvrhu a určené místo srazu. Obecná definice neprozradí, kolik vojáků bylo skutečně postaveno.

Sněmovní počet je předepsaná kvóta, nikoli jistý stav na bojišti. Účty, mustrovní seznamy a korespondence ukazují prodlení, náhrady penězi i chybějící výzbroj.

Mince může dokládat berni nebo žold pouze ve spojení s účtem. Portrétní ražba panovníka, který hotovost svolal, sama neprokazuje účast konkrétní jednotky.