Řád zlatého rouna: rytíři, klenot a beránek na mincích

Na začátku ledna 1430 se burgundský vévoda Filip III. Dobrý oženil s portugalskou infantkou Isabelou a 10. ledna v Bruggách přijal čtyřiadvacet předních šlechticů svých zemí do nového společenství – Řádu zlatého rouna. Jejich odznakem se stal zlatý beránek zavěšený na řetězu z křesadel. Burgundská vévodská dynastie vymřela o necelé půlstoletí později, Habsburkové přišli o Španělsko i o trůn, a přesto rakouská větev řádu dodnes slaví 30. listopadu řádový den, kdy přijímá nové rytíře. Jak se to podařilo a proč beránka najde sběratel i na tolarech a dukátech?

Svatba v Bruggách a vznik Řádu zlatého rouna

Isabela Portugalská byla Filipovou třetí manželkou a svatbu provázely nákladné oslavy v Bruggách. Burgundský dvůr tehdy patřil kulturně k předním v Evropě a vévoda vládl zemím od Flander po Burgundsko. Nový řád zasvětil Panně Marii a svatému Ondřeji, patronovi Burgundska. Za založením stály ideály rytířských ctností a křížových výprav, ale i mocenský výpočet: vévoda, jehož země ležely mezi Francií, Svatou říší římskou a zájmy Anglie, si jím zavazoval věrné spojence.

Filipova motivace nebyla jen ceremoniální. Ve 20. letech 15. století odmítl členství v anglickém Podvazkovém řádu, které by ho příliš svázalo s anglickým králem. Podle tradice své odmítnutí zdůvodnil právě tím, že zakládá vlastní řád. Statuta pak rytířům, kteří nebyli panovníky, zakazovala přijmout jakýkoli jiný řád.

Statuta počítala se třiceti rytíři a velmistrem; plného počtu řád dosáhl na počátku 30. let 15. století. Za Karla V. se v letech 1516–1519 počet míst zvýšil zhruba na padesát. Řád byl od počátku vyhrazen pravověrným křesťanům, za reformace se stal výhradně katolickým a Habsburkové jej udělovali velmi střídmě.

Iásón, nebo Gedeon? Symbolika rouna

Název řádu odkazuje na starořeckou báji o Iásonovi a Argonautech, kteří se na lodi Argo vydali do vzdálené Kolchidy na východním pobřeží Černého moře, aby získali zázračné zlaté rouno. Volba vyvolala kritiku, protože Iásonovy činy nebyly bez poskvrny – dobová poezie mu vyčítala křivou přísahu. Kancléř řádu, biskup Jean Germain, proto beránka vyložil jinak – jako rouno biblického Gedeona.

Gedeon podle Knihy soudců požádal před bojem Hospodina o znamení. Položil na zem rouno a přál si, aby jeden den zvlhlo rosou jen rouno, zatímco okolí zůstane suché, a následující den naopak. Znamení se splnilo a rouno se stalo symbolem Božího požehnání před vítězstvím. V 17. století se objevil ještě třetí výklad, který v beránkovi viděl Beránka Božího.

Za symbolikou stála i politika. Filip pomýšlel na protitureckou výpravu, která by odčinila krvavou porážku křesťanů u Nikopole roku 1396. Burgundské lodě skutečně křižovaly u Rhodu a v Černém moři, a ještě roku 1454 vévoda na slavné Hostině bažanta vyhlásil křížovou výpravu proti Osmanům. Žádný z těchto plánů se však neuskutečnil a z myšlenky zůstala hlavně idea rytířské cti a obrany křesťanstva.

Statuta: řád, který soudil své rytíře

Statuta vydal Filip Dobrý v listopadu 1431 v Lille. Rytíři se měli scházet na řádových kapitulách a na každé z nich se posuzovalo jednání každého člena včetně samotného velmistra. Spory mezi rytíři rozhodoval řád, vévoda slíbil, že se s rytíři poradí, než vyhlásí válku, a obviněný ze vzpoury, kacířství nebo zrady měl právo na soud svých druhů. K zatčení rytíře byl potřeba příkaz podepsaný nejméně šesti členy a obviněný do vynesení rozsudku nečekal ve vězení, ale ve „vlídné vazbě“ u ostatních rytířů. Karel V. později svěřil řádu výlučnou pravomoc nad všemi zločiny jeho členů.

Řád měl vlastní úředníky. Kancléř opatroval pečeť a řídil kapituly, pokladník se staral o finance, slavnosti a výrobu řádových dekorací, písař vedl agendu a prověřoval šlechtický původ rytířů. Zvláštní postavení měl herold nazývaný Toison d'or, řádový ceremoniář, kterého bylo možné vyslat i na diplomatické mise; prvním byl Jean Le Fèvre de Saint-Remy. Jeho odznakem je takzvaná potence – řádový řetěz doplněný destičkami se smaltovanými erby žijících rytířů, zavedený roku 1517; roku 1541 nesla 51 erbovních destiček. Rytíři byli osvobozeni od poplatků a při dvorských slavnostech měli přednost před všemi kromě korunovaných hlav.

Mezi lety 1430 a 1559 se konalo 24 řádových shromáždění – zakládající a 23 kapitul. Scházela se hlavně v Nizozemí, v Bruggách, Bruselu, Lille, Gentu či Antverpách, mimo ně jen dvakrát, v Dijonu a v Barceloně. Řadu kapitul zrušily války – jednou hrozil útok Angličanů, opakovaně vpády armagnaků – takže pravidelný rytmus se nikdy neusadil. Poslední kapitula se sešla v Gentu roku 1559. Další už Filip II. nesvolal a koncem 70. let 16. století si zajistil právo jmenovat rytíře sám, bez volby kapituly. Z voleného společenství se tak stalo vyznamenání udělované panovníkem.

Beránek, křesadla a kolana: jak vypadá řádový klenot

Řádový odznak se odlévá ze zlata a udává se, že váží 100 až 150 gramů. Do 16. století byl jednodílný, později se ustálil na třech pohyblivě spojených částech. Dole visí zlatá beránčí kůže – huňaté nestříhané rouno s hlavou obrácenou heraldicky doprava a se svěšenými nohama, přepásané ouškem k zavěšení. Nad ní je křesací kámen pokrytý černým smaltem s bílými tečkami, z něhož na obě strany šlehají červeně smaltované plaménky.

Nahoře je zlatá křesací ocílka. Na jejím spodním pásku bývá drobný reliéf Iásona v boji s drakem, na rubu výjev z plavby Argonautů. Na držadlech ocílky stojí vpředu řádové heslo Pretium laborum non vile (Odměna za námahu není malá) a vzadu Filipova devíza Non aliud (Ne jinak).

Původně se odznak nosil výhradně na masivním zlatém řetězu zvaném kolana. Skládá se z 28 křesacích kamenů se stejnými plaménky, mezi nimiž jsou dvojice spojených ocílek tvarovaných do písmene B – za Burgundsko. Kolana se nenosí na krku, ale na ramenou, a aby nesklouzávala, přišívaly se na kabát úchytky. Kvůli její váze rozhodl Karel V., že řetěz zůstane vyhrazen slavnostem a pro běžné nošení postačí červená hedvábná stuha.

Pro sběratele je podstatné, komu co patří. Odznak zůstává majetkem rytíře, kolana je mu jen propůjčena a po jeho smrti se musí vrátit řádu. Vedle toho si rytíři pro všední nošení nechávali zhotovovat jednodílné miniatury, a proto se mohou od předepsaného vzoru v detailech lišit. Rodinám tak zůstávaly odznaky na stuze a miniatury, zatímco řetězy kolovaly zpět k řádu. Ve vídeňské klenotnici je dnes uložen řádový poklad: řádové kolany z doby kolem roku 1560, heroldův řetěz z roku 1517 a přísežný kříž z let 1401–1402, na který dodnes skládají přísahu noví rytíři.

K řádu patřil i slavnostní oděv: červený sametový talár, červený plášť se širokou zlatě vyšívanou bordurou a bílou hedvábnou podšívkou a měkký sametový klobouk s dlouhou stuhou. Po polovině 17. století, s nástupem módy paruk, se klobouk přestal nosit a v 19. století se celý kroj objevoval už jen výjimečně, hlavně na slavnostních portrétech panovníků. Jeden exemplář z let 1712–1755 je uložen ve vídeňské klenotnici.

Habsburkové: od Maxmiliána po Filipa II.

Osudový zlom nastal 5. ledna 1477, kdy při pokusu dobýt Lotrinsko padl u Nancy Karel Smělý, poslední burgundský vévoda z mužské linie. Podle 65. článku řádových statut přecházelo velmistrovství na syna, a není-li, na dědického zetě. Tím byl manžel jeho dcery Marie, arcivévoda Maxmilián Habsburský, pozdější císař. Do řádu byl pasován 30. dubna 1478 v Bruggách a hned poté se stal jeho velmistrem.

Maxmilián ukázal, že statuta nejsou ozdoba. Rytíře, kteří se ve válce o burgundské dědictví přidali na stranu francouzského krále Ludvíka XI., mezi nimi Philippa Pota a Philippa de Crèvecœur, nechal roku 1481 z řádu vyloučit, památku zemřelých vymazat a jejich erby rozbít. Po něm převzal velmistrovství jeho syn Filip Sličný, otec pozdějšího českého krále Ferdinanda I., a roku 1506 vnuk Karel. Od Karla V. byl velmistr zároveň hlavou španělské linie Habsburků a španělským králem, takže se řád z burgundského stal evropským nástrojem dynastické politiky.

Do českých zemí vedly první stopy přes krále. Ludvík Jagellonský, král český a uherský, byl přijat na kapitule v Bruselu roku 1516. Prvním šlechticem z českých zemí se stal Vratislav z Pernštejna, zvolený na kapitule v Antverpách, kterou na přelomu let 1555 a 1556 svolal nový velmistr Filip II. (španělským králem od roku 1556). Druhým byl roku 1561 nejvyšší kancléř Českého království Jáchym z Hradce.

Zlaté rouno na mincích a medailích

Rytíři řádu ovíjeli kolem štítu svého erbu řádový řetěz a tento heraldický zvyk se přenesl i na mince. Řetěz s beránkem kolem znaku proto prozrazuje, že vydavatel byl rytířem zlatého rouna – nikoli nutně jeho velmistrem. Totéž platí o portrétu s řetězem na prsou.

Nejstarší doklady pocházejí z Burgundska. Na stříbrném dvojitém briquetu Karla Smělého z Antverp z roku 1474 sedí proti sobě dva lvi a mezi nimi visí řádový klenot; opis zní KAROL DEI GRA DVX BG BRA Z LI. Na velkých stříbrných ražbách Maxmiliána I. z tyrolského Hallu z konce 15. století je pod korunovaným říšským štítem vidět část řádového řetězu a mezi čtyřmi zemskými znaky jsou burgundská křesadla s kameny.

V 16. století se řetěz stal samozřejmou součástí habsburského portrétu. Kremnická tolarová ražba Ludvíka Jagellonského z roku 1525, která bývá řazena i mezi medaile, ukazuje krále s vavřínovým věncem a řádovým řetězem kolem krku, s opisem LVDOVICVS DEI GRA HVNGARIE BOEMIE EC REX; na rubu je mezi znaky monogram L a M, Ludvíka a jeho manželky Marie. Ve španělském Nizozemí razil Filip II. takzvané filipstolary – na kusu z Nijmegenu z roku 1557 s opisem PHS D G HISP ANG Z REX DVX GEL, kde zkratka ANG připomíná jeho anglické manželství s Marií Tudorovnou, visí beránek pod korunovaným znakem. Stejně ho nesou i dukatony arcivévodů Alberta a Isabely z počátku 17. století, na nichž dva lvi drží korunovaný erb a pod ním visí zlaté rouno.

Pro českého sběratele jsou nejbližší pražské ražby. Tolar Matyáše z pražské mincovny z roku 1611 nese na líci korunované poprsí v brnění s opisem MATTHIAS II D G HVNG ET BOHE REX a na rubu korunovaný štít, kolem něhož obíhá řetěz řádu, po stranách s letopočtem 16–11 (Voglhuber 116, Davenport 3057). Stejný motiv mají i stopadesátikrejcary Ferdinanda II. z Prahy z let 1622–1623, ražené v inflačním období takzvané kiprové mince, na nichž obtáčí řetěz štít na hrudi dvouhlavého orla.

Řetěz ale nepatřil jen Habsburkům. Albrecht z Valdštejna byl přijat do řádu roku 1628 a na jeho jičínském tolaru z roku 1631 obtáčí řetěz mnohopolní erb pod knížecí čapkou; opis zní ALBERT D G DVX MEGA FRID ET SAG PR VAN, na rubu COM SVE DO ROS ET STARGAR 1631 a pod poprsím je značka mincmistra Sebastiana Steinmüllera ve tvaru lva. Stejně zdobené jsou jeho dukáty a vícedukáty z Jičína a Zaháně. Řetěz najdeme také na tolarech polského krále Zikmunda III., rytíře od roku 1600, nebo na zlatých ražbách bavorského vévody Albrechta V. A obtáčí i štít na zlatých osmiescudových mincích španělských Bourbonů, například na ražbě Karla III. z mincovny v Mexiku z roku 1781.

Typickou ražbou s beránkem je křížový tolar (Kronentaler). V Rakouském Nizozemí nahradil roku 1755 dřívější dukaton a poznává se podle šikmého burgundského kříže. Na ražbách Marie Terezie jsou v úhlech kříže čtyři koruny, na ražbách jejího manžela Františka I. Štěpána zaujímá dolní úhel místo čtvrté koruny řád zlatého rouna. Odpovídá to tomu, že velmistrovství roku 1740 nepřešlo na Marii Terezii, ale na jejího manžela. Za Josefa II., Leopolda II. a Františka II. se křížové tolary razily s hlavou panovníka i ve Vídni, Kremnici, Günzburgu a Miláně a v letech 1795–1800 také v obnovené pražské mincovně se značkou C, která se na ně tehdy zaměřila kvůli platbám armádě.

Na medailích se řád objevuje stejně často. Medaile Karla V. z roku 1534, připisovaná krušnohorskému medailérovi Hieronymu Dietrichovi, ukazuje císaře v baretu s řádem na prsou. Medaile k bitvě u Mühlberka z roku 1547 staví vedle sebe Karla V. a Ferdinanda I., oba s řetězem zlatého rouna. A španělský medailér Tomás Francisco Prieto zobrazil roku 1759 na medaili k slavnostnímu provolání Karla III. v Madridu krále v brnění s řádovým řetězem.

Rozdělení: dva řády stejného jména

Zásadní zlom nastal 1. listopadu 1700, kdy bezdětný zemřel Karel II., poslední Habsburk na španělském trůně. Závětí určil za dědice Filipa z Anjou, vnuka své nevlastní sestry Marie Terezie, který se stal španělským králem jako Filip V. Na velmistrovství si ale činil nárok i arcivévoda Karel z rakouské linie, pozdější císař Karel VI., a odvolával se na 65. článek statut. Filip V. jmenoval první rytíře už roku 1701, mezi nimi příslušníky rodu Bourbonů.

Spor se táhl celou válkou o španělské dědictví i po ní. Karel VI. si udržel jižní Nizozemí, tedy burgundské jádro, a roku 1713 slavil řádovou slavnost ve Vídni. O zlatém rounu se jednalo na kongresech v Utrechtu roku 1713 i v Cambrai roku 1724. Vídeňská smlouva z roku 1725 dovolila oběma panovníkům vést tituly španělských králů včetně velmistrovského až do smrti, jenže po Karlově smrti roku 1740 trval Filip na výlučném nároku a na mírovém kongresu v Cáchách roku 1748 se ani jedna strana nevzdala. Od té doby existují dva řády zlatého rouna.

Rakouská větev převzala archiv i staré insignie; poklad řádu byl do roku 1794 uložen v Bruselu a od roku 1797 je ve Vídni. Habsburkové se drží statut z doby před rokem 1700 a španělskou větev nikdy neuznali. Ve Vídni zůstal řád nejvyšším vyznamenáním monarchie. Původní zákaz nosit jiné řády se uvolnil po založení Vojenského řádu Marie Terezie roku 1757; formálně k tomu ale rytíři dodnes potřebují svolení velmistra. Arcivévodové dostávali řád při dosažení plnoletosti, korunní princ už po narození, a řádovým kancléřem byl od nástupu Františka Josefa I. šéf jeho kabinetní kanceláře. Španělská větev se původním pravidlům vzdalovala rychleji. Roku 1847 proměnila Isabela II. španělský řád ve státní záslužné vyznamenání, roku 1870 jej poprvé dostali muslimové – osmanský sultán Abdulaziz a tuniský bej – a roku 1985 nizozemská královna Beatrix jako první žena mimo španělské panovnice. Rytířem se stal i thajský král Bhumibol Adulyadej.

Napoleon, Wellington a Řád tří zlatých roun

Pozoruhodný je vztah Napoleona Bonaparta k tomuto vyznamenání. Španělský král Karel IV. udělil zlaté rouno roku 1805 Napoleonovi i jeho bratru Josefovi. Udělení rozhněvalo francouzského krále Ludvíka XVIII., který žil v exilu, a ten na protest vrátil svůj vlastní řádový řetěz.

Napoleon šel ještě dál. Dekretem z 15. srpna 1809 založil Řád tří zlatých roun s odůvodněním, že původní burgundské země i sídla obou velmistrů, Madrid a Vídeň, jsou pod jeho nadvládou. Počítal se stovkou velkorytířů, čtyřmi sty komandéry a tisícem rytířů z řad nejvyšších hodnostářů a vojáků Velké armády. Proti se postavil španělský král Josef Bonaparte, nesouhlasil rakouský císař ani členové Čestné legie, a do nového řádu nebyl nikdy nikdo jmenován.

Prvním protestantem se zlatým rounem se roku 1812 stal Arthur Wellesley, pozdější vévoda z Wellingtonu, který vedl spojenecké síly proti Francouzům ve Španělsku. Řád mu udělila španělská vláda. Ferdinand VII. pak po návratu na trůn udělení Wellesleymu se souhlasem papeže Pia VII. potvrdil, kdežto udělení Napoleonovi i Josefovi zrušil stejně jako jmenování, která provedl Josef jako král.

Zlatý beránek v českých zemích

Po Pernštejnovi a pánovi z Hradce následovala dlouhá řada šlechticů spojených s českými zeměmi. Valdštejnové měli v 17. století hned několik rytířů, Albrechtem počínaje, a ve schwarzenberském rodu jej od Jana Adolfa I., který se stal knížetem roku 1670, získala téměř každá generace.

Habsburská větev své rytíře průběžně čísluje od roku 1430. Kníže Jan Adam Ondřej z Lichtenštejna, finanční talent a mecenáš, který získal panství Schellenberg a hrabství Vaduz, z nichž vzniklo dnešní Lichtenštejnské knížectví, dostal roku 1694 pořadové číslo 563. Roku 1809 byl přijat polní maršál Karel Filip Schwarzenberg, zakladatel orlické větve rodu, jehož sídlem se stal zámek Orlík. Rakouský generál hrabě Eduard Clam-Gallas, rodák z Prahy, se rytířem stal roku 1862 jako jediný ze svého rodu. Na zámku Frýdlant, hlavním sídle Clam-Gallasů, byl řád k vidění například na podzim 2025 na výstavě z rodových sbírek.

Roku 1991 byl přijat politik Karel Schwarzenberg a roku 2024 jeho synovec Ferdinand Schwarzenberg, česko-švýcarský šlechtic narozený v Curychu, který maturoval v Praze a od roku 2023 je následníkem knížecího titulu. V habsburské řadě nese pořadové číslo 1 358.

Dvě větve dnes

Rakouský řád přežil pád monarchie. Po první světové válce si jeho velmistrovství i poklad nárokoval belgický král Albert I. jako vládce bývalých burgundských zemí, mírová jednání mu však nevyhověla. Nacistické Německo označilo řád za nepřátelský státu a jeho poklad zabavilo; Maxe Hohenberga, který zastupoval Habsburky v záležitostech řádu, poslali nacisté po anšlusu roku 1938 do koncentračního tábora. Roku 1953 pak Rakouská republika potvrdila hlavě habsburského rodu právo řád udělovat a uznala, že řád má vlastní právní subjektivitu, takže poklad i archiv zůstávají jeho majetkem. Velmistrem je od roku 2000 Karel Habsbursko-Lotrinský, který úřad převzal po svém otci Ottovi.

Rytíři se dodnes oslovují „Mon Cousin“ (můj bratranče) a papež Pius X. roku 1913 obnovil rakouským rytířům starou výsadu nechat sloužit mši i na neposvěceném místě bez svolení místního biskupa. K 23. 10. 2026 patří mezi žijící rytíře rakouské větve belgický král Philippe (2008) a jeho otec Albert II., lichtenštejnský kníže Hans-Adam II. nebo maďarský politik Zsolt Semjén (2022).

Španělskou větev vede od roku 2014 král Filip VI., který převzal úřad po abdikaci svého otce Juana Carlose I. Jejím rytířům přísluší oslovení „Excelence“. Ke stejnému dni patří mezi žijící nositele například japonský císař emeritus Akihito a bývalá nizozemská královna Beatrix (oba 1985), bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy (2011), následnice trůnu Leonor (2015), královna Sofie (2024) a bývalý portugalský prezident Marcelo Rebelo de Sousa (2026).

Kuriózní příběh se odehrál roku 1972, kdy infant Jaime nabídl zlaté rouno diktátoru Franciscu Francovi u příležitosti svatby svého syna s Francovou vnučkou. Franco řád zdvořile odmítl s tím, že zlaté rouno smí udělit pouze vládnoucí španělský král – a právo udělení by navíc příslušelo Jaimeovu mladšímu bratru Juanovi jako určenému dědici trůnu.

Exkluzivitu ukazují i čísla. Za téměř 68 let vlády Františka Josefa I. přibylo v habsburské řadě 252 rytířů, tedy zhruba pětina z asi 1 360 pořadových čísel, kterých tato řada od roku 1430 dosáhla. Španělská větev od roku 1700 přijala přes 550 dalších nositelů.

Habsburské ražby z našeho e-shopu

Proč beránek přežil Burgundsko, Španělsko i monarchii

Burgundský stát, pro který Filip Dobrý řád založil, zanikl v 15. století, španělští Habsburkové vymřeli o dvě století později a rakouská monarchie se rozpadla v roce 1918. Řád přesto trvá. Od počátku stál spíš na pravidlech než na státu: statuta určovala, kdo smí být velmistrem, kolana se po smrti každého rytíře vracela zpět a poklad s archivem patřil řádu, ne panovníkovi. Spor o dědictví z roku 1700 jej rozdělil, ale nezrušil, a rakouská republika ho roku 1953 uznala jako samostatnou právnickou osobu.

Pro sběratele zůstává zlaté rouno především stopou na kovu. Řetěz kolem štítu na tolaru, beránek pod burgundským křížem nebo řád na prsou panovníka prozradí, ke kterému rodu a dvoru se ražba hlásí, a pomohou odlišit ražbu Marie Terezie od ražby jejího manžela. Kdo si takový detail jednou všimne, začne beránka hledat na každém habsburském tolaru – a najde ho častěji, než by čekal.

Miroslav Uďan