Papežské schizma

Papežské schizma, přesněji západní schizma, bylo rozdělení latinské církve v letech 1378–1417 mezi soupeřící papeže v Římě a Avignonu, od roku 1409 také v pisánské linii. Nevzniklo kvůli rozdílnému učení, ale sporem o platnost volby a poslušnost. Ukončil je kostnický koncil volbou Martina V.

Historie

Papežský dvůr sídlil od roku 1309 v Avignonu. Přesun souvisel s bezpečností, politikou i vazbami na francouzskou monarchii a vyvolával kritiku těch, kdo požadovali návrat do Říma. Avignonské papežství však nebylo oddělenou církví a jeho papežové byli před rokem 1378 obecně uznáváni.

Řehoř XI. se roku 1377 vrátil do Říma a v březnu 1378 zemřel. Většinu kolegia tvořili francouzští kardinálové, zatímco římský dav požadoval italského papeže, který by ve městě zůstal. Konkláve probíhalo pod silným tlakem a zvolilo arcibiskupa Bartolomea Prignana.

Nový papež přijal jméno Urban VI. Zpočátku jej kardinálové uznali, jeho tvrdý styl a snaha reformovat kurii však rychle vyvolaly konflikt. Část kardinálů opustila Řím a prohlásila volbu za neplatnou, protože podle nich vznikla pod nátlakem násilného davu.

V září 1378 zvolili v Fondi Roberta ze Ženevy, který přijal jméno Klement VII. Usadil se v Avignonu a vytvořil vlastní kolegium. Oba uchazeči tvrdili, že jsou jediným právoplatným papežem, jmenovali biskupy, vybírali příjmy a exkomunikovali protivníky.

Evropští panovníci a země se rozdělili podle diplomacie a dynastických zájmů. Francie, Skotsko, Kastilie a část dalších oblastí podporovaly Avignon, zatímco Anglie, říše, většina Itálie a jiné státy Řím. Hranice poslušnosti se měnily s válkami a nástupnictvím.

Učenci navrhovali tři cesty: dobrovolnou rezignaci obou papežů, rozhodnutí nezávislého soudu nebo všeobecný koncil. Myšlenka, že koncil může v mimořádné krizi jednat nad papežem, posílila konciliarismus. Praktické uskutečnění však naráželo na otázku, kdo koncil platně svolá.

Kardinálové obou linií se roku 1409 sešli na koncilu v Pise, prohlásili Řehoře XII. a Benedikta XIII. za sesazené a zvolili Alexandra V. Dosavadní papežové neodstoupili, takže místo jednoty vznikly tři poslušnosti. Po Alexandrově smrti nastoupil Jan XXIII.

Římský král Zikmund Lucemburský a Jan XXIII. svolali kostnický koncil, který zasedal od roku 1414. Koncil řešil jednotu, reformu i učení Jana Husa a Jeronýma Pražského. Způsob hlasování podle národů měl omezit převahu početné italské delegace.

Jan XXIII. z Kostnice uprchl, byl však zadržen a sesazen. Řehoř XII. prostřednictvím zástupce koncil formálně uznal a abdikoval, čímž usnadnil právní řešení. Benedikt XIII. odstoupit odmítl, přišel o většinu podpory a koncil jej roku 1417 sesadil.

Dne 11. listopadu 1417 zvolil rozšířený sbor kardinálů a zástupců koncilních národů Oda Colonnu, papeže Martina V. Jeho všeobecné uznání ukončilo hlavní rozkol. Malé skupiny pokračovaly v avignonské linii, ale bez širší politické opory.

Schizma oslabilo důvěru v papežství a podpořilo požadavky na reformu církve. Kostnický koncil obnovil jednotu, nedokázal však trvale prosadit pravidelnou nadřazenost koncilů. Pozdější střet konciliarismu s papežskou monarchií pokračoval v Basileji a Římě.

Západní schizma se nesmí zaměňovat s velkým schizmatem mezi východní a západní církví tradičně datovaným rokem 1054. V letech 1378–1417 soupeřili představitelé stejné latinské církevní struktury a hlavním sporem byla osoba legitimního papeže.

Soupeřící obedience a ukončení v Kostnici

Termín antipapež se v pozdější katolické historiografii vztahuje na neuznané uchazeče, ale současník často nevěděl, která linie bude nakonec považována za legitimní. Popis dobové listiny má proto uvést, komu vystavovatel prokazoval obedienci, a nepřenášet automaticky pozdější verdikt na jeho úmysl.

Papežské buly a pečeti obou linií používaly obdobné právní formy. Identifikace vychází ze jména, pontifikačního roku, místa vydání, olověné buly a adresáta. Falzum nelze poznat jen tím, že jeho papež patří k dnes neuznané linii.

Kostnický koncil pracoval kombinací abdikace, sesazení a nové volby. Řehoř XII. se vzdal úřadu po uznání koncilu, Jan XXIII. byl sesazen a Benedikt XIII. odmítl spolupráci. Jednotná věta „koncil sesadil tři papeže“ proto není právně přesná.

Medaile připomínající Martina V., Zikmunda nebo koncil mohou vzniknout až mnohem později. Dobové mince těchto osob nesou jejich běžnou titulaturu a přímou vazbu na schizma dokládá opis či zvláštní příležitost. Letopočet sám nestačí.

Číslování některých papežských jmen ovlivnila pozdější klasifikace uchazečů. V katalogu je nutné zachovat běžné označení a doplnit linii, sídlo a roky nároku, aby například pisánský Jan XXIII. nebyl zaměněn s papežem téhož jména z 20. století.

Při katalogizaci dokumentu je užitečné zaznamenat také pečetní materiál, jazyk, dataci podle pontifikátu a cestu do dnešní sbírky. Stejné jméno papeže bez určení obedience může vést k chybnému datu i místu vydání. Historický popis proto spojuje fyzické znaky s politickým kontextem listiny.