Diktátor
Diktátor (latinsky dictator) byl v římské republice mimořádný úředník s nejvyšší vojenskou i civilní mocí, kterého v době války nebo vnitřní krize jmenoval jeden z konzulů na omezenou dobu. Od Sully a Caesara se slovo pojí s neomezenou osobní vládou, dnes označuje autoritářského vládce.
| Původ | mimořádný úřad římské republiky, latinsky dictator |
|---|---|
| Jmenoval | zpravidla jeden z konzulů |
| Zástupce | velitel jízdy (magister equitum) |
| Pravidelné diktatury | od raných let republiky do druhé punské války (218–201 př. n. l.) |
| Sulla | diktátorem od roku 82 př. n. l., bez časového omezení |
| Caesar | diktátorem od roku 49 př. n. l., počátkem roku 44 př. n. l. doživotně (dictator perpetuo) |
| Zrušení úřadu | po Caesarově smrti roku 44 př. n. l. z podnětu Marka Antonia |
| Na mincích | Caesarovy denáry z roku 44 př. n. l. s portrétem a opisem CAESAR DICT PERPETVO |
Historie
Římská diktatura byla řádnou institucí republiky od jejích raných let; podle Livia byl prvním diktátorem roku 501 př. n. l. Titus Larcius. V nouzi jmenoval diktátora na podnět senátu jeden z konzulů. Diktátor měl nejvyšší vojenskou i civilní moc (imperium) a jako svého zástupce si jmenoval velitele jízdy (magister equitum). Úřad byl časově omezený; antická tradice uvádí nejvýše šest měsíců. Vzorem republikánské ctnosti se stal Lucius Quinctius Cincinnatus, který podle tradice roku 458 př. n. l. porazil Aequy, po necelých třech týdnech se moci vzdal a vrátil se na své hospodářství. Diktátoři se jmenovali do druhé punské války (218–201 př. n. l.); potom úřad více než sto let nikdo nezastával.
Krize republiky změnila charakter diktatury. Roku 82 př. n. l. se diktátorem stal Lucius Cornelius Sulla na základě zvláštního zákona, bez časového omezení a s úkolem „psát zákony a uspořádat stát“ (legibus scribundis et rei publicae constituendae). Moc využil k proskripcím, seznamům odpůrců, které bylo možné zabít bez soudu, a k reformám posilujícím senát. Gaius Julius Caesar byl diktátorem opakovaně od roku 49 př. n. l. a počátkem roku 44 př. n. l. se stal diktátorem doživotním (dictator perpetuo). Po jeho zavraždění prosadil Marcus Antonius, že navrhnout, odhlasovat nebo přijmout diktaturu je nezákonné. Augustus nabízenou diktaturu roku 22 př. n. l. odmítl.
Kladný význam si slovo zčásti drželo až do 19. století; ještě roku 1860 přijal Giuseppe Garibaldi při zřízení prozatímní vlády na Sicílii titul diktátora. Od té doby označuje výhradně vládce s neomezenou mocí bez ohledu na jeho formální titul. Za diktátory 20. století se pokládají například Benito Mussolini, Adolf Hitler, Josif Stalin, Mao Ce-tung nebo Augusto Pinochet. Ugandský vládce Idi Amin se tituloval doživotním prezidentem.
Diktátoři a mincovnictví
Caesar se roku 44 př. n. l. stal prvním žijícím Římanem, jehož podobu nesly mince ražené v Římě. Denáry ukazují jeho hlavu s vavřínovým věncem; starší emise mají opis CAESAR DICT QVART, pozdější CAESAR DICT PERPETVO, který zachycuje jeho doživotní diktaturu.
Svůj portrét dávali na oběžné mince i moderní diktátoři. Španělské pesety nesly hlavu Francisca Franca s opisem CAUDILLO DE ESPAÑA POR LA G. DE DIOS („vůdce Španělska z Boží milosti“). Měna sloužila i jako otázka prestiže režimu: Mussolini 18. srpna 1926 v Pesaru vyhlásil zhodnocení liry známé jako Quota 90, které ji do prosince 1927 ustálilo na 92,46 liry za britskou libru a snížilo reálné mzdy. Opačným případem je Zimbabwe za vlády Roberta Mugabeho, kde centrální banka 16. ledna 2009 uprostřed hyperinflace vydala bankovku v hodnotě 100 bilionů dolarů.