Když 5. prosince 1793 vtrhl revoluční dav do kaple Sorbonny, obracel svůj hněv proti jednomu z nejvýraznějších symbolů monarchie a starého režimu. Kardinál Richelieu patří k nemnoha historickým postavám, jejichž hrob vzbuzoval nenávist déle než jejich vláda. Jeho ministerstvo přitom vyvrcholilo něčím, co přežilo monarchii samotnou: měnovou reformou, z níž vzešel slavný zlatý Louis d’or. Tento článek sleduje obě linie - vzestup k mimořádné politické moci i její otisk ve zlatě.
Království, které se bálo samo sebe
Francie, do níž se Armand-Jean du Plessis de Richelieu narodil, měla za sebou téměř čtyři desetiletí náboženských válek. Edikt nantský z roku 1598 ukončil otevřené boje, neodstranil však politické ani náboženské napětí. Protestantům zaručil svobodu vyznání a prostřednictvím zvláštních bezpečnostních ujednání jim dočasně ponechal opevněná místa s posádkami i právo svolávat vlastní politická shromáždění. Vznikla tak mimořádně silná a do značné míry autonomní politicko-vojenská struktura, kterou současníci i pozdější historikové označovali jako „stát ve státě“ - s vojenskými kapacitami a rozsáhlými zahraničními kontakty v protestantské Anglii i v Nizozemí, byť bez vlastní diplomacie v pravém slova smyslu.
Křehkou rovnováhu držel Jindřich IV., panovník, který kvůli koruně sám přestoupil ke katolictví. Jeho vražda 14. května 1610 poslala zemi zpět do nejistoty. Na trůn usedl osmiletý Ludvík XIII. a vlády se ujala jeho matka Marie Medicejská jako regentka. Následovala léta, v nichž se moc obchodovala: velmoži si nechávali platit za loajalitu, guvernéři provincií vládli téměř samostatně a královská rada se měnila podle toho, kdo právě získal královninu přízeň.
Za hranicemi bylo ještě hůř. Habsburkové drželi Španělsko, jižní Nizozemí, Milánsko, Franche-Comté i rakouské a české země - Francie byla sevřená ze všech stran větvemi jednoho rodu. Když v roce 1618 vypukl v Praze konflikt, který se rozrostl v třicetiletou válku, zůstávala Francie zpočátku stranou nikoli díky promyšlené zdrženlivosti, nýbrž proto, že ji zaměstnávaly vlastní vnitřní konflikty.
Peněžní poměry té doby jsou pro pochopení celého příběhu klíčové. Evropa žila z amerického stříbra, které přitékalo přes Sevillu a odtud se rozlévalo dál, a s ním přicházela dlouhá vlna zdražování, kterou historikové označují jako cenovou revoluci. Francouzské účetnictví se přitom vedlo v livrech tournois, které fyzicky neexistovaly: šlo o početní jednotku dělenou na dvacet solů a dvě stě čtyřicet denierů. Skutečné mince - zlaté écu, stříbrné franky a jejich díly, drobné douzainy - se k této jednotce vztahovaly kurzem, který koruna podle potřeby zvyšovala či snižovala. K tomu je třeba připočíst, že se stále razilo kladivem, tedy ručně: střížky nebyly pravidelně kruhové, hmotnost kolísala a dodatečné ořezání okraje bylo obtížné rozpoznat i prokázat. V oběhu navíc dominovaly cizí ražby, především španělské zlaté pistole a stříbrná pesa, v dobových pramenech označovaná jako pièces de huit. Kdo chtěl ve Francii vážně platit velké částky ve zlatě, sáhl často po španělské minci.
Odtržení početní jednotky od skutečné mince přitom nebylo technickou drobností. Šlo o fiskální páku: když koruna potřebovala peníze, mohla nařídit, že tatáž nezměněná mince nadále platí víc livrů. Poddaný držel v ruce stále stejný kus kovu, ale jeho dluh vůči státu i jeho pohledávky se přepočítaly. Tyto kurzové úpravy se ve Francii používaly po celý raný novověk a jejich odvrácenou stranou byla trvalá nedůvěra: nikdo si nebyl jistý, jakou hodnotu bude mít jeho mince v následujícím roce.
Biskup z nutnosti: proč se z vojáka stal kněz
Armand Jean du Plessis se narodil 9. září 1585; jako místo se obvykle uvádí Paříž, prameny je však definitivně neprokazují. Rod du Plessis patřil k poitouské šlechtě - starý, vážený a chudý. Otec François du Plessis, pán z Richelieu, sloužil jako velký probošt Francie ještě Jindřichu III. a po něm Jindřichu IV. Když 10. června 1590 zemřel, nezanechal majetek, ale dluhy a hypotéky. Armandovi nebylo ani pět let.
Rodinnou záchranou zůstalo biskupství v Luçonu. Jindřich III. je zhruba od roku 1584 přiřkl du Plessisům jako odměnu za služby - v praxi to znamenalo, že velká část jeho příjmů plynula rodině. Šlo o beneficium, o zdroj peněz, ne o duchovní povolání. A právě z něj vyrostla celá Richelieuova kariéra.
Ze tří bratrů byl Armand nejmladší. Nejstarší Henri směřoval k vojenské dráze a ke dvoru, prostřední Alphonse-Louis měl převzít Luçon. Armand studoval na pařížské koleji Navarre a poté vstoupil do rytířské akademie pana de Pluvinel, kde se z něj měl stát důstojník. Kolem roku 1605 se ale všechno obrátilo: Alphonse-Louis biskupství odmítl a odešel ke kartuziánům. Rodina stála před ztrátou svého nejcennějšího příjmu - a Armand musel vyměnit rytířskou akademii za teologii.
Zvládl to pozoruhodně rychle. Jindřich IV. ho 18. prosince 1606 nominoval na biskupa luçonského. Bylo mu jednadvacet, tedy podstatně méně, než vyžadovalo kanonické právo, a jmenování si proto vyžádalo dispens papeže Pavla V.; na biskupa byl vysvěcen 17. dubna 1607 v Římě. K legendě, že si kvůli tomu nechal zfalšovat křestní list, se přiklánějí spíše lidoví vypravěči než seriózní historikové.
Diecéze, kterou převzal na konci roku 1608, patřila k nejchudším v zemi. Richelieuovi bývá připisován posměšný povzdech, že Luçon je nejzablácenější biskupství Francie. Právě tady se ale naučil to, co ho definuje víc než rudý talár: spravovat účty, vést přesné záznamy a podřizovat lidi i instituce jasně stanovenému řádu. Vizitoval farnosti, psal katechismus, tlačil na kázeň kléru - v kraji, od něhož leželo pouhých několik desítek kilometrů hugenotské La Rochelle, šlo o práci s politickým rozměrem.
Na celostátní scénu vstoupil roku 1614 jako delegát duchovenstva za Poitou. První stav ho následně pověřil, aby přednesl jeho závěrečný projev před králem. Bylo to poslední zasedání Generálních stavů až do roku 1789 a Richelieu z něj vytěžil, co se dalo - především viditelnost u královny-matky.
Cesta k moci: jak se z biskupa stal kardinál Richelieu
Roku 1615 se stal almužníkem mladé královny Anny Rakouské, o rok později státním sekretářem pro zahraniční věci. Vděčil za to Concinu Concinimu, italskému favoritovi Marie Medicejské, jehož moc u dvora budila stále větší odpor. V dubnu 1617 dal Ludvík XIII. Conciniho odstranit, převzal vládu do vlastních rukou a opřel se o svého oblíbence, vévodu de Luynes. Královna-matka skončila v Blois a Richelieu, muž na nesprávné straně, padl s ní. Následoval nucený pobyt na venkově a poté v papežském Avignonu.
Tady se ukazuje jeho skutečný talent. Nevrátil se ani intrikou, ani nátlakem, ale tím, že se stal nepostradatelným pro obě znepřátelené strany. Když Marie Medicejská roku 1619 utekla z Blois a hrozila otevřená válka mezi matkou a synem, byl to Richelieu, kdo zprostředkoval smír uzavřený 30. dubna 1619 v Angoulême. Úspěch zopakoval o rok a čtvrt později mírem v Angers z 10. srpna 1620. Královna-matka se vrátila do královské rady, Richelieu jí vděčil za protekci a Ludvík XIII. si zapamatoval, kdo dokáže vyjednávat tam, kde ostatní selhali.
Dne 5. září 1622 ho papež Řehoř XV. jmenoval kardinálem. Do královské rady vstoupil roku 1624 a v srpnu téhož roku se stal hlavním ministrem. Bylo mu osmatřicet a v úřadu zůstal osmnáct let, až do smrti.
Představa Richelieua jako manipulátora ovládajícího slabomyslného krále pochází z románů, ne z pramenů. Ludvík XIII. byl uzavřený, těžko čitelný a nemocný panovník, ale rozhodoval sám - a svého ministra opakovaně podržel proti dvoru, proti vlastní matce i proti bratrovi. Byl to vztah dvou mužů, kteří se neměli příliš v lásce, ale politicky se navzájem potřebovali.
Richelieuova metoda stála a padala s informacemi: budoval síť zpravodajů, držel pod dohledem tisk i pamflety a obklopoval se lidmi, jejichž loajalita byla osobní, nikoli úřední. Nejbližším spolupracovníkem mu byl kapucín François Leclerc du Tremblay, známější jako otec Josef - muž v šedé kutně, jemuž Francie začala říkat šedá eminence. Právě od něj se výraz éminence grise rozšířil do evropských jazyků jako označení pro neviditelného rádce za trůnem.
Nad tím vším stála zásada, kterou Richelieu pomohl prosadit jako jeden ze základních principů evropské mocenské politiky: raison d'État, zájem státu. Rozhodovat se má podle toho, co posiluje království - ne podle konfese, ne podle rodinných vazeb, ne podle osobní cti. Byla to myšlenka, která současníky pohoršovala a která se během následujícího století stala běžnou výbavou evropské diplomacie.
Hráz u La Rochelle a Den oklamaných
První zkouškou byla domácí opozice. Roku 1626 bylo odhaleno spiknutí hraběte de Chalais, do něhož byl zapleten i králův bratr Gaston Orleánský. Chalais skončil na popravišti, Gaston vyvázl - ne naposled.
Téhož roku vydal král na Richelieův popud edikt zakazující souboje. Šlechta ho brala jako útok na samotnou podstatu svého stavu a François de Montmorency-Bouteville se rozhodl to dokázat: v květnu 1627 se bil za bílého dne na pařížském Place Royale, na dnešním Place des Vosges. Podle dobových zpráv šlo o jeho dvaadvacátý souboj. Pařížský parlament ho 21. června 1627 odsoudil k smrti a navzdory přímluvám vysoké šlechty byl rozsudek hned nazítří vykonán - Montmorency-Bouteville byl spolu se svým sekundantem, hrabětem des Chapelles, sťat na Place de Grève.
Ironie příběhu je hořká: v souboji padl roku 1619 i Richelieuův vlastní nejstarší bratr Henri a právě jeho smrt udělala z kardinála hlavu rodu. Muž, který zakázal duely, znal jejich cenu z vlastní rodiny.
Skutečná zkouška však přišla ze západu. V červenci 1627 se u ostrova Ré vylodil anglický vévoda z Buckinghamu a v září se La Rochelle otevřeně postavila králi. Richelieu na obléhání dohlížel osobně a zvolil metodu, která je pro něj příznačná - nikoli útok, ale systém. Město obklíčil pásem zákopů a pevnůstek a přes vjezd do přístavu nechal vybudovat mohutnou hráz, jež odřízla přísun pomoci z moře. Tři anglické výpravy neuspěly. Po více než roce, 28. října 1628, se La Rochelle vzdala. Ztráty byly katastrofální. Údaje o počtu přeživších se v pramenech různí; nejčastěji se uvádí, že z přibližně sedmadvaceti tisíc obyvatel, kteří ve městě zůstali, se konce obléhání dožilo asi pět tisíc.
Následující mír v Alès (červen 1629) je klíčem k pochopení celého Richelieuova myšlení. Hugenoti přišli o opevnění, posádky i politická shromáždění, náboženskou svobodu si však podrželi. Kardinál neničil protestantství, ničil protestantskou moc. Kdyby mu šlo o víru, dopadlo by to jinak; jemu ale šlo o stát.
O rok později málem přišel o všechno. Marie Medicejská, jeho někdejší patronka, mezitím sama přešla do řad jeho nepřátel. Dne 10. listopadu 1630 se v Lucemburském paláci odehrála prudká konfrontace, po níž Ludvík XIII. odjel do svého versailleského loveckého zámečku, aniž dal jasně najevo své rozhodnutí. Richelieuovi odpůrci začali slavit jeho pád; chodby paláce se vylidnily směrem k vítězům. Následujícího dne však král ministra přijal a potvrdil mu svou podporu. Do dějin se ta epizoda zapsala jako Den oklamaných - oklamáni byli všichni, kdo příliš brzy vsadili na královnu-matku. Marie Medicejská odešla do exilu, ze kterého se už nevrátila.
Rok 1632 přinesl další vzpouru vedenou Gastonem Orleánským a s ní popravu maršála Henriho II. de Montmorency, jednoho z nejurozenějších mužů království. Vzkaz byl srozumitelný: před královskou mocí nechrání ani nejvyšší urozenost. Souběžně Richelieu prosadil bourání šlechtických hradů, které nesloužily obraně hranic, a systematicky rozšířil působení intendantů - královských úředníků vysílaných do provincií s pravomocemi v soudnictví, policii a financích. Nešlo o Richelieuův vynález, ale právě za něj se z nich stal páteřní nástroj centralizované správy, a tedy i aparát, který měl v provinciích vymáhat daně, jejichž prudký růst je obsahem následující kapitoly.
Válka za každou cenu: daně, dluhy a hladová Francie
Zahraniční politiku vedl Richelieu nejprve nepřímo. Nemohl si dovolit otevřenou válku s Habsburky, mohl ji ale zaplatit někomu jinému. Smlouvou z Bärwalde z 23. ledna 1631 se Francie zavázala vyplácet švédskému králi Gustavu II. Adolfovi roční subsidii 400 000 tolarů po dobu pěti let; Švédsko na oplátku slíbilo držet v Německu armádu o síle 36 000 mužů a respektovat katolický kult i neutralitu Bavorska.
Je to nejostřejší paradox celého příběhu: katolický kardinál financoval luteránské vojsko táhnoucí proti katolickému císaři. Pro Richelieua měla mocenská rovnováha přednost před konfesní solidaritou - zbožná strana u dvora to nesla těžko a nadělal si tím nepřátele i v Římě.
Nepřímá strategie vydržela přesně tak dlouho, dokud vydrželi spojenci. Gustav Adolf padl roku 1632 u Lützenu, o dva roky později utrpěli Švédové drtivou porážku u Nördlingenu a jejich německá koalice se rozpadla. Richelieu se rozhodl, že Francie musí do války vstoupit přímo. Dne 19. května 1635 vyhlásila válku Španělsku.
Začátek byl katastrofální. V srpnu 1636 padla po několikadenním obléhání pikardská Corbie a španělské jednotky se objevily v nebezpečné blízkosti Paříže. Hlavní město zachvátila panika, mluvilo se o královském útěku. Situaci se podařilo zvrátit, ale rok 1636 zůstal ve francouzské paměti jako připomínka, jak blízko se království ocitlo vojenské katastrofě.
Cenu za tuto politiku zaplatili poddaní: taille, hlavní přímá daň, se mezi lety 1632 a 1643 zvýšila zhruba pětinásobně - z něco přes deset milionů livrů na zhruba třiapadesát milionů. Jde přitom o předepsané sumy; skutečný čistý výnos byl po odečtení provizí daňových nájemců nižší. K tomu přistoupil prodej úřadů, nucené půjčky od měst a zámožných měšťanů a řada dalších fiskálních improvizací. Rozpočet přesto zůstával hluboko v deficitu; pro rok 1639 se uvádějí příjmy kolem osmapadesáti milionů livrů proti výdajům přesahujícím sto sedmdesát milionů. Jinými slovy, zhruba dva livry ze tří musel stát financovat mimo běžné příjmy - dluhem, nucenými půjčkami a dalšími mimořádnými opatřeními.
Systém stál na skupině finančníků, kteří koruně půjčovali proti budoucím daňovým výnosům a inkasovali mimořádně vysoké úroky odrážející riziko spojené s úvěrováním královské pokladny. Právě jejich důvěra byla tou nejcennější a nejkřehčí komoditou celého Richelieuova ministerstva.
Následky na sebe nenechaly čekat. V letech 1636 a 1637 se na jihozápadě Francie vzbouřili croquanti a povstání muselo být potlačeno vojenskou silou. O dva roky později přišla na řadu Normandie: v červenci 1639 se v Avranchesu rozšířila zpráva, že koruna hodlá zrušit zvláštní solní režim zvaný quart-bouillon a rozšířit na kraj plnou gabelle, a rozzuřený dav při té příležitosti zabil královského úředníka Charlese Le Poupinela. Povstání takzvaných nu-pieds, „bosáků“, bylo 30. listopadu 1639 rozdrceno pod hradbami Avranchesu. Trest dopadl především na Rouen, kde se roku 1640 usadil kancléř Séguier, ubytoval vojáky u obyvatel, nahradil městskou správu komisí a normandská města přišla o své výsady.
Právě tato fiskální tíseň vedla k rozhodnutí provést měnovou reformu. Koruna zoufale potřebovala peníze - ne však jakékoli. Potřebovala minci, které bude věřit domácí věřitel i cizí obchodník. Věřitel, který nevěří minci, si účtuje víc, a válka se tím prodraží dvakrát. Reforma nebyla kulturním gestem, byla vojenskou nutností.
Cinq-Mars, smrt a stát, který zůstal
Vedle války, daní a centralizace mělo Richelieuovo ministerstvo také výrazný kulturní program. V lednu 1635 potvrdily královské listiny vznik Académie française, instituce čtyřiceti členů pověřené péčí o francouzský jazyk a jeho slovník; její právní postavení završila registrace pařížským parlamentem roku 1637 a Richelieu se stal její hlavou a protektorem. Nechal přestavět Sorbonnu a v centru Paříže si vybudoval Palais-Cardinal, pozdější Palais-Royal, který odkázal koruně.
Poslední velké spiknutí proti němu se zformovalo v roce 1642. Králův mladý favorit Henri Coiffier de Ruzé, markýz de Cinq-Mars, se spojil se Španělskem a osnoval kardinálův pád. Richelieu, už těžce nemocný, získal kopii tajné smlouvy a předložil ji králi. Cinq-Mars byl v září 1642 popraven v Lyonu. Zpravodajská síť fungovala ještě dokonaleji než tělo, které jí velelo.
Kardinál zemřel v Paříži 4. prosince 1642. Byl nemocný celý dospělý život; prameny se v příčině smrti rozcházejí, uvádí se zánět pohrudnice i tuberkulóza. Ještě předtím doporučil králi svého nástupce - italského diplomata Julese Mazarina.
Vývoj na bojišti brzy potvrdil, že strategie oslabení španělských Habsburků nebyla bez výsledku. Ludvík XIII. zemřel 14. května 1643 a pouhých pět dní nato, 19. května, porazila francouzská armáda vedená vévodou d'Enghien u Rocroi španělskou Armádu Flander včetně jejích proslulých tercií - přesně osm let po vyhlášení války. Vestfálský mír roku 1648 položil základ převahy, kterou Francie definitivně potvrdila až pyrenejským mírem roku 1659. Už roku 1648 ovšem vypukla Fronda, vzpoura šlechty a parlamentů, jež byla mimo jiné účtem za dlouhodobý fiskální a centralizační tlak; občanské nepokoje odezněly do roku 1653, zatímco válka se Španělskem pokračovala ještě dalších šest let.
Nenávist ho přežila o celá staletí. Hrob v kapli Sorbonny, kde kardinál odpočíval pod náhrobkem od Françoise Girardona, byl při revolučním útoku na symboly starého režimu 5. prosince 1793 vyrabován a ostatky rozptýleny. Samotný Girardonův monument pomohl zachránit před úplným zničením osobní zásah Alexandra Lenoira, pozdějšího zakladatele Musée des Monuments français. Zachovala se pouze přední část hlavy, která pak po desetiletí putovala soukromými sbírkami v Bretani, než ji stát získal zpět a roku 1866 slavnostně uložil na původní místo. Náhrobek stál prázdný více než sedmdesát let.
A pak je tu ještě jeden posmrtný osud. Roku 1844 vydal Alexandre Dumas Tři mušketýry a stvořil Richelieua jako chladného padoucha vedeného nízkými pohnutkami. Je to skvělá literatura a mizerný portrét. Historický Richelieu byl tvrdý a mstivý a jeho vláda stála zemi nesmírné peníze - ale nebyl to intrikán bez plánu. Měl plán velmi přesný a dovedl ho do konce.
Louis d’or: mince, která nesla králův obličej, ne kardinálův
Reforma z roku 1640 se často zjednodušuje na jedno jméno. Připravil ji Claude de Bullion, který spolu s Claudem Bouthillierem zastával od roku 1632 úřad superintendanta financí. Bullion však 22. prosince 1640 zemřel a stříbrnou fázi reformy dokončovala o rok později už finanční správa vedená samotným Bouthillierem. Richelieu byl tím, kdo vytvořil politický i finanční tlak, z nějž reforma vzešla - a zároveň mužem, který ke dvoru přivedl rytce, jehož jméno se s novou mincí spojilo natrvalo.
Jmenoval se Jean Warin, psán též Varin, a pocházel z Lutychu. Do Paříže přišel ve dvacátých letech a spojil svůj osud s pařížskou Monnaie du Moulin - mincovnou, která na rozdíl od staré pařížské mincovny nerazila kladivem, ale strojově, na vřetenovém lisu zvaném balancier. Richelieu byl jeho prvním významným francouzským objednavatelem: roku 1631 pro něj Warin vyryl medaili s kardinálovou bustou na líci a s okřídleným géniem otáčejícím prstenec sedmi hvězd kolem zemské koule na rubu. Opis MENS SIDERA VOLVIT, tedy „jeho duch uvádí hvězdy v pohyb“, patří k nejsebevědomějším nápisům, jaké si evropský ministr kdy nechal vyrazit.
Deklarací vydanou v Saint-Germain-en-Laye 31. března 1640 vznikl louis d’or. Parametry nové mince byly na svou dobu nezvykle jednoznačné:
- hmotnost přibližně 6,75 gramu při ryzosti 22 karátů, tedy 917/1000;
- základní kurz stanovený na 10 livrů tournois; hmotnostně mince odpovídala dvěma dosavadním zlatým écu, jejichž dobový tarif ovšem činil 11 livrů a 10 solů;
- na líci vavřínem ověnčená hlava Ludvíka XIII. s letopočtem a opisem LVD. XIII. D. G. FR. ET. NAV. REX, tedy „Ludvík XIII., z Boží milosti král Francie a Navarry“;
- na rubu kříž složený z osmi vzájemně obrácených písmen L s korunkami a liliemi a opis CHRS. REGN. VINC. IMP. - zkratka formule Christus regnat, vincit, imperat, „Kristus kraluje, vítězí a vládne“;
- vedle základního louisdoru vznikly půllouisdory a dvojnásobky; Warin vyrazil také mimořádně těžké čtyř-, osmi- a desetilouisdorové násobky, které sloužily především jako zkušební a reprezentační ražby a nebyly určeny pro běžný oběh.
Volba ryzosti nebyla estetická. Dosavadní francouzské zlaté écu mělo ryzost kolem 958/1000, zatímco španělské zlato, jehož byla v zemi spousta, se pohybovalo právě kolem 22 karátů. Nižší ryzost, blízká standardu španělských zlatých mincí, usnadňovala jejich přetavení do nové francouzské ražby a snižovala náklady na úpravu slitiny. Reforma tak byla mimo jiné elegantním způsobem, jak převést španělské zlato obíhající ve Francii do nové francouzské mincovní soustavy.
V roce 1641 přibyl stříbrný protějšek: velká mince zvaná écu blanc, tedy „bílé écu“, v hodnotě 60 solů čili tří livrů tournois, doplněná půlkami, čtvrtinami a menšími díly. Francie tak poprvé získala ucelenou soustavu zlaté a stříbrné mince navázanou na jednu jednotku. Stříbrný frank, který zavedl Jindřich III. roku 1575, přitom v běžné ražbě fakticky skončil už koncem 16. století, kdy jej nahradily čtvrtiny écu. Reforma z roku 1640 tedy nevytlačovala živý oběžný nominál, ale uzavírala systém, který se dávno rozpadl; mince znějící na franky se do Francie vrátily až za revoluce.
Reforma zároveň neodstranila možnost účetních a mincovních zásahů státu. Původní louis Ludvíka XIII. měl pevně stanovenou hmotnost i ryzost, jeho kurz vyjádřený v livrech však bylo možné měnit - a v dalších desetiletích se proměňovaly i parametry nových emisí. Reforma roku 1726 zavedla těžší louis o hmotnosti přibližně 8,16 gramu oceněný na 20 livrů, roku 1740 pak byl přeceněn na 24 livrů. Pro sběratele z toho plyne praktický závěr: konstantní zůstala prakticky jen ryzost 22 karátů, zatímco hmotnost i tarifní hodnotu je nutné číst vždy k danému typu, roku a období.
Nejzajímavější epizoda reformy je ovšem technologická. Ražba nových mincí byla svěřena současně dvěma dílnám: staré pařížské mincovně, kde se stále razilo kladivem, a Warinově mincovně se strojním lisem. Vznikla tak přímá soutěž dvou technologií na téže minci. V praktickém oběhu se výhody strojových ražeb rychle projevily - byly pravidelnější, snáze kontrolovatelné a vedle nestejnoměrných kladivových kusů působily důvěryhodněji. Balancier přinesl pravidelný kruhový střížek, vyrovnanou hmotnost a ostřejší reliéf, takže případné ořezání bylo snáze rozpoznatelné. Hrana prvních louisdorů přitom zůstávala hladká; zdobené a opisové hrany, které ochranu proti ořezávání dále posílily, se ve francouzském mincovnictví prosazovaly až v následujících desetiletích. Spor obou technologií rozhodl až výnos z března 1645, tedy dva a čtvrt roku po Richelieuově smrti: strojní ražbu uložil všem mincovnám království. Poslední z nich byly vybaveny na přelomu čtyřicátých a padesátých let.
Warin nechal současně vyrazit sérii těžkých zkušebních kusů v podobě násobků louis d’oru, které nebyly určeny k oběhu, ale měly demonstrovat převahu jeho metody. Nejtěžší z těchto zkoušek, desetilouisdor o hmotnosti přibližně 67,5 gramu, patří k největším a nejvzácnějším zlatým ražbám francouzského královského mincovnictví. Dochovalo se jich mizivé množství a na dnešních aukcích jde o špičkový sběratelský materiál.
A zde je pointa, kvůli které stojí za to sledovat Richelieův příběh až do mincovny. Muž, který prosadil přímý vstup Francie do války, pomáhal udržovat její financování a přes opakované krize setrval v čele vlády - a konce té války se přitom nedožil - se na oběžné minci neobjevil nikdy. Jeho tvář nesou medaile, tedy předměty prestiže a daru. Mince patřila králi. Toto rozdělení přesně odpovídalo logice monarchie: ministr mohl řídit politiku, ale právo reprezentovat suverenitu na oběživu náleželo panovníkovi. Z numismatického hlediska je Francie roku 1640 zemí, kde stroj razí do zlata tvář krále, zatímco tvář jeho nejmocnějšího ministra zůstává vyhrazena medailím.
Pro dnešního sběratele jsou ražby Ludvíka XIII. z let 1640 až 1643 předělem mezi dvěma epochami evropského mincovnictví. Louisdor a écu blanc stojí na začátku typu, který se s obměnami portrétu razil až do roku 1792, a označení louis d'or se ve francouzské lidové a obchodní řeči později přeneslo i na některé zlaté dvacetifranky, zejména na takzvané napoleony. Warinovy medaile s Richelieuovým portrétem pak patří k vrcholům francouzské medailérské tvorby a jsou samostatnou sběratelskou kapitolou.
Historické mince z našeho e-shopu
Co po kardinálovi zbylo
Richelieuův život se dá číst jako příběh muže, který si nevybral téměř nic: ani rod, ani povolání, ani dobu. Biskupství přijal z rodinné nutnosti, kariéru u dvora začal ve službách člověka, jehož zavraždili, a moc získal až po pádu a exilu. Když ji ale jednou měl, použil ji s důsledností, která současníky děsila. Zlomil vojenskou moc hugenotů, aniž jim vzal svobodu vyznání. Podřídil šlechtu zákonu, jehož cenu poznal ve vlastní rodině. Přivedl Francii do největší války století a zaplatil ji daněmi, které vyvolaly povstání a jejichž tíhu země nesla ještě dlouho po jeho smrti.
Odkaz, který zanechal, je trojí. Prvním je stát fungující na principu raison d'État, jenž se během jednoho století stal evropským standardem. Druhým je Testament politique, souhrn zásad vládnutí sestavený z jeho poznámek a diktátů; vyšel tiskem až roku 1688 a jeho pravost dlouho zpochybňovali kritikové v čele s Voltairem, spor uzavřely až archivní objevy z konce 19. století. Třetím je něco hmatatelnějšího - soustava zlatých a stříbrných ražeb, která vznikla z jeho fiskální tísně a přitom se stala nejtrvalejší francouzskou měnovou soustavou před revolucí.
Mince v tomto ohledu vypovídají jiným a mimořádně názorným jazykem než dobové pamflety: ukazují, komu monarchie přisuzovala suverenitu a právo veřejně ji reprezentovat. Na louis d’oru je Ludvík XIII. - a v logice státu, kterou kardinál Richelieu dovedl k dokonalosti, to ani jinak být nemohlo.
Miroslav Uďan