Zikmund Lucemburský: Liška ryšavá ve stínu Husovy hranice

V roce 1755 narazili kopáči studny ve zbořeništi katedrály ve Velkém Varadíně na hrob muže s korunou na hlavě, říšským jablkem v ruce a odznakem rytířského řádu na prsou. Ležel tu Zikmund Lucemburský – římský císař, uherský i český král a poslední mužský potomek rodu, který dal Evropě Karla IV. V Čechách si vysloužil přezdívku „liška ryšavá“ a pověst viníka Husovy smrti, jinde ho ctili jako panovníka, jenž sjednotil rozkolem zmítanou církev. Kým tedy byl doopravdy a co o něm prozrazují mince, které po sobě zanechal?

Evropa tří papežů a tureckého stínu

Když se roku 1368 narodil budoucí císař, nebyla Evropa místem klidného řádu. Pozdní čtrnácté a rané patnácté století patřily k nejneklidnějším obdobím středověku – k době, kdy se současně otřásalo hned několik pilířů, na nichž stála celá tehdejší civilizace. Zikmund do tohoto světa nejen vrostl, ale postupně na jeho bedra dolehly téměř všechny velké nevyřešené úkoly doby.

Prvním z nich byla krize církve. Roku 1378 propuklo papežské schizma: západní křesťanstvo se rozdělilo mezi dva papeže, jednoho v Římě a druhého v Avignonu, a každý z nich prohlašoval toho druhého za samozvance. Věřící po celé Evropě tak stáli před znepokojivou otázkou, kde vlastně leží pravá duchovní autorita církve. Situace se ještě zhoršila, když pokus o nápravu na koncilu v Pise skončil tím, že místo dvou papežů byli náhle tři. Autorita nejvyšší duchovní instituce se povážlivě drolila – a právě její obnova se měla stát jedním z hlavních životních témat Zikmunda Lucemburského.

Druhým velkým stínem doby byla osmanská expanze. Osmané pronikali stále hlouběji na Balkán a postupně si podrobovali nebo vazalsky připoutávali tamní křesťanská knížectví; po bitvě na Kosově poli roku 1389 se jejich moc přiblížila k samotným hranicím uherského království. Pro střední Evropu to nebyla vzdálená hrozba, ale bezprostřední nebezpečí, jež viselo nad celým regionem po desetiletí. Uhry se ocitly v roli štítu, který měl křesťanskou Evropu chránit před osmanskou expanzí – a tento úkol se stal pro našeho hrdinu doslova osudovým.

Třetím rysem doby byla podoba samotné říše. Svatá říše římská nebyla státem v dnešním smyslu, ale spíše volnou mozaikou knížectví, biskupství, hrabství a svobodných měst, jejichž zájmy se často rozcházely. Krále volili kurfiřti a jeho skutečná moc závisela méně na titulu než na schopnosti neustále vyjednávat, uzavírat spojenectví a vyvažovat protichůdné síly. Vládnout zde znamenalo být především trpělivým a vytrvalým diplomatem.

Nad celou dobou navíc ležel stín nedávné katastrofy. Přibližně dvě desetiletí před Zikmundovým narozením zpustošila Evropu morová epidemie, „černá smrt“, která smetla obrovskou část obyvatelstva a otřásla starými jistotami. Následovaly hospodářské otřesy, sociální napětí a hledání viníků; lidé se ptali, proč Bůh dopustil takovou pohromu, a mnozí začali pochybovat o zavedených pořádcích. Byla to doba, v níž se pod slupkou rytířské kultury a nádherných dvorů hromadila nespokojenost – a v českých zemích měla jednou vybuchnout s nebývalou silou.

A do tohoto rozbouřeného světa vstupoval rod na vrcholu své slávy. Karel IV. proměnil Prahu v císařskou metropoli, založil univerzitu a Zlatou bulou dal říši její základní ústavní řád. Lucemburská dynastie se rozprostírala přes České země, říši i Braniborsko a prostřednictvím sňatků sahala až k Uhrám a Polsku. Bylo to dědictví obrovských ambicí i obrovských závazků – a právě do něj se měl narodit princ, jehož život se stal jedním velkým zápasem o lucemburské dědictví.

Zikmund Lucemburský: princ vychovaný pro cizí trůny

Zikmund Lucemburský přišel na svět 14. února 1368 jako syn císaře Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské. O místě jeho narození se prameny rozcházejí: novější literatura se na základě dochovaného listu, jímž matka oznamovala synovo narození evropským dvorům, kloní k Praze, zatímco starší tradice a kronikář Beneš Krabice z Veitmile uváděli Norimberk a datum o den pozdější. Jisté je, že chlapec dostal jméno po svatém Zikmundovi, burgundském světci, jehož kult jeho otec teprve nedávno uvedl mezi české zemské patrony.

Se Zikmundem je spjata slavná přezdívka „liška ryšavá“ – a stojí za to hned na začátku rozbít jeden houževnatý mýtus. Přízvisko nemělo nic společného s prohnaností či falší, jak se později v Čechách rádo tvrdilo, ale souviselo se zrzavou barvou jeho vlasů a vousů. Teprve husitská a později jiráskovská tradice z barvy vlasů udělaly obraz vychytralého zrádce a „šelmy ryšavé“. Skutečný Zikmund byl přitom mužem mimořádně vzdělaným: hovořil sedmi jazyky, vynikal v diplomacii a s vášní se oddával rytířským turnajům.

Od útlého věku byl součástí otcovy dynastické šachovnice. Roku 1373 mu Karel IV. udělil braniborskou marku, čímž se malý princ stal kurfiřtem – jedním z volitelů římského krále. Ještě důležitější bylo zasnoubení s Marií Uherskou, dcerou uherského a polského krále Ludvíka I. Velikého. V otcových plánech měl Zikmund prostřednictvím tohoto sňatku jednou spojit lucemburské dědictví s korunami na jihovýchodě. Byl to právě ten typ velkorysého dynastického plánu, v němž Karel IV. vynikal.

Smrt Karla IV. roku 1378 i smrt krále Ludvíka I. roku 1382 však celou stavbu otřásly v základech. Poláci odmítli pokračovat v personální unii s Uhrami a za svou panovnici přijali Ludvíkovu mladší dceru Hedviku. I v samotných Uhrách vyvstala proti Zikmundovi silná opozice. Slibné dědictví, jež mělo spadnout princi takřka do klína, se rázem změnilo v území, které bylo nutné tvrdě vybojovat.

Zikmund se však svého nároku nevzdal a začal o něj tvrdě bojovat. Roku 1385 se konečně oženil s Marií a o dva roky později, 31. března 1387, byl ve Stoličném Bělehradě korunován uherským králem. Ani korunovace však neznamenala klid – v zemi musel ještě dlouho svádět zápas s domácí šlechtou o skutečné uznání své moci. Právě tady, na uherském dvoře, prošel tvrdou politickou školou, která z něj vychovala pragmatického a v případě potřeby i bezohledného vládce.

Uherské království se přesto stalo jeho životní oporou. Na jeho trůně nakonec seděl celého půl století a právě uherské zázemí mu umožnilo vystupovat jako evropský hráč prvního řádu. Ironií jeho osudu je, že muž vychovaný pro cizí trůny nakonec skutečně vládl především zemím, do nichž se přiženil a jež si musel dobýt, zatímco v otcovských Čechách zůstal až do sklonku života téměř cizincem. Jeho titulatura postupně narostla do impozantní řady:

• braniborský markrabě a kurfiřt (od roku 1373),
• uherský a chorvatský král (od roku 1387),
• římský král (zvolen 1410 a znovu 1411, korunován 1414),
• český král (korunován 1420, skutečně přijat 1436),
• lombardský král (1431) a nakonec římský císař (1433).

Padesát let na uherském trůně: mezi Turky a Dračím řádem

Jakmile Zikmund upevnil svou moc v Uhrách, pustil se do budování země. Omezil vliv vzpurné šlechty, zaváděl reformy a proměnil Budín v důstojné královské sídlo, jaké odpovídalo panovníkovi s jeho ambicemi. V maďarské historiografii bývá jeho panování hodnoceno jako jedno z nejvýznamnějších období tamních dějin, neboť právě tehdy se zformoval fungující a prosperující stát schopný dlouhodobě čelit rostoucímu tlaku z jihovýchodu. Byl to obraz, který ostře kontrastoval s pověstí, jakou si Zikmund vysloužil na severu.

Právě obrana proti Osmanům se však stala zdrojem jeho první velké životní porážky. Roku 1396 zorganizoval velkou křížovou výpravu, která měla zastavit turecký postup a ochránit Balkán. U Nikopole však bylo křesťanské vojsko rozdrceno a sám král unikl zajetí jen se štěstím, když se podle tradice zachránil útěkem na lodi. Nikopolská katastrofa byla ranou nejen vojenskou, ale i prestižní – ukázala, jak obtížné bude Turkům vzdorovat, a poznamenala Zikmundovo uvažování na celý zbytek života.

Zároveň se komplikoval jeho vztah k vlastní rodině. Se svým polorodým bratrem Václavem IV., jenž zdědil českou korunu a už za Karlova života získal titul římského krále, ho pojila směsice spolupráce a rivality. Když se Václav dostal do potíží a nabídl Zikmundovi výměnou za pomoc správcovství v Čechách, Zikmund se místo bratrské podpory zajímal spíše o královské hrady a města. Nakonec dal Václava dokonce zajmout a odvézt do Vídně. Ke smíření obou bratrů došlo teprve roku 1404 a jejich vztah zůstal navždy poznamenaný.

Také Zikmundův soukromý život provázely zvraty. Jeho první žena Marie zemřela roku 1395 po pádu z koně, když byla ve vysokém stupni těhotenství. Vdovcem zůstal deset let, než se – podle novějšího bádání kolem roku 1405 – oženil s mladičkou Barborou Celjskou, dcerou mocného hraběte Heřmana II. Manželství bylo bouřlivé a poznamenané vzájemnou nevěrou; Barbora si pro svou pověst vysloužila přezdívku „německá Messalina“. Z tohoto svazku vzešla jediná dcera, Alžběta Lucemburská, narozená roku 1409.

Se svou druhou chotí založil Zikmund také to, co dodnes patří k jeho nejznámějším počinům. Dne 12. prosince 1408 vznikl Dračí řád (latinsky Ordo equestris Draconis Hungariae), rytířské společenství původně pro čtyřiadvacet členů. Navazoval na dobovou módu panovnických rytířských řádů, do níž patřil i starší uherský Řád svatého Jiří, založený roku 1326 Karlem I. Robertem. Znakem řádu byl stočený drak s ocasem obtočeným kolem krku a hřbetem rozťatým do podoby červeného kříže svatého Jiří, doplněný heslem O quam misericors Deus, iustus et patiens – „Ó, jak milostivý je Bůh, spravedlivý a trpělivý“.

Oficiálně měl řád sloužit obraně křesťanské víry proti nevěřícím Turkům a později i proti husitským heretikům. Ve skutečnosti však šlo především o mocenský nástroj: členství přinášelo šlechticům výsady a vázalo je k panovníkovi, který od nich očekával podporu svých rozhodnutí. Právě tato dvojakost – vznešený ideál rytířství spojený s chladnou politickou kalkulací – dokonale vystihuje celého Zikmunda.

S Dračím řádem je také spjata jedna z nejslavnějších postav pozdějších legend. Roku 1431 byl do řádu přijat Vlad II., pozdější valašský kníže, který právě podle řádového draka přijal přízvisko Dracul – slovo, jež v rumunštině znamená „drak“ i „ďábel“. Jeho syn Vlad III., proslulý svou krutostí, pak vešel do dějin pod jménem odvozeným od otcova jako Dracula, tedy přibližně „Draculův syn“. Ať už si tedy dnes pod tímto jménem představíme cokoli, jeho kořeny sahají přímo k rytířskému bratrstvu, které kdysi založil zrzavý uherský král.

Zikmundův rozhled přitom zdaleka nekončil na uherských hranicích. Byl to neúnavný cestovatel a prostředník, který zasahoval do sporů daleko za hranicemi svých zemí: pokoušel se urovnat vleklý konflikt mezi Anglií a Francií a jako římský král roku 1416 navštívil Anglii, což byla ve středověkém kontextu mimořádná diplomatická událost. Vstupoval i do zápasu mezi Polským královstvím a Řádem německých rytířů a nikdy se nevzdal snu o velké křížové výpravě, která by osvobodila ohroženou Byzanc i Svatou zemi. Značnou část života tak strávil na cestách mezi Budínem, říšskými městy, Itálií a Balkánem – panovník, jehož politika nebyla úzce „česko-německá“, ale skutečně evropská.

Král Šalamoun, který nezachránil Jana Husa

Nejvyššího vzestupu dosáhl Zikmund ve druhém desetiletí patnáctého století. Po smrti římského krále Ruprechta Falckého se otevřela cesta k římskému trůnu, a tak byl roku 1410 a znovu roku 1411 – tentokrát s Václavovým souhlasem – zvolen kurfiřty římským králem. Korunovace v Cáchách následovala roku 1414. Muž, jenž byl kdysi vychováván pro cizí trůny, se tak konečně dostal do samého centra evropské politiky a mohl odtud začít řešit velké úkoly doby.

Prvním z nich bylo papežské schizma. Zikmund přiměl církev ke svolání velkého koncilu, který se sešel na sklonku roku 1414 v Kostnici. Byla to událost obřích rozměrů – do šestitisícového města se prý sjely desetitisíce hostů z celé Evropy, mezi nimi kardinálové, biskupové, opati i teologové z předních univerzit. Zikmund se stal jeho hybatelem a duší a právě zde si vysloužil lichotivé přízvisko „král Šalamoun“, narážející na jeho moudré a rozvážné vedení jednání.

A koncil svého hlavního cíle skutečně dosáhl. Postupně byli odstraněni všichni tři soupeřící papežové: Jan XXIII. byl sesazen, Řehoř XII. rezignoval a Benedikt XIII., který odmítl odstoupit, byl koncilem zbaven uznání. Roku 1417 pak byl zvolen jediný, všeobecně uznávaný Martin V. Téměř čtyřicetiletý rozkol v čele církve tak byl zažehnán. Byl to Zikmundův diplomatický vrchol a v očích velké části Evropy jeho nesmrtelná zásluha o jednotu křesťanstva.

Tentýž koncil se však stal i zdrojem jeho nejtěžšího stínu. Řešil totiž také „kacířství“ českého kazatele Jana Husa, jemuž Zikmund vydal ochranný glejt na cestu do Kostnice. Hus byl přesto uvězněn, souzen a 6. července 1415 upálen; o rok později ho na hranici následoval jeho druh Jeroným Pražský. V Čechách vyvolala tato zpráva mimořádnou bouři nevole a vina za Husovu smrt padla především na krále, který mu měl zaručit bezpečí.

Právě zde je ovšem třeba být spravedlivý a rozlišovat. Glejt měl Husovi podle části historiků zajistit bezpečný příchod, pobyt i návrat; jeho přesný rozsah je ovšem předmětem sporu a sám o sobě nemohl rozhodnout o výsledku církevního procesu. Husova pře spadala pod církevní právo, na němž měl světský panovník jen omezený vliv – a soud navíc dlouho věřil, že se kazatel nakonec podrobí. Zikmund se ocitl v pasti mezi svým slibem a mocí koncilu, kterou nemohl přehlasovat. Právě napětí mezi světskou ochranou a autoritou koncilu je důvodem, proč zůstává Zikmundova odpovědnost za Husův osud dodnes předmětem sporů.

Liška ryšavá proti husitům: čtyři výpravy, čtyři porážky

Osudový zlom přišel roku 1419. Po smrti bezdětného Václava IV. se Zikmund stal dědicem české koruny – jenže zemi přebíral v plamenech. Napětí, které se v Čechách hromadilo léta a jež ještě vystupňovala Husova smrt, přerostlo v otevřenou revoltu. Nový panovník tak nezdědil klidné království, nýbrž bojiště husitské revoluce, v němž byl navíc vnímán jako přední představitel starého řádu a viník Husovy tragédie.

Zikmund se pokusil svůj nárok prosadit silou a s papežským požehnáním se do Čech vypravil v čele křížové výpravy. Výsledky však byly trpké. Roku 1420 utrpěli křižáci porážku v bitvě na Vítkově, přesto se Zikmund dal 28. července téhož roku spěšně korunovat českým králem na Pražském hradě. Byla to korunovace nedůstojná a bez reálné moci: skutečnou vládu mu nepřinesla a záhy následovala další porážka, tentokrát pod Vyšehradem. Když pak zástupci českých a moravských stavů žádali záruky svobodného přijímání z kalicha a král odmítl, prohlásil ho čáslavský sněm roku 1421 za sesazeného.

V následujících letech se pokusy o vojenské zlomení husitů opakovaly, vždy však narazily na houževnatý a takticky vyspělý odpor. Přehled těch nejvýznamnějších tažení a bitev vypadá jako řetěz proher:

• první výprava roku 1420 – porážky na Vítkově a pod Vyšehradem,
• druhá výprava let 1421–1422, jejímž vyvrcholením byla porážka u Německého Brodu (leden 1422),
• výprava roku 1427 poražená u Tachova,
• poslední velké tažení roku 1431, kdy se křižácké vojsko u Domažlic zhroutilo ještě před plně rozvinutým střetem.

Právě domažlická epizoda z roku 1431 se stala symbolem celé této marnosti. Podle dobových zpráv se mohutné křižácké vojsko dalo na ústup už při zvuku husitského chorálu Ktož jsú boží bojovníci, ještě než došlo k rozhodnému střetu. U pozdějších výprav, zejména v letech 1427 a 1431, už nestál v čele vojska osobně Zikmund, ale papežští legáti a říšská knížata; u Domažlic hrál klíčovou roli kardinál Cesarini. Vítězství husitů přitom nebylo žádným zázrakem, nýbrž plodem disciplíny a vynikajícího velení. Nejprve husitská vojska vedl geniální Jan Žižka, po jehož smrti roku 1424 převzal velení neméně schopný Prokop Holý. Evropa postupně pochopila, že husity vojensky podmanit nelze.

Proč se vlastně mocná křižácká vojska při střetu s husity opakovaně roztříštila? Odpověď leží v revoluci ve válečném umění. Husité pod Žižkovým velením postavili svou sílu na vozové hradbě – z bojových vozů dokázali během chvíle vytvořit pohyblivou pevnost, z níž zasahovali útočící rytíře palbou z ručnic a děl. K tomu přidali železnou kázeň, promyšlenou taktiku a neochvějné přesvědčení, že bojují za Boží věc. Proti sevřené a technicky vyspělé pěchotě opírající se o palné zbraně byla těžká rytířská jízda náhle zoufale zranitelná. Křižáci tak nezřídka prohrávali dřív, než vůbec svedli pořádnou bitvu.

A tak sáhl Zikmund k tomu, co mu šlo nejlépe – k vyjednávání. Cesta k dohodě se otevřela jednáním umírněných husitů, kališníků, s basilejským koncilem, které politicky podporoval, neboť pochopil, že vojenské řešení selhalo. Právě z těchto jednání vzešla takzvaná kompaktáta, dohoda o zvláštním náboženském stavu v Čechách a na Moravě, jejíž definitivní politické přijetí se pojilo až s jihlavskými jednáními roku 1436. Radikální křídlo, které odmítalo ustoupit, utrpělo roku 1434 zdrcující porážku v bratrovražedné bitvě u Lipan. Tím se otevřela cesta ke smíru a roku 1436 byl Zikmund konečně přijat za českého krále. Vyhrál diplomacií to, co nedokázal zbraněmi – ovšem příliš pozdě a za cenu naprostého vyčerpání země.

Poslední Lucemburk: smrt ve Znojmě a soud dějin

Ještě předtím, roku 1433, dosáhl Zikmund mety, o níž snil celý život. V Římě byl korunován římským císařem, čímž se konečně vyrovnal svému otci a naplnil nejvyšší ambici lucemburského rodu. Když pak roku 1436 získal i uznání v Čechách, mohl mít pocit, že se mu podařilo scelit rozdrobené dědictví takřka v úplnosti. Bylo to však vítězství pozdní a křehké, dosažené na sklonku sil.

Klidu se nedočkal ani v posledních měsících. Když dal potupně popravit husitského předáka Jana Roháče z Dubé, znovu proti sobě popudil část českého prostředí, jež v tom viděla pomstu za léta husitského vzdoru. Zestárlý a nemocný panovník, který se ke konci života musel dávat nosit na nosítkách, se raději rozhodl vydat do Uher s tím, že se do neklidných Čech už nevrátí.

Cesta se však stala jeho poslední. Počátkem prosince 1437 dorazil do Znojma, kde ho 9. prosince zastihla smrt po delší nemoci. Podle vlastního přání byl pohřben v katedrále ve Velkém Varadíně, dnešní rumunské Oradeji, po boku první manželky a oblíbeného světce svatého Ladislava. Právě tam po staletích spočinul onen hrob s korunou a odznakem Dračího řádu, o němž byla řeč na začátku.

Zikmundovou smrtí vymřela lucemburská dynastie po meči. Protože neměl mužského dědice, přešly jeho nároky na dceru Alžbětu a jejího manžela Albrechta II. Habsburského. Tímto sňatkem položil základ pozdějšího habsburského nároku na české a uherské koruny; trvalé spojení obou zemí s habsburskou dynastií se ovšem prosadilo až po roce 1526. Je přesto jednou z velkých ironií dějin, že poslední Lucemburk se tak nepřímo stal tím, kdo Habsburkům otevřel dveře.

Zajímavé je, jak se Zikmundův obraz proměňoval napříč staletími. Z díla Aloise Jiráska i z dějepisectví devatenáctého století se natrvalo vžil obraz „šelmy ryšavé“, jejíž jméno znělo jako synonymum zrady, a tento pohled přežíval po celé následující století. Dodnes ostatně žije i v populární kultuře – například v podobě lišákem stylizovaného panovníka z oblíbeného internetového komiksu o českých dějinách. Teprve v posledních desetiletích se historici pokusili tuto jednostrannou nálepku sejmout a vrátit Zikmundovi jeho skutečné, mnohem složitější rysy.

Soud dějin nad Zikmundem zůstal dlouho rozpolcený. V Čechách z něj husitská a pozdější literární tradice udělaly zápornou, zrádnou figuru; v uherské tradici je naopak často hodnocen jako významný panovník, který posílil královskou moc a čelil osmanskému tlaku. Moderní historiografie se přiklání spíše k tomuto druhému, střízlivějšímu pohledu a vidí v něm schopného, vzdělaného a mimořádně houževnatého vladaře, který se musel vyrovnat téměř se všemi velkými krizemi své doby. Byl to panovník lepší, než jaká je jeho česká pověst – a stejnou dvojznačnost, jakou nese jeho život, nesou i mince, které po sobě zanechal.

Mince Zikmunda Lucemburského: uherské zlato a rozvrácené Čechy

Pro pozdně středověkého panovníka nebyly mince jen platidlem, ale i nástrojem reprezentace a legitimity. Kdo razil vlastní minci se svým jménem a znaky, dával najevo, že je uznávaným vládcem. U Zikmunda je navíc mimořádně zajímavé, že vládl v mnoha zemích s odlišnými měnovými tradicemi – a jeho ražby tak vyprávějí dvojí příběh: osud pevného uherského zlata a osud rozvrácených českých zemí.

Nejslavnějším Zikmundovým platidlem byl uherský zlatý, tedy zlatý dukát o hmotnosti kolem 3,5 gramu a průměru zhruba 20 milimetrů. Byl to mezinárodně uznávaný peníz vysoké hodnoty, který sloužil především větším platbám a dálkovému obchodu, a jeho stabilita byla jedním z tichých pilířů Zikmundovy moci. Na rozdíl od mnoha jiných středověkých zlatých ražeb se navíc Zikmundovy dukáty objevují ve sbírkách i na aukčním trhu poměrně pravidelně a patří k ceněným ražbám pozdního středověku.

Jakou hodnotu takový zlaťák představoval, dokládá dobová každodennost. Za jediný uherský zlatý bylo možné pořídit celou řadu drobných stříbrných mincí a jeho směnný poměr k pražskému groši kolísal podle válečných událostí i podle kvality stříbrného oběživa. Pro běžného člověka šlo o značnou sumu – zlatý dukát nebyl mincí do měšce nádeníka, ale platidlem obchodníků, šlechty a panovnických pokladen. Právě proto se dukáty často ukrývaly do zemních pokladů, odkud je dodnes vynášejí na světlo náhodné nálezy i archeologický výzkum.

Zvláštní pozornost si zaslouží jeho výzdoba, neboť je čítankovou ukázkou toho, jak mince nese poselství. Katalogově bývá jako líc (avers) popisován čtvrcený znak s opisem začínajícím Zikmundovým jménem SIGISMVNDI, zatímco rub (revers) nese stojící postavu svatého Ladislava, uherského světce a válečníka, s opisem S. LADISLAVS. REX. V dobové latinské majuskuli se přitom písmena „U“ a „V“ graficky nerozlišovala, a nápis se proto čte jako „Ladislaus rex“, tedy „svatý Ladislav král“. Panovník tak spojil autoritu zemského světce s vlastní osobou – doslova nechal svoji legitimitu vyrazit do zlata.

Samotný znak na líci mince navíc vypráví o proměnách Zikmundovy moci. Rané ražby z let 1387–1401 nesly ve čtvrceném štítu vedle uherských pruhů braniborskou orlici; zhruba od roku 1402, kdy se Zikmund stal správcem Čech, ji ve znaku vystřídal český lev, takže znak dostal uhersko-českou podobu. Detailu si všimne i zkušený sběratel: po stranách svatého Ladislava bývají písmenné značky mincovny a komorského hraběte odpovědného za ražbu; bývají připisovány například Johannu Siebenlinderovi v Kremnici či o něco dříve italskému finančníkovi Jakubu Venturovi v Budíně.

Zlaťáky přitom nevznikaly na jednom místě. Zikmundovy uherské ražby vycházely z celé sítě mincoven, jejichž jména tvoří pomyslnou mapu jeho moci na jihovýchodě. Kromě zlatých dukátů obíhalo i množství drobnějších mincí ze stříbra a billonu. Přehled základních typů uherského oběživa v době Zikmundovy vlády vypadá takto:

• zlatý dukát (též uherský zlatý či forint) jako mezinárodní platidlo,
• stříbrné denáry a parvy pro běžný oběh,
• drobné billonové ražby nižší hodnoty, jejichž ryzost během jeho vlády klesala,
• hlavní uherské mincovny: Kremnica, Budín, Košice a Nagybánya.

Právě u drobné mince se ovšem zrcadlí i Zikmundova věčná bolest – nedostatek peněz. Nekonečné války, nákladné křížové výpravy, reprezentace císařského dvora i cesty po celé Evropě spolykaly obrovské sumy a královská pokladna byla chronicky napjatá. Tlak financí se pak projevoval snižováním ryzosti a kvality drobné billonové ražby. Zatímco tedy zlatý dukát zůstával symbolem stability, drobná mince prozrazovala finanční tíseň panovníka rozkročeného mezi příliš mnoha zeměmi.

Zcela jiný osud potkal ražby v Čechách. Zdejší královská autorita se tradičně pojila s kutnohorským stříbrem a s pražským grošem, který byl po generace určujícím platidlem českých zemí. Husitské války však tuto tradici v podstatě přervaly: Kutná Hora byla za bojů zpustošena a při svém chvatném úprku z města na počátku roku 1422 odvezl Zikmund důlní i mincovní odborníky spolu s nástroji, čímž obnovení ražby patrně značně znesnadnil. Vlastní pražský groš se svým jménem přitom nikdy nerazil – ražba grošů se za jeho držby mincovny dorážela ze starých razidel ještě se jménem Václava IV., brzy zcela ustala a obnovila se až za Jiřího z Poděbrad roku 1469. Běžný oběh té doby přitom klesl k drobným, málo hodnotným haléřům. Právě proto je české stříbro tohoto období v numismatice tak specifické a kontrast mezi pevným uherským zlatem a rozvráceným českým mincovnictvím dokonale zrcadlí i politický příběh tohoto panovníka.

Pro dnešního sběratele je právě v tom kouzlo Zikmundových ražeb. Nejde jen o kov a hezký reliéf, ale o hmatatelné historické prameny z doby velkého přelomu – z okamžiku, kdy se uzavíral lucemburský věk a rodila se nová politická i náboženská realita. Držet v ruce Zikmundův dukát znamená držet doklad světa, v němž se autorita musela znovu a znovu vyjednávat, a v němž mince představují stejně cenné svědectví jako mnohé písemné prameny.

Mince z českého království z našeho e-shopu

Panovník dvojí tváře

Zikmund Lucemburský patří k nejrozpornějším postavám evropského středověku. Byl posledním mužem svého slavného rodu, mužem sedmi jazyků a nezdolné ctižádosti, který na svá bedra vzal téměř všechny velké krize své doby – rozkol církve, tureckou hrozbu i husitskou revoluci. Dokázal ukončit papežské schizma a získat císařskou korunu, ale otcovské Čechy si podmanil až na samém sklonku života a za cenu obrovského vyčerpání země. V české paměti zůstal „liškou ryšavou“ a viníkem Husovy smrti, jinde ho ctili jako obnovitele jednoty křesťanstva.

Jeho mince tuto dvojznačnost věrně zachycují. Zářivé uherské dukáty se svatým Ladislavem vyprávějí o síle, prestiži a mezinárodní důvěře, zatímco vzácné a otřesené české ražby té doby připomínají zemi rozvrácenou válkou. Pochopit Zikmunda znamená přijmout, že velký panovník nemusí být ani hrdinou, ani padouchem – a že právě takové rozporné osudy zanechávají ty nejzajímavější stopy. Jednou z nich jsou i mince, které dodnes patří k pokladům, jež spojují dějiny s krásou kovu.

Miroslav Uďan