Lužice

Lužice je historická země na pomezí dnešního Německa a Polska, domov slovanských Lužických Srbů. Horní i Dolní Lužice patřily od 14. století k zemím Koruny české, roku 1635 je Ferdinand II. postoupil Sasku. Lužický Zhořelec razil od 13. století brakteáty a až do roku 1547 drobné městské peníze a haléře.

Části země Horní Lužice se střediskem v Budyšíně, Dolní Lužice se střediskem v Chotěbuzi
Připojení k českému státu Budyšínsko 1319, Zhořelecko 1329, Dolní Lužice trvale 1373
Hornolužické šestiměstí svaz z roku 1346: Budyšín, Zhořelec, Kamenec, Lubáň, Lobava, Žitava
Postoupení Sasku 1635, pražský mír
Rozdělení roku 1815 Dolní Lužice a severovýchod Horní Lužice Prusku, zbytek Sasku
Od roku 1945 území východně od Lužické Nisy patří Polsku, německá část leží v Sasku a Braniborsku
Mincovna Zhořelec: brakteáty od 13. století, mincovní právo 1330, ražba do 1547
Zhořelecké ražby peníz 0,3–0,5 g, haléř 0,13–0,14 g, ryzost 250–400/1 000

Historie

Území Lužice osídlili Slované nejpozději na přelomu 7. a 8. století. Jméno země je poprvé doloženo roku 932. V 10. století se oblast dostala pod vliv vznikající Svaté říše římské, o kontrolu nad ní soupeřil i polský stát. Německá kolonizace přinesla christianizaci a částečnou germanizaci, Lužičtí Srbové si však uchovali svůj jazyk a kulturu. Země se dělí na Horní Lužici se střediskem v Budyšíně a Dolní Lužici se střediskem v Chotěbuzi.

Lucemburkové získali pro české království Budyšínsko roku 1319 a Zhořelecko roku 1329. Dolní Lužici kupoval Karel IV. postupně od roku 1348 a trvale se stala součástí Koruny české roku 1373. Šest hornolužických měst – Budyšín, Zhořelec, Kamenec, Lubáň, Lobava a Žitava – uzavřelo roku 1346 ochranný svaz, Hornolužické šestiměstí, který měl hájit mír a pořádek v zemi. Olomoucká smlouva z roku 1478 ponechala Lužici spolu se Slezskem a Moravou uherskému králi Matyáši Korvínovi; po jeho smrti roku 1490 se vrátila k Českému království. Ve šmalkaldské válce se šestiměstí přidalo k protestantské straně a Ferdinand I. je za to roku 1547 tvrdě potrestal.

Roku 1635 uzavřel Ferdinand II. pražský mír se saským kurfiřtem Janem Jiřím I. a bez souhlasu stavů mu postoupil Horní i Dolní Lužici. Formálně zůstala Lužice součástí Koruny české až do 19. století. Vídeňský kongres pak přiřkl Dolní Lužici a severovýchodní část Horní Lužice Prusku, zbytek zůstal Sasku.

Ve 40. letech 19. století začalo lužickosrbské národní obrození. Nacistický režim se pokusil Lužické Srby násilně začlenit do německé společnosti a roku 1937 zakázal jejich národní organizaci Domowinu. Postupimská konference roku 1945 přiřkla území východně od Lužické Nisy Polsku a německá část dnes leží převážně v Sasku a Braniborsku. Počet Lužických Srbů se odhaduje na 60 000; jejich práva v Sasku zaručuje zemská ústava.

Lužické mincovnictví

Nejvýznamnější lužickou mincovnou byl Zhořelec (dnes Görlitz, východní část města Zgorzelec patří Polsku). Již od 13. století se tu razily brakteáty, které se později staly vzorem pro stejné ražby české. Mincovní právo dostal Zhořelec od Jana Lucemburského roku 1330, Karel IV. je potvrdil roku 1356 a Zikmund Lucemburský obnovil roku 1429.

Po celé 15. století a v první polovině 16. století razilo město drobné dvoustranné stříbrné mince velmi nízké ryzosti, 250 až 400 tisícin. Na líci nesou českou královskou korunu, na rubu gotická písmena GOR ve čtyřrázu, a nemají opis. Známe dva nominály: zhořelecký peníz o hmotnosti 0,3–0,5 g a haléř o hmotnosti 0,13–0,14 g; vzácný typ peněz nese místo koruny českého lva. Mincovní řád Jiřího z Poděbrad je roku 1469 pro špatnou jakost v Čechách zakázal, přesto zde hojně obíhaly, jak dokládají nálezy mělnický a královédvorský. Mincování ve Zhořelci skončilo roku 1547, kdy Ferdinand I. městu kvůli stížnostem na kvalitu ražeb odňal mincovní právo.

Znaky Horní a Dolní Lužice nesou mezi zemskými znaky také mince Fridricha Falckého, například pražský 48krejcar z roku 1620.

 
Design Shoptak.cz | Platforma Shoptet