Heraldika

Heraldika je pomocná věda historická o erbech – jejich tvorbě, popisu a určování. Vznikla v první polovině 12. století z potřeby rozpoznat rytíře ukrytého ve zbroji a stal se z ní symbolický jazyk šlechty. Za nejstarší český erb se považuje plamenná orlice na pečeti Přemysla Otakara I. z roku 1192.

Historie

Heraldika se zrodila z praktického problému bojiště. Ve 12. století zakryla rytíře zbroj natolik, že ho nešlo rozeznat – a přitom bylo životně důležité vědět, kdo stojí naproti. Řešením se stalo výrazné znamení na štítu, viditelné na dálku. Mezi lety 1135 a 1155 se první znaky objevují ve většině evropských zemí současně, což ukazuje, jak naléhavá ta potřeba byla.

Z bojového rozlišovacího znamení se rychle stal dědičný symbol rodu. Erb přešel z otce na syna, začal se objevovat na pečetích, listinách a náhrobcích a proměnil se v doklad totožnosti a právního postavení. Kdo měl erb, ten se jím podepisoval – v době, kdy většina šlechty neuměla psát, byla pečeť s erbem hodnověrnější než jméno.

Vznikla kolem toho i profese. Heroldi, po nichž obor nese jméno (z latinského heraldus), erby ohlašovali na turnajích, evidovali je a dohlíželi na jejich správnost. Postupem času získali právo vydávat erbovní listiny, tedy potvrzovat udělení erbu – a heraldika se tím stala systémem s pravidly, ne volnou tvorbou.

Erb se skládá z pevně daných částí: štítu s poli, figurami a tinkturami, přilby, klenotu nad ní, točenice a přikryvadel. Každá z nich má svůj význam a své zvyklosti popisu; heraldický popis je natolik přesný, že podle něj lze erb nakreslit, aniž by ho člověk kdy viděl.

V českých zemích má heraldika bohatou tradici. Vedle šlechtických erbů se rozvinula městská heraldika, znaky cechů, biskupství a klášterů. Erb českého krále – stříbrný dvouocasý lev v červeném poli – patří k nejstarším trvale užívaným státním symbolům v Evropě a v obměnách se objevuje na českých mincích od středověku dodnes.

Heraldika na mincích

Pro numismatiku je heraldika nepostradatelná, protože erb je na minci tím, co určuje vydavatele. Zvlášť u středověkých ražeb, kde je opis nečitelný nebo chybí, rozhoduje o určení právě znak – podle něj se pozná, zda mince patří panovníkovi, biskupovi, městu nebo šlechtickému rodu s mincovním právem.

Erby na mincích navíc datují. Panovníci k rodovému znaku připojovali symboly zemí, které získali, takže složení erbu odpovídá konkrétnímu období vlády. U habsburských ražeb se podle skladby štítu určí rozmezí několika let i tehdy, když na minci letopočet chybí.

Praktický důsledek pro sběratele: umět erb přečíst znamená umět minci určit. Nejde o estetickou znalost, ale o pracovní nástroj – u řady českých a středoevropských ražeb je znak jediným vodítkem, které na minci zbylo.