Šmalkaldská válka

Šmalkaldská válka byl konflikt v letech 1546–1547 mezi císařem Karlem V. a protestantským Šmalkaldským spolkem. Císař zvítězil u Mühlberka a zajal saského kurfiřta Jana Fridricha I., ale nedokázal trvale obnovit náboženskou jednotu. Pasovská smlouva roku 1552 a augšpurský mír 1555 uznaly kompromis.

Historie

Po vystoupení Martina Luthera se část říšských knížat a měst přihlásila k reformaci. Roku 1531 vytvořila v durynském Šmalkaldu obranný spolek vedený Saskem a Hesenskem. Jeho členové chtěli chránit své náboženské a politické postavení proti císařskému zásahu.

Karel V. byl dlouho zaměstnán válkami s Francií a Osmany a hledal dočasné dohody. Po uzavření míru s Francií a příměří s Osmanskou říší získal roku 1546 prostor k vojenskému postupu. Konflikt měl náboženský rozměr, ale císař jej právně vedl proti neposlušným stavům.

Šmalkaldský spolek nedokázal využít počáteční převahy v jižním Německu. Vnitřní nedůvěra a rozdílné cíle oslabily velení. Protestantský vévoda Mořic Saský se přidal k císaři proti svému příbuznému Janu Fridrichovi a získal příslib kurfiřtské hodnosti.

Dne 24. dubna 1547 císařské síly porazily vojsko spolku u Mühlberka na Labi. Jan Fridrich byl zajat a Filip Hesenský se později vzdal. Wittenberská kapitulace převedla kurfiřtskou hodnost a část saských zemí na albertinskou větev Mořice.

Karel V. se pokusil upravit náboženské poměry Augšpurským interimem roku 1548. Nařízení neuspokojilo katolíky ani protestanty a jeho vynucování narazilo na odpor. Vítězství tak nepřineslo stabilní řešení reformace.

Mořic Saský se roku 1552 obrátil proti císaři a donutil jej k Pasovské smlouvě. Augšpurský mír roku 1555 následně uznal luterství vedle katolictví a právo říšských stavů určovat vyznání území. Šmalkaldská válka byla proto císařským vojenským triumfem, ale omezeným politickým výsledkem.

Výklad hesla Šmalkaldská válka musí rozlišovat dobové označení od pozdějšího odborného názvu. Současníci nemuseli používat stejnou terminologii jako dnešní katalogy a jeden výraz mohl v různých zemích znamenat odlišnou věc. Proto se vždy uvádí místo, období a druh pramene, z něhož určení vychází.

Důležitou část poznání tvoří písemné a hmotné prameny. Úřední dokument zachycuje právní záměr, účet praktické plnění a dochovaný předmět technologický výsledek. Žádný z nich není sám úplným obrazem. Spolehlivý popis porovnává jejich data a otevřeně označuje mezery v dochování.

Pozdější literatura často převzala působivý příběh, který zjednodušuje více příčin do jediné události. Moderní bádání proto kontroluje chronologii, význam dobových slov a nezávislost použitých svědectví. Rozdílné odborné závěry nejsou důvodem k náhodnému výběru, ale k přesnému vymezení toho, co lze tvrdit jistě.

Pro českého čtenáře je užitečné zachovat ustálený český název a při prvním výskytu doplnit původní termín. Překlad nemá vytvářet zdání instituce nebo technologie, která v dané době neexistovala. Srovnání s moderním pojmem může pomoci, jen pokud jsou současně popsány zásadní rozdíly.

V numismatickém a sběratelském prostředí se Šmalkaldská válka může objevit na minci, medaili, bankovce, listině nebo v provenienčním záznamu. Samotná časová shoda spojení nedokazuje. Přímou vazbu potvrzuje opis, emitent, objednávka, archivní dokument nebo bezpečně doložený původ konkrétního předmětu.

Spolek, bitva u Mühlberka a měnové doklady

Členství ve spolku se měnilo a ne každý protestantský stav bojoval na stejné straně. Mořic Saský je nejvýraznější příklad konfesně blízkého panovníka, který sledoval dynastický zájem. Mapa má zachytit rok, nikoli neměnný blok.

Mince Karla V., Jana Fridricha nebo Mořice mohou nést tituly změněné válkou. Kurfiřtský titul a saské erby pomáhají datovat emisi, ale běžná ražba není automaticky válečnou mincí. Přímou vazbu potvrzuje nouzový původ, opis nebo doložené financování tažení.

Obrazy Mühlberka často vycházejí z císařské reprezentace, zejména z Tizianova jezdeckého portrétu. Umělecký symbol vítězství není taktickou mapou bitvy.

Při určování se nejprve zaznamená materiál, rozměr, hmotnost, technika, opis a všechny značky. Údaje se porovnávají s katalogem pro konkrétní místo a období. Podobnost hlavního motivu nestačí, protože pozdější kopie často přebírají obraz, ale mění hranu, písmo nebo výrobní postup.

Provenience se skládá z navazujících dokladů: starých soupisů, aukčních záznamů, sbírkových štítků, faktur a fotografií. Certifikát bez dohledatelného vydavatele není důkazem. Každá mezera se má přiznat a nesmí být nahrazena příběhem, který nelze ověřit.

Digitální fotografie má zachytit celek i detail v kolmém a šikmém světle. U mince se přidává hrana, u listiny vazba, pečeť a zadní strana. Barevné úpravy a měřítko se uvádějí, aby další badatel mohl rozlišit skutečný znak od stínu nebo komprese obrazu.