Pragmatismus

Pragmatismus je filozofický směr, který vznikl v USA na konci 19. století a posuzuje myšlenky podle jejich praktických důsledků. Založil ho Charles Sanders Peirce, širokou známost mu zajistil William James. V běžné řeči slovo označuje střízlivý přístup, který dá přednost tomu, co funguje.

Historie

Za zakladatele je považován Charles Sanders Peirce, který roku 1878 formuloval pravidlo později nazvané pragmatická maxima: význam pojmu je dán souhrnem důsledků, jaké má jeho přijetí pro naše jednání. Peirce psal jako logik a matematik a šlo mu o způsob, jak zbavit filozofii sporů, které nemají žádný ověřitelný obsah.

Širokou známost směru zajistil William James knihou Pragmatismus z roku 1907. Zavedl pojetí pravdy jako toho, co se v praxi osvědčuje – myšlenka je pravdivá, pokud obstojí ve zkušenosti a vede k použitelným výsledkům. Tahle formulace vyvolala kritiku, že pragmatismus zaměňuje pravdu za užitečnost.

Třetím z klasiků byl John Dewey, který přenesl pragmatismus do pedagogiky a politiky. Vzdělání chápal jako zkušenost, ne jako předávání hotových pouček, a jeho myšlenky výrazně ovlivnily americké školství první poloviny 20. století.

Po druhé světové válce směr ustoupil a vrátil se až v 70. letech, kdy na něj navázal Richard Rorty a další takzvaní neopragmatisté. Dnes je pragmatismus považován za jeden ze tří hlavních příspěvků americké filozofie ke světovému myšlení.

Hlavní myšlenky a časté záměny

Jádrem pragmatismu je odmítnutí otázek, na které nejde nijak odpovědět. Místo ptaní „jaká je podstata věci" se pragmatik ptá „co se změní, když to bude platit". Poznání je nástroj k jednání, ne obraz světa; pravda není jednou provždy daná, ale prověřuje se tím, jak obstojí.

V každodenní češtině se slovo posunulo: pragmatický člověk je ten, kdo řeší věci prakticky a nelpí na zásadách, které mu překážejí. Tenhle význam bývá hodnotící – jednou jako pochvala za realismus, jindy jako výtka z bezzásadovosti.

Se stejným kořenem se v historii setkáte i tam, kde o filozofii vůbec nejde. Pragmatická sankce z roku 1713, kterou Karel VI. zajistil nástupnictví Marie Terezie, je právní listina; slovo tu má starší význam „závažné státní ustanovení" a s americkým pragmatismem ji nespojuje nic než společný řecký základ.