Abdikace

Abdikace je dobrovolné vzdání se trůnu nebo úřadu. V dějinách jde o vzácnost – panovníci obvykle vládli do smrti. Pro sběratele je zajímavá tím, že krátká vláda znamená malý počet mincí, a takové ražby patří k nejvzácnějším vůbec.

Historie

Nejznámější středověkou a novověkou abdikací je ta, kterou provedl roku 1556 Karel V. Rozdělil své državy mezi syna Filipa II. a bratra Ferdinanda I. a odešel do kláštera – jako jediný císař, který se moci vzdal dobrovolně a v plné síle.

Do českých dějin patří abdikace Ferdinanda I. Dobrotivého roku 1848. Pod tlakem revolučního roku se vzdal trůnu ve prospěch synovce Františka Josefa I. a dožil v Praze; poslední korunovaný český král tak strávil zbytek života na Pražském hradě.

Ve 20. století přibyly abdikace vynucené politikou. Roku 1917 abdikoval ruský car Mikuláš II., roku 1918 německý císař Vilém II. a roku 1936 anglický král Eduard VIII., který se vzdal trůnu kvůli sňatku s rozvedenou Wallis Simpson. Vedle panovníků abdikují i jiné funkce – roku 2013 rezignoval papež Benedikt XVI., poprvé po šesti stech letech.

Abdikace a mince

Pro numismatiku je abdikace zajímavá kvůli jednoduché úměře: čím kratší vláda, tím méně mincí. Panovník, který vládl několik měsíců, po sobě zanechal zlomek toho, co jeho dlouho vládnoucí předchůdce, a jeho ražby jsou proto vzácné a drahé.

Učebnicovým příkladem je Eduard VIII. Vládl necelý rok a jeho mince se nikdy nedostaly do oběhu – existují jen zkušební ražby a vzory, které patří k nejcennějším britským mincím vůbec. Zvláštností je, že si nechal razit portrét otočený stejným směrem jako jeho předchůdce, čímž porušil tradici střídání.

Podobně vzácné jsou ražby panovníků, kteří vládli krátce z jiných důvodů. Sběratel by měl vědět, že u těchto mincí je zvýšené riziko padělků – vysoká cena a malý počet dochovaných kusů dělá z takové ražby lákavý cíl. U dražších kusů se proto vyplatí certifikace a doklad původu.