Nagybánya
Nagybánya (česky Velká Baňa, dnes Baia Mare v severozápadním Rumunsku) je historické horní město proslulé těžbou zlata a stříbra. Jeho mincovna razila od 14. století do poloviny 19. století a byla po Kremnici druhou nejvýznamnější mincovnou Uherského království; značila mince N-B, od roku 1766 písmenem G.
| Dnešní název | Baia Mare (Rumunsko) |
|---|---|
| Ražba | od 14. století, poslední ročník 1851 |
| Mincovní značky | R-I a R-P (14. století), N-B, od 1766 G, v letech 1848–1849 opět NB |
| Válcový razicí stroj | 1580, první v Uhrách |
| Ražba pro Polsko | 1584–1585, za Štěpána Báthoryho |
| Budova mincovny | dokončena 1739, od 1979 župní muzeum historie a archeologie |
Historie
Město se poprvé připomíná roku 1328 v listinách krále Karla I. Roberta pod latinským jménem Rivulus Dominarum („Potok paní“), německy se nazývalo Frauenbach. Maďarské jméno Nagybánya i rumunské Baia Mare znamenají „velký důl“. Bohatá ložiska zlata a stříbra z něj udělala jedno z hlavních horních měst Uherského království.
První mince z oblasti zdejší komory vznikly v letech 1328–1332. Po roce 1347 se mincovna ustálila přímo v Nagybányi a groše značila R-I, denáry R-P; písmeno R odkazuje na latinské jméno města. Roku 1411 daroval Zikmund Lucemburský Nagybányu srbskému despotovi Stefanu Lazarevićovi a mincovna pak do roku 1427 razila pro despotu i pro krále. Od roku 1468 tu vznikaly mince Matyáše Korvína, za jehož vlády se ve značce mincovny poprvé objevil hornický znak zkřížených kladívek.
V 16. a 17. století mincovnu pronajímaly soukromé rody. Felicián Herberstein zde roku 1580 zavedl válcový razicí stroj, první v Uhrách. Za Štěpána Báthoryho razila mincovna vedle císařských a knížecích mincí i polské tolary. Za povstání Františka II. Rákócziho na počátku 18. století razila pro povstalce a poté přešla pod císařskou správu.
Největší produkci měla mincovna za Marie Terezie. Roku 1739 byla dokončena dodnes stojící budova a od roku 1766 dostala Nagybánya v jednotném systému habsburských mincoven písmeno G. Za Ferdinanda V. se tu vládní mince nerazily vůbec. Během revoluce v letech 1848–1849 obnovila uherská vláda starou značku NB a mincovna razila drobné nominály s maďarskými opisy. Poslední mince nesou letopočet 1851; brzy poté mincovna po požáru zanikla a stroje převezli do Kremnice. V budově sídlí od roku 1979 župní muzeum historie a archeologie.
Ražby a mincovní značky
Mincovna razila obvyklé uherské nominály – zlaté dukáty, tolary i drobné stříbrné a měděné mince. Za Habsburků nesly ražby značku N-B. Mincmistři je doplňovali vlastními iniciálami, například L-M (L. Mittermayer, 1673–1677) a P-O (P. Österreicher, 1683–1689); v letech 1765–1780 se dvacetníky a desetníky bez značky N-B poznají podle iniciál úředníků I.B.–F.L. a I.B.–I.V.
Písmeno G je třeba číst podle kovu a období. Na zlatě a stříbru od roku 1766 znamená Nagybányu, na mědi však Štýrský Hradec nebo Günzburg a pod orlem na ražbách z let 1764–1765 Günzburg. Některé nagybányské dvacetníky mají navíc G pod portrétem, které označuje stříbro ze soukromých dolů; týž ročník proto existuje s tímto písmenem i bez něj.