Anšlus Rakouska

Anšlus Rakouska označuje připojení Rakouska k nacistickému Německu v březnu 1938. Armáda vstoupila 12. března a následující den byl vyhlášen zákon o sjednocení. Dubnové hlasování proběhlo pod nacistickou kontrolou, nebylo tedy svobodným potvrzením okupace. Rakousko zaniklo jako stát do roku 1945.

Historie

Anšlus Rakouska měl kořeny v rozpadu Rakouska-Uherska po první světové válce. Nová republika Německé Rakousko se hlásila k německému národnímu prostoru a část obyvatel podporovala spojení s Německem. Mírové smlouvy ze Saint-Germain a Versailles však takové sjednocení bez souhlasu vítězných mocností zakázaly. V dalších letech se střetávaly demokratické, sociálnědemokratické, křesťansko-sociální, pangermánské a autoritářské proudy.

Po nástupu Adolfa Hitlera k moci roku 1933 zesílil tlak německých nacistů na rakouskou politiku. Kancléř Engelbert Dollfuss potlačil parlamentní demokracii, zakázal nacistickou stranu a vytvořil autoritářský stavovský režim, který se opíral o vlastní rakouskou identitu a podporu fašistické Itálie. Při neúspěšném nacistickém puči v červenci 1934 byl Dollfuss zavražděn, vláda však převrat odrazila.

Jeho nástupce Kurt Schuschnigg pokračoval v autoritářské správě a snažil se udržet nezávislost. Mezinárodní postavení Rakouska se zhoršilo, když se Benito Mussolini přiblížil Hitlerovi a přestal vystupovat jako jeho ochránce. Německo podporovalo rakouské nacisty, využívalo hospodářský tlak a požadovalo jejich zapojení do vlády. V únoru 1938 si Hitler pozval Schuschnigga do Berchtesgadenu a vynutil si další ústupky včetně posílení Arthura Seyss-Inquarta.

Schuschnigg se pokusil vyhlásit na 13. března plebiscit o nezávislosti. Německé vedení odpovědělo ultimátem a hrozbou vojenského zásahu. Kancléř 11. března odstoupil a prezident Wilhelm Miklas po nátlaku jmenoval Seyss-Inquarta do čela vlády. Německá armáda překročila hranici 12. března a narazila jen na omezený odpor. Hitler následující den podepsal zákon, který začlenil Rakousko do Německé říše.

Vstup vojska provázely masové projevy podpory, ale také okamžité násilí. Rakouští nacisté zatýkali politické odpůrce a ponižovali židovské obyvatele na veřejnosti. Začala arizace majetku, vyhazování ze zaměstnání, nucená emigrace a později deportace. Dubnové hlasování se konalo bez svobody tisku, opozice a tajné politické soutěže, po rozsáhlé propagandě a represích. Vysoký oficiální výsledek proto nevypovídá o svobodné vůli celé společnosti.

Rakousko bylo přejmenováno a správně začleněno do říšských žup. Jeho obyvatelé sloužili ve Wehrmachtu, podíleli se na nacistickém aparátu a zároveň někteří vstoupili do odboje nebo byli režimem pronásledováni. Moskevská deklarace spojenců z roku 1943 označila Rakousko za první oběť Hitlerovy agrese, současně však připomněla jeho odpovědnost za účast ve válce. Po roce 1945 se výklad anšlusu stal klíčovou součástí rakouské paměti a sporů o spoluodpovědnost.

Zahraniční mocnosti proti německému postupu vojensky nezasáhly. Pasivita posílila přesvědčení nacistického vedení, že další revize evropského uspořádání projdou bez společného odporu. O několik měsíců později následovala krize kolem Československa a Mnichovská dohoda.

Anšlus měl také výrazný hospodářský rozměr. Německo získalo rakouské devizové a zlaté rezervy, průmyslové podniky a pracovní sílu. Veřejné investice a zbrojní zakázky snižovaly nezaměstnanost, jejich přínos však byl svázán s diktaturou, vyvlastněním a přípravou války. Ekonomické ukazatele proto nelze oddělit od násilí a nucené změny vlastnictví.

Právní, měnové a každodenní důsledky

Zákon z 13. března 1938 odstranil rakouskou státní svrchovanost a přenesl německé právní a politické instituce do země. Nacistické organizace převzaly správu, veřejné spolky i profesní komory. Politické strany už před anšlusem nefungovaly svobodně a po připojení zmizel i zbytek samostatných rakouských struktur. Úřední terminologie postupně nahrazovala název Österreich označením Ostmark a později názvy jednotlivých říšských žup.

Rakouský šilink nahradila říšská marka v úředně stanoveném poměru. Bankovky a mince se stahovaly z oběhu a účetnictví, mzdy i ceny se převáděly na německou měnu. Samotný převod nebyl jen technickou výměnou platidel: doprovázelo jej začlenění bank, devizová kontrola a konfiskace majetku odpůrců a židovského obyvatelstva.

Numismatické a notafilické doklady období zahrnují poslední rakouské šilinkové emise, německá platidla používaná po březnu 1938, správní razítka a dokumenty převodu. Při jejich popisu je nutné odlišit datum výroby od skutečné doby oběhu. Předmět s rakouským symbolem mohl zůstat v soukromém držení i po zániku státu, zatímco německá mince sama neurčuje, zda obíhala právě na území bývalého Rakouska.

Kurz převodu šilinku k marce stanovil režim a pro různé skupiny měl odlišné dopady. Hotovostní výměna, bankovní účty a závazky se řídily prováděcími předpisy. U konfiskovaného majetku však formální účetní hodnota zakrývala skutečnost, že vlastník nemohl se svými prostředky svobodně nakládat.

Na dobových dokumentech lze sledovat změny hlaviček, názvů institucí a německé kolky. Tyto přechodné prvky pomáhají datovat správní proměnu.