Dvanáctého října 1576 ležel v Řezně umírající císař a odmítal poslední svátosti. Žádná zpověď, žádné poslední pomazání. Pro současníky to byla poslední a nejsrozumitelnější tečka za životem, který jinak sestával z nedořešených kompromisů, opatrných ústupků a záměrného mlčení. Maxmilián II. Habsburský vládl dvanáct let jako císař Svaté říše římské a jeho veřejná náboženská politika záměrně ponechávala prostor pro nejrůznější výklady jeho osobního postoje. Tento článek sleduje jeho příběh od mládí ve stínu přísně katolického otce až k mincovní reformě roku 1573, ve které se jeho politický styl doslova otiskl do stříbra.
Země rozdělená kalichem, Evropa rozdělená vírou
Aby dávalo Maxmiliánovo počínání smysl, je potřeba začít o generaci dřív. Roku 1526 padl v bitvě u Moháče mladý král Ludvík Jagellonský a jeho smrtí zůstal český trůn uprázdněný, zatímco v Uhrách vypukl zápas o nástupnictví mezi Ferdinandem Habsburským a Janem Zápolským. V Čechách byl Ferdinand I. Habsburský 23. října 1526 stavy zvolen, přičemž stavové trvali na tom, že šlo o svobodnou volbu, zatímco sám Ferdinand zdůrazňoval dědický nárok své manželky Anny Jagellonské. Tento rozpor zůstal otevřený a stal se jedním z motorů celé předbělohorské politiky. Na český trůn tak roku 1526 vstoupil Ferdinand I. a začala téměř čtyři století trvající epocha souvislé habsburské vlády v českých zemích.
Čechy přitom patřily k nábožensky nejpluralitnějším oblastem střední Evropy. Právním základem soužití zůstávala basilejská kompaktáta, dojednaná s basilejským koncilem a roku 1436 v Jihlavě slavnostně vyhlášená a přijatá do zemského práva, která vedle katolictví legalizovala přijímání pod obojí, tedy utrakvismus. Papež Pius II. roku 1462 jejich platnost odmítl a odvolal jejich dřívější potvrzení, v českých zemích však kompaktáta nadále fungovala jako součást zemského právního a politického rámce. Jenže byla šitá na míru poměrům patnáctého století, zatímco v šestnáctém století už většina obyvatel patřila k novoutrakvistům silně ovlivněným Lutherem, k otevřeným luteránům, nebo k Jednotě bratrské, kterou zakazoval mandát svatojakubský z roku 1508 a která tedy byla podle zemského práva mimo zákon, byť ji nekatolická vrchnost na svých panstvích v praxi tolerovala; v královských městech byl naopak zákaz po roce 1547 vymáhán tvrdě. Právní řád popisoval jednu zemi, náboženská skutečnost druhou.
Na jihovýchodě mezitím tlačila Osmanská říše. Roku 1529 stanula turecká vojska poprvé před Vídní a v následujících dvou desetiletích, definitivně po pádu Budína roku 1541, se Uherské království ustálilo v rozdělení mezi habsburskou část, území pod přímou osmanskou správou a Sedmihradsko jako vazalské knížectví. Habsburská monarchie se proměnila v trvale mobilizovaný stát, který potřeboval jediné: peníze na obranu hranice. To dávalo stavovským sněmům, které daně schvalovaly, nečekaně silnou vyjednávací pozici. Kdo platí, ten se ptá.
V Říši se zatím konfesní rozkol pomalu měnil v trvalý stav. Augšpurský mír z roku 1555 zavedl zásadu, podle níž o vyznání poddaných rozhoduje jejich zeměpán, a alespoň v německých zemích tak vyměnil naději na sjednocení za funkční příměří, na české země se ovšem nevztahoval. A do toho všeho ještě přišlo stříbro: od roku 1516, kdy byla v krušnohorském Jáchymově objevena bohatá ložiska a založeno město, se zde těžilo v takovém množství, že český zemský sněm roku 1520 povolil Šlikům razit velké stříbrné mince, kterým se podle údolí svatého Jáchyma začalo říkat tolary. Peníze, válka a víra tvořily v této době jediný propletenec.
Syn Habsburka a Jagellonky a kazatel, kterého se bál papež
Maxmilián se narodil 31. července 1527 ve Vídni jako nejstarší syn Ferdinanda I. a Anny Jagellonské. Jagellonský původ po matce posiloval jeho dynastickou legitimitu v českých i uherských zemích, česká koruna však nebyla prostým dědictvím po matce: jeho nástupnické právo musely uznat české stavy, což učinily roku 1549. V českém prostředí to přesto nebylo bez významu, protože šlo o potomka rodu, který v Praze vládl před Habsburky, a stavové to nikdy nepustili ze zřetele.
Vyrůstal v prostředí formovaném humanismem a získal vzdělání, které bylo na panovnického syna nadstandardní; část literatury klade jeho mládí a studia do Innsbrucku. Prameny mu připisují znalost několika jazyků včetně latiny, italštiny a španělštiny. Právě humanistická výchova mu dala něco, co se v jeho době stávalo nebezpečným: schopnost vidět v náboženském sporu spíš nedorozumění učenců než válku dobra se zlem.
Rodina to řešila po habsburském způsobu. Dne 13. září 1548 se ve španělském Valladolidu oženil se svou sestřenicí Marií Španělskou, dcerou císaře Karla V., a strávil poté zhruba dva roky jako místodržitel ve Španělsku. Sňatek měl mladého arciknížete pevně ukotvit v katolickém táboře, fungoval však jen napůl. Manželství bylo plodné a dlouhé, přesto se manželé v otázkách víry nikdy nesešli a Marie zůstala do konce života přísnou katoličkou. Pozdější tradice jí připisuje výrok, podle něhož by manžela nikdy neopustila, protože jí v otázkách víry ponechával úplnou volnost; autenticitu toho výroku ovšem nelze bezpečně ověřit.
V letech po návratu do Vídně se sblížil s dvorním kazatelem Sebastianem Pfauserem, mužem s výraznými luterskými sklony, a vztah přerostl v otevřený rodinný skandál. Ve Vídni i v Římě se mluvilo o tom, že následník trůnu odpadne od církve. Ferdinand I. zasáhl tvrdě: roku 1560 Pfausera odstranil a synovi dal jasně najevo, že nástupnictví není samozřejmost. V únoru 1562 pak Maxmilián v Praze složil před svými příbuznými slavnostní přísahu věrnosti katolické církvi.
Byla to lekce, kterou si zapamatoval na celý život: přesvědčení je měna a dá se za ni nakupovat. Otázkou zůstává, co si za ni koupil on sám, protože se k reformaci nikdy veřejně nepřihlásil, ale ani se od ní nedistancoval tak, aby tomu někdo úplně věřil.
Slon jménem Sulejman a dvůr, který sbíral svět
Než se pustíme do politiky, stojí za to podívat se na Maxmiliána z jiné strany, protože měl jednu vášeň, která z něj dělá jednoho z nejzajímavějších Habsburků vůbec, totiž touhu mít u sebe celý svět, živý i neživý. Ta záliba se ohlásila okázale hned po jeho návratu ze Španělska.
Roku 1551 mu portugalský dvůr přenechal indického slona, který později dostal jméno Sulejman. Zvíře putovalo z kastilského vnitrozemí do Barcelony, odtud lodí do Janova, kam dorazilo v listopadu 1551, a pak už jen po svých: přes zasněžené Alpy, přes Brixen, Brennerský průsmyk a Innsbruck do Lince a po Dunaji do Vídně, kam dorazilo na jaře 1552 a bylo přivítáno slavnostním průvodem. Pro většinu obyvatel měst podél trasy šlo o naprosto mimořádnou podívanou a Sulejman patří k nejstarším spolehlivě doloženým slonům, kteří byli v raném novověku veřejně představeni ve Vídni. Zimní přechod hor sice přežil, ale dožil se jen prosince 1553. Portugalský spisovatel José Saramago o jeho cestě mnohem později napsal celý román.
Nezůstalo u jednoho zvířete. Císař si zřídil zvěřinec v Ebersdorfu u Vídně a roku 1569 zakoupil statek Katterburg, na jehož místě později vyrostlo Schönbrunn. Pražským protějškem tohoto zájmu byl zvěřinec za Jelením příkopem na severní straně Hradu, kde nechal kolem roku 1560 vybudovat dřevěný pavilon známý jako Dřevěný dvůr; kamenný areál, který se později vžil pod názvem Lví dvůr, vznikl až za Rudolfa II.
Nejambicióznějším projektem byl letohrádek Neugebäude na dnešním okraji Vídně, budovaný od konce šedesátých let, s jehož koncepcí bývá spojován dvorní antikvář a architekt Jacopo Strada, byť prameny autorství jednoznačně neurčují a v souvislosti s realizací se objevuje i jméno Pietra Ferrabosca. Areál bývá spojován s prostorem, kde roku 1529 stanul turecký tábor při obléhání Vídně; pokud tomu tak skutečně je, mohl mít výběr místa i symbolický význam, totiž proměnu místa někdejšího ohrožení v reprezentativní císařský areál. Dobové zprávy popisují tamní zahrady jako mimořádně rozsáhlé a o jejich vědeckou stránku se staral nizozemský botanik Carolus Clusius, kterého císař povolal do Vídně a který spolupracoval s diplomatem Ogierem Ghiselinem de Busbecq, jenž do střední Evropy přivezl rostliny z osmanského prostředí. S tímto okruhem bývá spojováno rozšíření tulipánu, šeříku a jírovce, na jejich vědeckém popisu se však souběžně podílel i pražský okruh kolem lékaře Pietra Andrey Mattioliho. Sám palác zůstal při císařově smrti rozestavěný a dokončen nikdy nebyl.
Stejně systematicky přistupoval ke knihám a umění. Roku 1575 jmenoval učence Huga Blotia prvním knihovníkem císařské knihovny a dal tak institucionální základ sbírce, ze které vyrostla dnešní Rakouská národní knihovna. Na jeho dvoře působil malíř Giuseppe Arcimboldo, který právě pro něj, nikoli až pro jeho slavnějšího syna, vytvořil proslulé cykly Čtyř živlů a Čtyř ročních dob, ony hlavy poskládané z plodů, zvířat a předmětů. Nešlo o výtvarný žert, ale o alegorii panovníka, který drží pohromadě živly a čas, tedy přesně o tu roli, o kterou v politice usiloval. Pracoval pro něj i medailér Antonio Abondio.
Rezidencí přitom zůstávala Vídeň a Praha viděla svého krále spíš při sněmech než v každodenním provozu, přesto po sobě i v ní zanechal výraznou stopu. V letech 1567 až 1569 nechal v Královské zahradě Pražského hradu postavit Velkou míčovnu podle projektu dvorního architekta Bonifáce Wohlmuta ve spolupráci s Ulricem Aostallim, budovu s mohutným sloupovým průčelím a sgrafitovou výzdobou, která sloužila míčovým hrám a dvorské zábavě. Že se stavitel musel bránit výtkám, že se na Hradě staví zbytečnosti, k obrazu doby jen patří.
Tři koruny za jednu přísahu
Rok 1562 byl v jeho životě rokem sklizně. Českým králem byl přijat už roku 1549 a korunovace proběhla v Praze 14. května 1562, přičemž část literatury klade tento akt až k 20. září téhož roku, kdy mu každopádně české stavy holdovaly. O půl roku po jarní korunovaci, 24. listopadu 1562, byl zvolen římským králem a krátce nato korunován ve Frankfurtu nad Mohanem, nikoli v tradičních Cáchách. O rok později, 8. září 1563, přibyla v Prešpurku koruna uherská. Tři koruny během šestnácti měsíců. Přísaha katolické věrnosti přitom odstranila jednu z největších překážek, které jeho nástupnictví do té doby provázely.
Samostatně začal vládnout po smrti otce 25. července 1564. Ferdinand I. ovšem ve své závěti udělal něco, co se habsburské monarchii vymstilo na desítky let dopředu: rozdělil rodové země mezi své tři syny. Maxmiliánovi připadly Rakousy spolu s českou a uherskou korunou, arciknížeti Ferdinandovi II. Tyrolskému Tyrolsko a předrakouské země, arciknížeti Karlovi II. Vnitřní Rakousy se Štýrskem, Korutany a Kraňskem. Nový císař tak přišel mimo jiné o výnosné tyrolské doly právě ve chvíli, kdy zoufale potřeboval příjmy, a chronický nedostatek peněz se stal trvalým rysem jeho vlády, který vysvětluje většinu jeho ústupků lépe než jakákoli teologie.
Hned na svém prvním říšském sněmu, který se sešel v Augsburgu v březnu 1566, předvedl svůj typický manévr: luteránská knížata čekala vstřícnost od císaře, o němž se šeptalo, že je jedním z nich, a nedostala nic, přesto sněm schválil prostředky na válku s Osmany, takže Maxmilián získal peníze, aniž by komukoli cokoli zásadního slíbil. V tomto typu vyjednávání byl mimořádně obratný. Že se na témže sněmu rozhodlo i o osudu říšské měny, o tom bude řeč později, protože právě tam začíná příběh, který dovede české země k roku 1573.
Szigetvár, Drinopol a mír koupený za peníze
Válka, na kterou peníze sháněl, vypukla vzápětí. Sulejmanovo tažení roku 1566 směřovalo do uherského prostoru a jeho klíčovou operací se stalo obléhání pevnosti Szigetvár, kterou bránil chorvatsko-uherský velitel Mikuláš Zrinský. Obléhání se protáhlo na několik týdnů, pevnost padla 7. až 8. září a Zrinský zahynul s většinou posádky. Jen den či dva před jejím pádem, v noci z 5. na 6. září 1566, přičemž část literatury uvádí i noc z 6. na 7. září, zemřel v táboře před hradbami sám sultán Sulejman I. Velkovezír jeho smrt zatajil, aby armáda nepropadla chaosu.
A císař? Stál v poli s velkým vojskem soustředěným u Rábu, tedy u dnešního Győru, který byl hlavním shromaždištěm císařské armády, ale do rozhodujících bojů nezasáhl a po pádu Szigetváru nepřešel k ofenzivě. Osmanská armáda se stáhla, o čemž rozhodl velkovezír po sultánově smrti, takže nešlo o důsledek porážky v poli; Maxmiliánovo vojsko přitom nedosáhlo rozhodujícího vítězství ani nepřevzalo strategickou iniciativu. Z vojenského hlediska skončilo tažení bez rozhodujícího výsledku a císař se v něm neprojevil jako vojevůdce.
Do tažení vyslaly svůj kontingent i české stavy a stanul v jeho čele Vilém z Rožmberka, nejmocnější muž království, který velel vlastnímu třítisícovému oddílu a zároveň působil jako nejvyšší polní hejtman českého vojska. Dlouhé polní ležení finančně vyčerpalo české a moravské pány, kteří výpravu podle usnesení sněmu vedli na vlastní náklady, a hořkost z toho se do politiky vrátila o osm let později.
Roku 1568 uzavřel Maxmilián s novým sultánem Selimem II. mír v Drinopoli. Smlouva potvrdila dosavadní rozdělení Uher a zachovala pravidelnou roční platbu, kterou Habsburkové odváděli osmanské straně a kterou odváděl už Ferdinand I. Označení a výklad této platby se přitom lišily podle toho, zda ji popisovala osmanská, habsburská, nebo pozdější historiografie. Přesto je to výmluvné: hranice se udržela penězi, ne vítězstvím. A peníze, které do Cařihradu a na obranu uherské hranice odtékaly, se vybíraly mimo jiné v Čechách, čímž se válka na jihovýchodě propojila s vyjednáváním na Pražském hradě těsněji, než si stavové zpočátku uvědomovali.
Rok 1567: když ze zemských desek zmizela kompaktáta
Nekatolická většina se v Čechách dlouhodobě domáhala legalizace své víry a narážela na kompaktáta, která chránila pouze staré utrakvisty, tedy nepočetnou skupinu prakticky splývající s katolictvím. Roku 1567, při císařově pobytu v Čechách, stavové prosadili, aby byla kompaktáta vymazána ze zemských desek.
Bylo to vítězství, které si zaslouží pozornější pohled, protože padl starý právní rámec, ale žádný nový nevznikl. Novoutrakvisté, luteráni ani Jednota bratrská tím nezískali zákonné uznání, jen zmizel dokument, který jim překážel, a vzniklo právní vakuum, v němž se dalo žít pohodlněji než dřív, ale které nikoho nechránilo. Maxmilián dal stavům přesně tolik, aby byli spokojení, a přitom nic, co by musel obhajovat v Římě nebo v Madridu.
V Rakousích postupoval podobně a zároveň otevřeněji, když roku 1568 poskytl protestantské šlechtě a rytířstvu v Dolních Rakousích rozsáhlé náboženské koncese. Zároveň odmítal publikovat v habsburských zemích závěry tridentského koncilu, tedy program katolické reformy a konfesionalizace. A přitom mu z rukou vyklouzávalo i to málo, co dokázal vyjednat s církví: přijímání pod obojí pro laiky, které jeho otec obtížně vymohl u papeže Pia IV. roku 1564, bylo roku 1568 opět odňato. Střední cesta se hroutila zvenčí, bez ohledu na to, jak obratně po ní kráčel.
Podobně nejednoznačný byl jeho vztah k židovským obcím. Roku 1567 potvrdil jejich privilegia, uvolnil dosavadní omezení obchodu a podnikání a přislíbil, že Židé nebudou z království vypovězeni. Roku 1571 dokonce s manželkou a dvořany navštívil pražské Židovské Město a přijal rabínské požehnání, což bylo na tehdejšího panovníka gesto mimořádné, zároveň však nechal židovské obyvatele vykázat z horních měst. Ochrana a omezení šly ruku v ruce, jako u něj skoro vždycky.
Šestnáct dětí a rodina rozdělená mezi Vídeň a Madrid
Manželství s Marií Španělskou přineslo šestnáct dětí, z nichž se dospělosti dožilo devět, podle jiného počítání deset. V habsburském podání to nebyla rodina, ale zahraniční politika prováděná jinými prostředky, a Maxmilián ji v tomto ohledu využil naplno.
Nejtvrdší zásah do vlastního domova ovšem nezpůsobil on. Jeho manželka spolu se svým bratrem, španělským králem Filipem II., prosadila, aby syny Rudolfa a Arnošta vychoval madridský dvůr. Chlapci odjeli do Španělska roku 1563 a vrátili se až roku 1571, tedy po osmi letech; Rudolfovi bylo při odjezdu jedenáct a při návratu devatenáct. Formoval ho tedy dvůr jednoho z nejdůsledněji katolických panovníků tehdejší Evropy, ne otcův tolerantní Hofburg. Maxmilián se tomu zpočátku bránil, ale nakonec ustoupil, mimo jiné proto, že španělská výchova synům otevírala naději na španělské dědictví.
Rok 1570 byl vrcholem této sňatkové politiky. Dcera Anna se provdala za Filipa II. jako jeho čtvrtá manželka, tedy za vlastního strýce z matčiny strany, a její cesta do Španělska byla zároveň součástí dohody, která umožnila návrat obou bratrů domů. Dcera Alžběta se v témže roce stala manželkou francouzského krále Karla IX. Dvě dcery, dva královské trůny, jeden rok. Ze zbylých synů se Matyáš stal po Rudolfovi císařem a českým králem, Arnošt nizozemským místodržitelem a Albrecht arcibiskupem a posléze rovněž místodržitelem v Nizozemí.
Nástupnictví si přitom Maxmilián zajišťoval po etapách a s předstihem: Rudolf byl korunován uherským králem 25. září 1572 a českým 22. září 1575, přičemž právě tato druhá korunovace se stala předmětem nejkomplikovanějších vyjednávání jeho panování. Ironie celého příběhu je zřejmá, protože muž, který desítky let hájil myšlenku smíru mezi konfesemi, vychoval svého nástupce v prostředí, jež tuto myšlenku odmítalo.
Rok 1575: koruna pro syna výměnou za ústní slib
Předehrou byl 9. leden 1574, kdy na pražském sněmu vystoupil Vilém z Rožmberka, tedy katolík a císařův spojenec, s prohlášením, v němž panovníkovi vytkl vyčerpávání země trvalým odlivem peněz a zanedbávání českých záležitostí. Když si stěžuje takový muž, věci už jsou vážné. O rok později přijel císař na zemský sněm se dvěma jasnými cíli, schválit mimořádné berně a prosadit, aby stavové přijali a korunovali za českého krále jeho syna Rudolfa, a stavové věděli, že takhle silnou pozici už dlouho mít nebudou.
Od 16. března do 18. května 1575 zasedala na Malostranské radnici osmnáctičlenná komise, do níž vyslaly po šesti zástupcích stav panský, rytířský a města. Výsledkem byla Česká konfese, kompromisní vyznání víry navazující na augšpurskou konfesi z roku 1530, které spojilo významnou část lutersky orientovaných, novoutrakvistických a bratrských stavovských reprezentací; jednotlivé skupiny přitom měly rozdílné teologické pozice a shoda vznikla především politickým kompromisem. Šlo o pozoruhodný text, sestavený tak, aby se sporným otázkám spíš vyhýbal, a na rozdíl od jiných dobových vyznání neobsahoval odsouzení těch, kdo věří jinak. Na jeho vzniku se podepsal i strach, protože od Bartolomějské noci v Paříži uplynuly v roce 1575 sotva tři roky a čeští nekatolíci chtěli záruky, ne dobrá slova.
Osmnáctého května byla konfese předána císaři. Ten ji odmítl podepsat s odkazem na papežského nuncia a na své španělské příbuzné, a mělo to reálný základ, protože podpis pod protestantským vyznáním by z něj v očích katolické Evropy udělal odpadlíka. Následovaly týdny licitace, během nichž se ukázalo, jak zkušený vyjednavač na druhé straně stolu sedí: císař dokázal využít toho, že nekatolický tábor nebyl zdaleka jednotný, a rozdíly mezi luterány a Jednotou bratrskou hrály v jeho prospěch. Nakonec stavové ustoupili a přistoupili na formuli, že panovníkovi konfesi pouze „dají na vědomí“.
Obchod se uzavřel začátkem září 1575, kdy Maxmilián na zvláštní audienci ústně přislíbil, že bude konfesi respektovat; přesné datum se v literatuře rozchází, uvádí se 2. i 9. září. O necelé tři týdny později, 20. září, sněm přijal Rudolfa za krále, 22. září proběhla jeho korunovace a sněm se rozešel — a 5. října vyšel císařský mandát, který zakazoval Českou konfesi tisknout. Panovník tedy během několika týdnů slíbil, že bude dodržovat text, jehož vytištění vzápětí zakázal, a v obou případech mohl argumentovat po svém, protože slib se týkal obsahu konfese, zatímco zákaz se týkal jejího šíření.
Byla to jedna z nejlépe zahraných partií jeho vlády a zároveň jedna z nejdražších. Stavové odešli se slovem, císař s korunovaným synem. Jenže slovo se nedědí. Ústní příslib zemřel spolu s tím, kdo ho vyslovil, a boj o písemné uznání České konfese pokračoval další tři desetiletí, až k Rudolfovu majestátu z roku 1609.
Smrt v Řezně a pohřeb provázený obavami
Poslední Maxmiliánův rok patřil Polsku. Po vymření Jagellonců roku 1572 se ucházel o polskou korunu, nejprve pro syna Arnošta a poté pro sebe, a 12. prosince 1575 jej jedna část volitelů prohlásila králem, zatímco většina šlechty podpořila Annu Jagellonskou a Štěpána Báthoryho. Šlo tedy o dvojí volbu, nikoli o jednoznačný výsledek, a císař strávil následující měsíce hledáním způsobu, jak svůj nárok prosadit. Právě uprostřed těchto jednání, na říšském sněmu v Řezně, jej 12. října 1576 zastihla smrt. Bylo mu devětačtyřicet let.
Jeho odmítnutí zpovědi a posledního pomazání vyvolalo v celé Evropě dohady, které trvají dodnes. Nešlo o vystoupení z církve, spíš o poslední důsledné mlčení muže, jehož osobní náboženské přesvědčení zůstávalo navzdory formální příslušnosti ke katolické církvi až do smrti nejednoznačné. Tělo bylo převezeno přes klášter Wilhering u Lince do Prahy a vystaveno v kostele svatého Jakuba na Starém Městě; pohřeb proběhl v druhé polovině března 1577, přičemž literatura uvádí 22. i 23. března, a podle dobových zpráv jej provázely obavy z náboženských nepokojů a strach z opakování francouzského scénáře. Císař, který se celý život snažil zabránit tomu, aby konfesní konflikt přerostl v otevřené násilí, byl pohřbíván uprostřed přesně toho napětí, jemuž chtěl předejít.
Uložen byl v královském mauzoleu v katedrále svatého Víta. Trůn převzal Rudolf II., vychovaný na dvoře Filipa II., tedy přesně v prostředí, jemuž se otcova politika celý život vyhýbala.
Návrat tolaru: mince Maxmiliána II. Habsburského jako otisk kompromisu
Pro sběratele se však nejviditelnější stopa Maxmiliánovy vlády skrývá v mincovnictví, kde se jeho vláda zapsala jedním velkým obratem.
Výchozí stav zdědil po otci. Ferdinand I. se snažil sjednotit měnu v celé Říši a v návaznosti na augšpurský mincovní řád z roku 1559 zavedl roku 1561 i v českých zemích takzvanou zlatníkovou měnu, jejímž základem se stal stříbrný zlatník o hodnotě šedesáti krejcarů, doplněný půlzlatníkem a desetikrejcarem. Z hlediska říšské politiky to dávalo dokonalý smysl, protože jedna soustava od Rýna po Moravu byla srozumitelná pro obchod napříč zeměmi.
Zlatník se ovšem prosadil jen v části jihozápadní Říše. Tam, kde už obíhal tolar, tedy v Sasku a v severním a středním Německu, ho nepřijal nikdo. A tady je fakt, který se v českých přehledech často vynechává: prvním, kdo musel porážku zlatníku přiznat, nebyly české stavy, ale sám císař. Už na augšpurském sněmu roku 1566, tedy pouhých sedm let po vyhlášení nového řádu, vydal Maxmilián dodatek, který povýšil na plnohodnotnou říšskou minci tolar, oceněný na 68 krejcarů, o hrubé hmotnosti zhruba 29,23 gramu a ryzosti kolem 888,9 tisíciny.
České země šly stejnou cestou o sedm let později. Roku 1573 se vládní mincovny po dohodě císaře se stavy vrátily k tolarové měně a ražba krejcarových nominálů byla zastavena. Hlavní jednotkou se opět stal tolar o hmotnosti zhruba 28,93 gramu a ryzosti kolem 0,895, doplněný půltolary a čtvrttolary. Nešlo přitom o zcela totožný standard s říšským tolarem z roku 1566, protože český tolar si zachoval vlastní předepsanou hmotnost a ryzost. Zároveň vznikl nový nominál, bílý groš, navazující jménem i postavením na domácí grošovou tradici a ražený poprvé roku 1573. Podle přepočtů odpovídal jeden tolar třiceti bílým grošům a jeden bílý groš sedmi bílým penězům, což dohromady dávalo dvě stě deset bílých peněz na tolar. Doplňkový malý groš v hodnotě poloviny bílého groše se objevil až od roku 1577, tedy už za Rudolfa II., a do Maxmiliánovy soustavy tedy nepatří.
Proč nová soustava v Čechách narazila? Domácí obchod i účetnictví byly po staletí zvyklé na groše a kopy, přepočty na „německé krejcary“ působily nesrozumitelně a nová soustava byla vnímána jako cizí prvek, natolik, že se z ní stalo politické téma. Měna přitom není jen technický systém; pro obchodníky a stavy představovala také každodenní návyk a znak domácího právního a hospodářského prostředí.
Poslední měnový zásah přišel v posledním roce jeho vlády, kdy nový mincovní řád z května až července 1576, pro Moravu a Slezsko platný od 30. července 1576, snížil ryzost na čtrnáct lotů. Podívejme se teď na ta data vedle sebe: 1566 ústup v říšské měně, 1573 ústup v české, 1575 ústup v náboženské otázce, 1576 tichá úprava ryzosti. Pokaždé ustoupil v tom, co ho nebolelo, a udržel si to podstatné, protože panovnická autorita na minci zůstala nedotčená a změnila se jen soustava, ve které se počítalo. Rozdíl je v tom, že ústní slib z roku 1575 zanikl s ním, zatímco tolar přežil další tři století.
Za jeho vlády razily mince hned na několika místech Koruny české. Pracovaly mincovny v Praze, Kutné Hoře, Jáchymově a slezské Vratislavi a na přelomu let 1568 a 1569 přibyla nová mincovna v Českých Budějovicích, spojená s tamním rudním revírem. Právě tahle šíře je pro sběratele podstatná, protože mincmistrovské značky, u řady úředníků mince odvozené z rodového erbu, jinde tvořené iniciálami, umožňují jednotlivé ražby přesně zařadit a určit. Kutná Hora vydávala v šedesátých letech šedesátikrejcary a desetikrejcary, od roku 1573 pak tolary, jejich díly, bílý groš i drobné peníze. Ve stejné době už ovšem začínala v Jáchymově klesat těžba stříbrné rudy a s ní i objem ražby, takže mince vyprávějí i příběh docházejícího kovu v době, kdy se do Evropy stále ve větším množství dostávalo stříbro z amerických dolů.
Obrazově jsou Maxmiliánovy české tolary čitelnou politickou deklarací. Na líci kutnohorských ražeb z konce jeho vlády stojí polopostava panovníka ve zbroji se svatováclavskou korunou na hlavě, rubu vévodí dvouhlavý císařský orel s říšskou korunou a se štítem na hrudi, v němž se spojují zemské znaky s rodovým habsburským štítkem, a latinský opis se jménem a tituly začíná na líci a pokračuje na rubu, takže se čte jako jediná věta: MAXIMILIANVS II D G EL RO IM S AV GER HV BOHE ETC REX ARCHID AVST MAR MO, tedy Maxmilián Druhý, z Boží milosti volený císař římský, vždy rozmnožitel říše, král německý, uherský, český a další, arcikníže rakouský, markrabě moravský. Opisy, zkratky i detaily se přitom liší podle mincovny a ročníku, takže konkrétní kus je vždy třeba porovnat s katalogem. Muž, který odmítl podepsat vyznání víry, nechal na kovu bez váhání vypsat všechny své tituly. Kde nemluvil o svědomí, mluvil o legitimitě. A stojí za zmínku, že ražby s jeho jménem a podobiznou nesou i letopočet 1577, tedy rok následující po jeho smrti; v současných aukčních katalozích bývají označovány jako posmrtné ražby a připomínají, že datace na minci nemusí přesně kopírovat datum úmrtí panovníka, což je při určování kusů z přelomu vlád dobré mít na paměti.
Zlaté ražby byly za Maxmiliána v českých zemích spíš okrajové a hlavní tíhu oběhu i účetnictví nesly stříbrné nominály, což je pro pochopení doby podstatnější než sebekrásnější dukát. Pro dnešní sbírku bývá vstupní branou právě bílý groš nebo bílý peníz, zatímco datované tolary z let 1573 až 1577 tvoří jádro, kolem kterého se dá sbírka stavět dál; rozhodující je přitom kombinace mincovny, mincmistrovské značky a stavu zachování, nikoli samotné jméno panovníka. Zvláštní kapitolou jsou pak dobové medaile, u nichž se v souvislosti s císařským dvorem té doby objevuje jméno medailéra Antonia Abondia, významné osobnosti renesanční medailérské tvorby.
Habsburské mince z našeho e-shopu
Co po Maxmiliánovi zůstalo
Maxmilián II. Habsburský patří k panovníkům, na které dějiny nalepily jen samé nelichotivé přívlastky. Katolická strana jej často vnímala jako příliš ústupného, část protestantů mu vyčítala, že své ústupky nikdy nepřevedl do pevné právní záruky, a vojevůdcem se nikdy nestal. Přesto jeho vláda patřila k obdobím, kdy se v českých zemích podařilo udržet konfesní konflikt mimo otevřené násilí: válka s Osmany skončila mírem koupeným za peníze a v zemi se dalo žít nekatolicky, aniž by to někdo vymáhal silou.
Cena za to byla ovšem odložená, nikoli ušetřená. Vymazání kompaktát roku 1567 zrušilo starý rámec, aniž by dalo nový, a ústní slib z roku 1575 nepřežil toho, kdo ho vyslovil, takže boj o písemnou záruku pokračoval až k Rudolfovu majestátu roku 1609. Maxmiliánova metoda dokázala opakovaně vyřešit bezprostřední konflikt, ale málokdy odstranila jeho příčinu.
V numismatice po sobě zanechal stopu mnohem jednoznačnější. Roku 1566 povýšil tolar na říšskou minci, roku 1573 jej vrátil českým zemím, zavedl bílý groš a ukončil krátkou epizodu zlatníkové měny, která se v domácím prostředí nikdy neuchytila. Mince z jeho vlády, ať už kutnohorské, jáchymovské, pražské, vratislavské nebo českobudějovické, jsou proto víc než pěkné kusy stříbra, protože jsou hmatatelným záznamem téhož pragmatismu, jaký uplatňoval na sněmech: ustoupit v konkrétní otázce a zachovat širší rámec vlastní autority. Kdo si takový tolar prohlédne pozorně, drží v ruce panovníka, který se celý život vyhýbal jasnému slovu, a přesto po sobě nechal naprosto jednoznačné poselství vyryté do kovu.
Miroslav Uďan