Uherský dukát

Uherský dukát byl prestižní zlatou mincí Uherského království o hmotnosti 3,5 gramu, jejíž počátky se spojují se zlatými ražbami Karla Roberta z Anjou od roku 1325. Tyto mince navazovaly na tradici florentských florinů a díky vysoké kvalitě zlata z kremnických a banskoštiavnických dolů se staly nejrozšířenější zlatou mincí střední Evropy. V numismatice představují uherské dukáty vrchol středověkého mincovnictví a tvořily až 90 procent evropského zlatého oběživa.

Historie

Vznik uherského dukátu je spojen s vládou Karla Roberta z Anjou (1308-1342), který provedl zásadní reformu uherského mincovnictví. První uherské zlaté mince podle florentského vzoru se razily již před založením kremnické mincovny. Mincovna v Kremnici vznikla roku 1328. Tyto první uherské dukáty o váze 3,5 gramu nejčistšího zlata rychle získaly důvěru obchodníků díky stabilní váze a vysoké ryzosti.

Karel Robert využil bohatá ložiska zlata v kremnických a banskoštiavnických horách, která patřila k nejproduktivnějším v Evropě. Kremnice se stala hlavním centrem ražby a získala výsadní postavení - odtud název "kremnické dukáty", který se používal pro všechny uherské zlaté mince. Kvalita kremnického zlata a preciznost ražby zajistily dukátům mezinárodní uznání.

Původně uherský dukát odpovídal hodnotě 16 uherských grošů. Podle sněmovního usnesení z roku 1467 byly český i uherský dukát stanoveny jako rovnocenné nominály v hodnotě 25 pražských grošů. Tato parita se však postupně měnila podle obsahu drahého kovu a ekonomické situace. Hodnota rýnského zlatého byla asi o čtvrtinu nižší než uherského dukátu.

Během 14. a 15. století se hodnota uherského dukátu vůči stříbrným mincím postupně zvyšovala. V roce 1327 se počítal za 16 pražských grošů, roku 1386 již za 20 grošů, roku 1453 za 31,5 groše a roku 1492 dokonce za 45 grošů. Tento vývoj odrážel postupné znehodnocování stříbrných mincí a rostoucí poptávku po zlatě.

Za vlády Matyáše Korvína (1458-1490) dosáhla ražba uherských dukátů vrcholu. Vysoká kvalita a dostupnost uherských dukátů vedla k tomu, že tvořily až 90 procent veškerého evropského zlatého oběživa.

V 16. století, po bitvě u Moháče (1526) a rozdělení Uher, pokračovala ražba dukátů jak v habsburské části, tak v Sedmihradsku.

Uherský dukát si podobně jako český dukát a rýnský zlatý postupně vydobyl postavení početní jednotky, v níž byly vypláceny platy a počítány velké transakce. Výslovně bylo uváděno, že má být placeno ve zlatých uherských červených, dobrých, spravedlivých ve zlatě i váze. Tato formulace dokládá prestiž a důvěryhodnost uherských dukátů.

Kremnická mincovna razila dukáty a jejich násobky po celou dobu své existence až do 19. století. Poslední uherské dukáty ražené v kremnické mincovně jsou doloženy k roku 1885, kdy již sloužily spíše jako obchodní mince pro Balkán a Blízký východ než jako běžné platidlo.

Technické parametry a ikonografie

Standardní uherský dukát měl váhu 3,5 gramu při ryzosti zlata 986/1000 (asi 23,67 karátu), což představovalo 3,45 gramu čistého zlata. Průměr se pohyboval mezi 20 až 22 milimetry, tloušťka kolem 0,7 milimetru. Tyto parametry odpovídaly benátským a florentským dukátům, což usnadňovalo mezinárodní obchod.

Ikonografie raných uherských dukátů sledovala florentský vzor. Na líci byla florentská lilie a na rubu sv. Jan Křtitel. Svatého Jana později nahradila stojící postava svatého Ladislava se sekerou a za Matyáše Korvína přibyla Madona s dítětem, která se stala charakteristickým znakem uherských zlatých mincí.

Od 15. století se na lícní straně objevuje uherský státní znak - štít se čtyřmi vodorovnými pruhy a dvojitým křížem na třech pahorcích. Opis obsahoval titulaturu panovníka a označení S. LADISLAVS REX na rubu.

Kromě základních dukátů se razily také násobky - dvojdukáty, desetidukáty a vzácně i stodukáty pro reprezentační účely. Existovaly také čtvrtdukáty a půldukáty pro drobnější platby. Všechny zachovávaly stejnou ryzost a proporcionální váhu.