Adolf Hitler: kdy a kde se narodil, cesta k moci a pád Třetí říše

Ve středu 15. března 1939 ráno vstoupila v dešti se sněhem do Čech a na Moravu německá vojska. Prezident Emil Hácha, který v noci v Berlíně pod nátlakem podepsal souhlas, se vracel vlakem, jehož cesta byla úmyslně zdržena. Když večer dorazil na Pražský hrad, byl už tam Adolf Hitler. Druhý den odtud vyhlásil protektorát a Říše brzy stanovila kurz deset korun za marku. Jak k té noci dospěl syn rakouského celníka, co jeho režim způsobil a jaké peníze po něm zůstaly?

Adolf Hitler v Braunau, ve Vídni a na frontě

Adolf Hitler se narodil 20. dubna 1889 v Braunau am Inn, pohraničním městečku na řece Inn, která odděluje Horní Rakousy od Bavorska. Jeho otec Alois Hitler, narozený roku 1837 jako nemanželské dítě, sloužil od roku 1855 u rakouské celní správy a vypracoval se na úředníka. Matka Klara, rozená Pölzlová, byla Aloisovou třetí manželkou a o třiadvacet let mladší než on. Rodina se několikrát stěhovala – přes Pasov a Lambach až do Leondingu u Lince – a od roku 1900 chodil Adolf do linecké reálky. Otec chtěl, aby se stal úředníkem, syn trval na tom, že bude malířem. Spor ukončila až Aloisova smrt 3. ledna 1903.

Roku 1907 odešel osmnáctiletý Hitler do Vídně, aby se dostal na Akademii výtvarných umění. V říjnu 1907 neuspěl u přijímací zkoušky, 21. prosince 1907 mu zemřela matka na rakovinu prsu a v září 1908 ho k další zkoušce vůbec nepřipustili. Když mu došly peníze, přespával od roku 1909 v noclehárnách a od počátku roku 1910 v mužské ubytovně v Meldemannstraße. Živil se příležitostnou prací a malováním akvarelů s vídeňskými motivy, s jejichž prodejem mu pomáhali známí. Vídeň té doby byla městem ostrých národnostních sporů a otevřeně antisemitské politiky; podle vlastního líčení v Mein Kampf se Hitler antisemitou stal právě tady, část historiků ale klade proměnu jeho názorů až do doby po první světové válce. V květnu 1913, po vyplacení zbytku otcova dědictví, se přestěhoval do Mnichova.

V srpnu 1914 se Hitler přihlásil jako dobrovolník do bavorské armády a s 16. bavorským záložním pěším plukem odešel na západní frontu, kde sloužil jako spojka mezi štábem a jednotkami. Už 2. prosince 1914 dostal Železný kříž II. třídy. V říjnu 1916 byl v bitvě na Sommě raněn do levého stehna a 4. srpna 1918 obdržel i Železný kříž I. třídy – na doporučení poručíka Huga Gutmanna, který byl Žid. Přesto nikdy nedosáhl vyšší hodnosti než svobodník.

V noci ze 14. na 15. října 1918 ho ve Flandrech zasáhl útok yperitem a Hitler dočasně oslepl. Z lazaretu v pomořanském Pasewalku, kam ho přijali 21. října, se 10. listopadu dozvěděl o revoluci a o konci monarchie. Porážku pak vysvětloval stejně jako značná část německé pravice: armáda prý na bojišti neprohrála, ale „dostala dýku do zad“ od Židů, socialistů a politiků, kteří podepsali příměří. Legenda o dýce do zad neměla oporu ve skutečném vojenském stavu na konci války, přesto se stala jedním ze základních kamenů nacistické propagandy.

Mnichov, NSDAP a pivní puč

Poválečné Německo procházelo hlubokou krizí. Versailleská smlouva mu odebrala území a kolonie, uložila reparace a omezila armádu na sto tisíc mužů, mladá Výmarská republika čelila pokusům o převrat zleva i zprava a politickým vraždám. Hitler zůstal ve službách armády a v červenci 1919 se stal jejím zpravodajcem s úkolem sledovat malé politické skupiny v Mnichově. Jednou z nich byla Německá dělnická strana (DAP). Po setkání s jejím předsedou Antonem Drexlerem 12. září 1919 do ní během týdne vstoupil jako člen číslo 555 a brzy se ukázalo, že je jejím nejúčinnějším řečníkem.

Dne 24. února 1920 strana zveřejnila program o pětadvaceti bodech, který spojoval nacionalismus, antisemitismus, sociální sliby a odpor k Versailleské smlouvě, a téhož roku přijala název Národně socialistická německá dělnická strana – NSDAP. Roku 1921 se Hitler stal jejím předsedou. Kolem něj se seskupili Ernst Röhm, který budoval úderné oddíly SA, Rudolf Hess a Hermann Göring, stíhací pilot z první světové války. Večer 8. listopadu 1923 se Hitler pokusil v Mnichově převzít moc silou. Takzvaný pivní puč měl podle vzoru Mussoliniho pochodu na Řím otevřít cestu na Berlín, druhý den ho však bavorská policie zastavila palbou; zahynulo šestnáct přívrženců puče a čtyři policisté. Hitler byl zatčen a 1. dubna 1924 odsouzen za velezradu k pěti letům pevnostního vězení v Landsbergu. Soudní líčení využil jako tribunu a z trestu si i s vazbou odpykal jen něco přes rok – propuštěn byl 20. prosince 1924.

Mein Kampf a nacistická ideologie

V Landsbergu vznikla většina prvního dílu knihy Mein Kampf (Můj boj). Text zpočátku přepisoval Emil Maurice a redigoval hlavně Rudolf Hess; Hitler sám chtěl knihu nazvat „Čtyři a půl roku boje proti lži, hlouposti a zbabělosti“ a kratší titul prý navrhl nakladatel Max Amann. První díl vyšel 18. července 1925, druhý následoval roku 1926. Kniha není ucelenou filozofií, ale směsí autobiografie, propagandistických návodů a rasové teorie. Lidstvo v ní Hitler dělí na „rasy“ s vrozenou hodnotou, Židy líčí jako nepřítele, kterého nelze změnit ani asimilací, a německému národu slibuje Lebensraum – životní prostor na východě, získaný na úkor slovanských národů. K tomu přistupuje vůdcovský princip: místo voleb a parlamentu jeden vůdce, jehož vůle je zákonem. Tyto tři myšlenky – rasová nenávist, výboj na východ a neomezená moc vůdce – se o patnáct let později proměnily v politiku okupace a vyhlazování.

Do roku 1933 se knihy prodalo kolem 240 000 výtisků. Teprve po Hitlerově jmenování kancléřem se z ní stala součást státní propagandy: dostával ji každý novomanželský pár i vojáci na frontě a do roku 1939 se prodalo 5,2 milionu výtisků v jedenácti jazycích. Autorská práva po válce připadla Bavorsku, které nové vydání nepovolovalo. Platnost práv skončila 31. prosince 2015 a v roce 2016 vyšlo v Mnichově vědecké kritické vydání o téměř dvou tisících stranách s asi 3 500 poznámkami, které text opatřuje odborným výkladem.

Cesta ke kancléřství a nastolení diktatury

Po propuštění z vězení Hitler změnil taktiku: moc už nechtěl dobýt pučem, ale získat ve volbách a potom ji nevydat. NSDAP vybudovala celostátní síť místních organizací, mládežnický Hitlerjugend a spolky pro jednotlivé profese. Ve druhé polovině dvacátých let ale zůstávala okrajovou stranou. Zlom přinesla velká hospodářská krize po roce 1929, která v Německu vyhnala nezaměstnanost na miliony lidí. Ve volbách v září 1930 získali nacisté 18,3 % hlasů a stali se druhou nejsilnější stranou, v červenci 1932 už 37,3 % a nejsilnější frakcí říšského sněmu. Většinu nikdy nezískali; v listopadových volbách téhož roku jim podíl klesl na 33,1 %. Kancléřem se Hitler nestal volebním vítězstvím, ale dohodou s konzervativci z okolí prezidenta Paula von Hindenburga, kteří věřili, že ho ve vládě s převahou konzervativních ministrů udrží pod kontrolou. Hindenburg ho jmenoval říšským kancléřem 30. ledna 1933.

Večer 27. února 1933 vzplála budova říšského sněmu. Vláda z požáru obvinila komunisty a hned druhý den si nechala od prezidenta podepsat nařízení, které pozastavilo svobodu projevu, tisku a shromažďování i ochranu před svévolným zatčením. Platilo až do konce režimu. Na jeho základě policie zatýkala komunistické poslance a další odpůrce. Dne 22. března 1933 byl u Mnichova otevřen koncentrační tábor Dachau pro politické odpůrce, který se stal vzorem pro další tábory. Druhý den, 23. března 1933, hlasoval říšský sněm v budově Krollovy opery o zmocňovacím zákoně a všech 81 komunistických mandátů zůstalo prázdných. Zákon, který vládě dovolil vydávat zákony bez parlamentu, prošel poměrem 444 : 94; proti hlasovali jen sociální demokraté, zatímco sál i chodby hlídali příslušníci SA.

Během následujících měsíců režim rozpustil odbory a v červenci 1933 zakázal všechny strany kromě NSDAP. Gestapo, tajná státní policie, mohlo lidi bez soudu držet v „ochranné vazbě“ a SS Heinricha Himmlera přebírala dozor nad tábory. Dne 30. června 1934 začala čistka, které se říká noc dlouhých nožů. Do 2. července zavraždili příslušníci SS a gestapa nejméně 85 lidí, mezi nimi velitele SA Ernsta Röhma, bývalého kancléře Kurta von Schleichera a Gustava von Kahra, který roku 1923 potlačil pivní puč. Vláda vraždy 3. července dodatečně prohlásila za „státní sebeobranu“.

Prezident Hindenburg zemřel 2. srpna 1934 na svém statku Neudeck. Hitler spojil úřad prezidenta s úřadem kancléře a vojáci od té doby skládali přísahu věrnosti jemu osobně, nikoli ústavě. Za necelé dva roky od jmenování tak v Německu nezbyla žádná ústavní instituce, která by ho mohla omezit. Pro velkou část obyvatel přitom režim působil jako návrat pořádku: nezaměstnanost klesala, stavěly se dálnice, zbrojní zakázky oživily průmysl a propaganda ministra Josepha Goebbelse ovládla tisk, rozhlas i film. Kdo do „národního společenství“ podle nacistů nepatřil, poznával odvrácenou stranu téhož státu.

Od Porýní k Pražskému hradu

Zahraniční politika sledovala od počátku dva cíle: zbavit se Versailleské smlouvy a připravit válku. Německo roku 1933 vystoupilo ze Společnosti národů a roku 1935 obnovilo všeobecnou brannou povinnost. Ráno 7. března 1936 vstoupily německé jednotky do demilitarizovaného Porýní. Když průzkum hlásil soustředění francouzských vojsk u hranic, ministr války Werner von Blomberg naléhal na ústup a Hitler ho málem nařídil; Francie však hranici nepřekročila. V březnu 1938 následoval anšlus Rakouska.

V noci na 30. září 1938 podepsali Hitler, Mussolini, britský premiér Neville Chamberlain a francouzský předseda vlády Édouard Daladier Mnichovskou dohodu. Československo k jednání pozváno nebylo; dostalo na výběr, zda se bude bránit samo, nebo do 10. října vydá pohraničí. Chamberlain se týž den vrátil do Londýna a davům slíbil „mír pro naši dobu“.

Zbytek Čech a Moravy obsadil Hitler o necelého půl roku později. Prezident Hácha odjel 14. března 1939 na radu ministra zahraničí Františka Chvalkovského do Berlína a sám požádal o schůzku s Hitlerem, který ho přijal až po jedné hodině ranní; Hermann Göring mu pohrozil bombardováním Prahy a Hácha, kterému se během jednání přitížilo, nad ránem podepsal. Následujícího dne, 16. března, vydal Hitler na Pražském hradě výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Hácha zůstal „státním prezidentem“ a protektorát měl vlastní vládu, skutečnou moc však vykonával říšský protektor Konstantin von Neurath a později, od září 1941, zastupující protektor Reinhard Heydrich. Po atentátu z 27. května 1942, kterému Heydrich 4. června podlehl, vyhladili nacisté obce Lidice a Ležáky.

Válka od Polska po atentát v roce 1944

Útokem na Polsko 1. září 1939 začala druhá světová válka. Británie a Francie vyhlásily Německu válku, na západě však nezaútočily, a Polsko po zhruba pěti týdnech bojů padlo; jeho území si Německo rozdělilo se Sovětským svazem podle tajného protokolu paktu Ribbentrop–Molotov. Na jaře 1940 obsadila německá vojska Dánsko a Norsko a 10. května zaútočila na Nizozemsko, Belgii, Lucembursko a Francii. Tankový průlom přes Ardeny odřízl spojenecké armády v Belgii, 14. června vstoupili Němci do Paříže a 22. června podepsala Francie v Compiègne příměří. Tažení, na které v první světové válce nestačily čtyři roky, trvalo šest týdnů.

Ráno 22. června 1941 překročilo hranice Sovětského svazu přes 3,8 milionu vojáků Německa a jeho spojenců. Operace Barbarossa byla od prvního dne válkou vyhlazovací: do konce roku 1941 padlo do zajetí nebo zmizelo přes dva miliony rudoarmějců a z pěti milionů sovětských zajatců, které Němci během války zajali, jich 3,3 milionu zemřelo hladem, nemocemi nebo popravami. Postup se zastavil až na předměstí Moskvy, kde 5. prosince 1941 začala sovětská protiofenzíva.

Rozhodující obrat přišel na Volze. Hlavní německý útok na Stalingrad začal 23. srpna 1942 a 6. armáda generála Friedricha Pauluse dobyla většinu rozbořeného města. Sovětská protiofenzíva z 19. listopadu však prorazila slabá křídla bráněná rumunskými jednotkami a 23. listopadu se u Kalače kruh uzavřel kolem zhruba tří set tisíc vojáků Osy. Hitler průlom z obklíčení zakázal. Göring ho ujistil, že letectvo kotel zásobí; potřeba byla kolem 750 tun denně, průměrně se ale dopravilo jen kolem stovky. Záchranný útok polního maršála Ericha von Mansteina se v prosinci přiblížil na 48 kilometrů a 23. prosince byl zastaven. Obklíčení vojáci hladověli a mrzli při teplotách, které klesaly k minus třiceti stupňům. Dne 30. ledna 1943 povýšil Hitler Pauluse na polního maršála – s připomínkou, že žádný německý ani pruský polní maršál se dosud nevzdal. Druhý den pronikli sovětští vojáci do obchodního domu v centru města, kde měl Paulus velitelství, a jižní část kotle kapitulovala. Severní skupina složila zbraně 2. února. Do zajetí odešlo kolem 91 000 mužů včetně 22 generálů; domů se jich do poloviny padesátých let vrátilo jen asi pět až šest tisíc. Rudá armáda ztratila v bitvě přes 478 000 mrtvých a nezvěstných a těžké ztráty utrpěli při náletech na město i jeho civilní obyvatelé.

Od roku 1943 německé armády na východě ustupovaly, v létě se spojenci vylodili na Sicílii a 6. června 1944 v Normandii. Spojenecké bombardování ničilo německá města. Hitler velel z polních hlavních stanů a do armádních operací zasahoval stále víc. Atentát, který na něj důstojníci kolem plukovníka Clause von Stauffenberga spáchali 20. července 1944, přežil; následovala vlna zatýkání a poprav.

Perzekuce a holokaust

Pronásledování Židů začalo hned po nástupu nacistů k moci a postupovalo po stupních. Norimberské zákony, přijaté 15. září 1935 na zvláštním zasedání říšského sněmu během stranického sjezdu v Norimberku, omezily říšské občanství na osoby „německé nebo příbuzné krve“ a zakázaly sňatky i mimomanželské styky mezi Židy a ostatními Němci. Prováděcí nařízení ze 14. listopadu 1935 určilo, kdo je Žid, podle počtu židovských prarodičů, a 26. listopadu se opatření rozšířila i na Romy a lidi černé pleti. Ve dnech 9. a 10. listopadu 1938, po smrti diplomata Ernsta vom Ratha, kterého v Paříži postřelil sedmnáctiletý Herschel Grynszpan, proběhl po celé Říši včetně odstoupených Sudet pogrom známý jako křišťálová noc. Hořely synagogy, byly rozbity tisíce obchodů, přes 30 000 židovských mužů skončilo v táborech Dachau, Buchenwald a Sachsenhausen a úřady oznámily 91 mrtvých; skutečný počet obětí včetně sebevražd byl mnohem vyšší. Židům pak režim uložil „pokutu“ jedné miliardy říšských marek a pojistná plnění za zničený majetek zabavil. Dne 30. ledna 1939 Hitler v říšském sněmu prohlásil, že pokud by „mezinárodní finanční židovstvo“ znovu uvrhlo národy do světové války, výsledkem bude „vyhlazení židovské rasy v Evropě“ – vinu za válku tak Židům přisoudil předem.

Po přepadení Polska nacisté soustřeďovali Židy do ghett. S útokem na Sovětský svaz začaly hromadné vraždy: Einsatzgruppen a další jednotky zastřelily do konce roku 1941 přes půl milionu sovětských Židů a za celou válku přes milion. Dne 8. prosince 1941 začal fungovat tábor Chełmno, kde se vraždilo výfukovými plyny v nákladních autech. Konference ve Wannsee, kterou 20. ledna 1942 v berlínské vile Am Großen Wannsee svolal Reinhard Heydrich, nepřinesla rozhodnutí o vyvraždění, které už probíhalo; za zhruba devadesát minut ale zajistila, že deportace budou koordinovat všechna dotčená ministerstva. Protokol, který sepsal Adolf Eichmann, počítal s jedenácti miliony evropských Židů, z toho 74 200 v protektorátu. Ze třiceti výtisků byla většina na konci války zničena; výtisk číslo 16 našel v roce 1947 mezi spisy ministerstva zahraničí americký žalobce Robert Kempner. V letech 1942–1943 pracovaly vyhlazovací tábory Bełżec, Sobibor a Treblinka, vedle nich Majdanek a Osvětim-Březinka, kde zahynulo přes milion lidí. Holokaust stál život kolem šesti milionů Židů; obětí genocidy se stali i Romové a Sintové.

V protektorátu žilo k 15. březnu 1939 podle nacistické definice 118 310 Židů. Výnosem z 21. června 1939 se na ně začala vztahovat norimberská definice a první velké transporty odjely v říjnu 1941 z Prahy do ghetta v Lodži. Dne 24. listopadu 1941 přijelo do Terezína 342 mladých mužů, kteří měli město připravit na příchod dalších. Ghettem prošlo kolem 141 000 lidí, z toho 73 608 z protektorátu; asi 33 000 tam zemřelo a 88 196 bylo odvezeno dál na východ, převážně do vyhlazovacích táborů. Z přibližně 15 000 dětí, které ghettem prošly, zahynulo po deportaci asi devadesát procent. Dne 23. června 1944 navštívila upravený Terezín delegace Mezinárodního červeného kříže, jejíž zástupce pak napsal, že odtud nikdo není deportován; následoval propagandistický film. Malá pevnost na druhém břehu Ohře sloužila od roku 1940 jako věznice gestapa. Ghetto osvobodila Rudá armáda 8. května 1945 večer.

Holokaust nepřežila většina Židů, kteří z protektorátu nestihli emigrovat: zavražděno bylo přibližně 80 000 Židů z Čech a Moravy, zhruba dvě třetiny z těch, kdo tu žili v březnu 1939. Romy z Čech a Moravy nechali Němci od léta 1942 soustředit v táborech v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu, které spravovaly protektorátní úřady a střežili čeští četníci. V Letech, kterými prošlo nejméně 1 309 lidí, jich zemřelo kolem 326 a přes 500 bylo odvezeno do Osvětimi.

Führerbunkr a konec Třetí říše

Dne 16. ledna 1945 se Hitler přestěhoval do Führerbunkru, podzemního krytu pod zahradou říšského kancléřství v Berlíně, a už ho prakticky neopustil. Na jeho šestapadesáté narozeniny 20. dubna dopadly na Berlín první granáty sovětského dělostřelectva. O dva dny později, na poradě 22. dubna, se dozvěděl, že jím nařízený protiútok se neuskutečnil. Zhroutil se, prohlásil, že válka je prohraná, a oznámil, že zůstane v Berlíně a zastřelí se. Když mu Göring nabídl, že převezme vedení Říše, zbavil ho všech funkcí a nařídil jeho zatčení. Dne 28. dubna se dozvěděl, že Heinrich Himmler nabízel západním spojencům kapitulaci, a dal zatknout i jeho.

Krátce po půlnoci 29. dubna se v bunkru oženil s Evou Braunovou, svou dlouholetou partnerkou. Potom nadiktoval politickou závěť, kterou ve čtyři hodiny ráno podepsal: hlavou státu jmenoval velkoadmirála Karla Dönitze, kancléřem Josepha Goebbelse a za válku znovu obvinil Židy. Odpoledne dorazila zpráva o popravě Mussoliniho. Dopoledne 30. dubna stály sovětské jednotky méně než pět set metrů od bunkru. Odpoledne se Hitler a Eva Hitlerová uzavřeli v jeho pracovně. Hitler se zastřelil, jeho žena požila kyanid. Podle jeho dřívějších pokynů vynesli těla do zahrady kancléřství, polili je benzinem a zapálili; ohořelé ostatky později zahrabali do kráteru po granátu. Boje pokračovaly ještě týden, 8. května 1945 vstoupila v platnost bezpodmínečná kapitulace Německa. Říše, jejímž vůdcem byl dvanáct let, zanechala za sebou desítky milionů mrtvých a zničenou Evropu.

Protektorátní koruna: deset korun za marku

Měna byla v protektorátu nástrojem okupace stejně jako policie. Koruna zůstala v platnosti, vedle ní ale obíhala i říšská marka a kurz určila Říše: jedna marka za deset korun. Skutečná kupní síla marky přitom odpovídala zhruba šesti až sedmi korunám a ještě na podzim 1938 se v odstoupeném pohraničí měnilo za 8,33 koruny. Koruna tak byla úředně podhodnocená a každý, kdo přijel s markami, nakupoval v Čechách a na Moravě levně. Zboží, potraviny i alkohol mizely z obchodů a brzy přišel nedostatek, lístkový systém a černý trh. Dne 31. března 1939 byla Národní banka Československá přejmenována na Národní banku pro Čechy a Moravu a podřízena Říšské bance, od 1. října 1940 se protektorát stal součástí říšského celního území. Většina zlata uloženého v Praze a v Bance pro mezinárodní platby v Basileji skončila u Říšské banky.

Ještě nenápadnější byl mechanismus plateb. Marky, které němečtí odběratelé platili českým firmám, končily u Říšské banky na zvláštních účtech, které nebyly nikdy, nebo jen zčásti vyrovnány. Zboží odvezené do Říše tak ve skutečnosti platila nově vytištěná protektorátní koruna. Do konce války narostla na zvláštním zúčtovacím účtu pohledávka kolem 58 miliard korun a dalších zhruba 15 miliard korun v markách leželo na prozatímním účtu v Berlíně – v obou případech bez skutečného protějšku. Množství peněz v oběhu stouplo z přibližně 14 miliard korun v celém Československu na konci roku 1938 na 96 miliard korun v samotném protektorátu v dubnu 1945. Úřední ceny vzrostly od března 1939 do dubna 1945 u spotřebního zboží o 62 % a ve velkoobchodě o 59 %, jenže za mnoho věcí se platilo na černém trhu. Protože nebylo co koupit, rostly i vklady ve spořitelnách – z asi 33 miliard korun na konci roku 1939 na 98 miliard v září 1945. Právě tyto vklady po válce skončily na vázaných účtech.

Protektorátní mince a bankovky

Mince protektorátu vznikly z nouze. Státní mincovna v Kremnici zůstala po rozpadu republiky na Slovensku, a tak ražbu převzala firma Vichr a spol. v Lysé nad Labem, do té doby výrobce kovového nábytku. Razila se z levného zinku, protože ušlechtilejších kovů byl za války nedostatek. Od roku 1940 obíhaly 10, 20 a 50 haléřů, od roku 1941 i 1 koruna; všechny čtyři nominály se razily do roku 1944.

Na líci všech čtyř hodnot je český lev a dvojjazyčný opis BÖHMEN UND MÄHREN – ČECHY A MORAVA, u haléřů s letopočtem; němčina stojí na prvním místě. Rubové strany haléřů převzaly motivy prvorepublikových mincí od Otakara Španiela: desetník nese část Karlova mostu s hodnotou v kruhu, dvacetník snop klasů s vetknutým srpem a lipovou ratolestí, padesátník dva svazky klasů s lipovými ratolestmi. Koruna má na rubu hodnotu mezi dvěma lipovými ratolestmi a pod ní letopočet. Mince jsou lehké a malé – desetník váží 1,88 g při průměru 17 mm, dvacetník 2,63 g a 20 mm, padesátník 3,7 g a 22 mm, koruna 4,5 g a 23 mm. Celkem vzniklo 82 114 000 desetníků, 106 526 000 dvacetníků, 53 270 000 padesátníků a 102 817 000 korun. Zinek snadno oxiduje, a proto mají protektorátní mince často bílé skvrny a rozsáhlou korozi; pěkně zachované kusy se hledají obtížně.

Papírové peníze se měnily pomaleji. Předválečné československé bankovky a státovky obíhaly dál a poslední z nich byly staženy až koncem roku 1944. Jako první protektorátní platidla vyšly roku 1940 nevydané československé mobilizační státovky 1 a 5 korun s přetiskem názvu protektorátu, provedeným zčásti ručně a zčásti strojově; ruční přetisk je nepravidelný. Následovaly státovky protektorátní vlády v hodnotách 1, 5, 10, 20, 50 a 100 korun a bankovky Národní banky pro Čechy a Moravu po 500 a 1 000 korunách z roku 1942 a 5 000 korunách z roku 1944. Všechny jsou dvojjazyčné, česko-německé. Návrhy vznikaly v tiskárně bez účasti aktivních umělců, převážně podle starších děl a klasických obrazů a soch: na stokoruně jsou Pražský hrad a Karlův most, na pětisetkoruně z roku 1942 portrét malíře Petra Brandla a na pětitisícikoruně svatý Václav. Provedením liniové kresby a rytin patří k vrcholům české rytecké školy. Ředitel tiskárny Mirek Valina zabránil odvozu velkých tiskových strojů do Berlína a bankovkový papír se mimo evidenci okupační správy ukládal pro poválečnou potřebu.

Po osvobození platila protektorátní platidla zprvu dál. Nařízení vlády č. 7/1945 Sb. z 19. května 1945 je uznalo za zákonné platidlo v poměru 1 : 1 s československými korunami a zároveň zbavilo platnosti říšské marky. Dekret prezidenta republiky č. 91/1945 Sb. o obnovení československé měny pak k 1. listopadu 1945 zrušil platnost všech papírových peněz kromě poukázek po 1 koruně. Od 29. října do 4. listopadu si každý mohl vyměnit nejvýš 500 Kčs hotovosti, zbytek peněz a vklady byly vázány na zvláštních účtech, celkem kolem 256 miliard korun. Zinkové mince zůstaly i po reformě zákonným platidlem. Pro sběratele je dnes zpracovává Hejzlarův katalog papírových platidel, který zahrnuje i říšské a maďarské bankovky z obsazených území let 1938–1945.

Bankovky z Protektorátu Čechy a Morava z našeho e-shopu

Stopy diktatury v protektorátních penězích

Za dvanáct let Hitlerovy vlády prošlo Německo cestou od zmocňovacího zákona přes norimberské zákony k vyhlazovacím táborům a Evropa válkou, jakou do té doby nepoznala. Historici se dlouho přeli, zda zločiny vycházely především z Hitlerovy vůle, nebo z dynamiky soupeřících institucí jeho státu. Ať se přikloníme k jednomu, nebo druhému výkladu, zločiny by nebyly možné bez statisíců úředníků, policistů, vojáků a železničářů – holokaust byl dílem moderního státu s celým jeho aparátem, nikoli jednoho člověka.

V českých zemích zanechal ten stát i stopu, kterou lze vzít do ruky. Zinkový desetník s českým lvem a německým opisem na prvním místě a dvojjazyčná bankovka s Pražským hradem nejsou jen sběratelské položky, ale doklad šesti let, kdy jedna marka stála deset korun, kdy se peníze tiskly na zboží odvážené do Říše a kdy se ze šetření nakonec stal vázaný vklad. Večer na Pražském hradě v březnu 1939 a výměna nejvýš 500 Kčs na osobu v listopadu 1945 vymezují celé období, které tato platidla připomínají.

Miroslav Uďan