Husitské války

Husitské války byly ozbrojené konflikty v českých zemích v letech 1419–1434, vyvolané náboženským a společenským napětím po upálení Jana Husa. Začaly první pražskou defenestrací, husité v nich odrazili čtyři křížové výpravy a skončily bitvou u Lipan; mír stvrdila kompaktáta roku 1436.

Historie

Kořeny husitských válek sahají do krize pozdního středověku: nespokojenosti s poměry v církvi, sporů o autoritu duchovenstva a sociálního napětí ve městech i na venkově. V českém prostředí se tyto proudy spojily s reformním hnutím kolem kazatelů a učenců, které vyústilo v proces s Janem Husem a jeho upálení v Kostnici 6. července 1415. Husova smrt se stala symbolem křivdy a posílila požadavek nápravy církve i společnosti. Ústředním bodem se stal požadavek přijímání pod obojí, latinsky sub utraque specie, a jeho symbolem kalich.

Otevřený konflikt zahájila první pražská defenestrace 30. července 1419, kdy dav vedený Janem Želivským vyhodil z oken Novoměstské radnice katolické konšely dosazené králem. Václav IV. zemřel 16. srpna 1419 a dědicem trůnu se stal jeho bratr Zikmund Lucemburský. V březnu 1420 byla za jeho přítomnosti ve Vratislavi vyhlášena křížová výprava proti husitům. Po porážce na Vítkově 14. července 1420 se Zikmund narychlo nechal korunovat na Pražském hradě, čáslavský sněm ho však roku 1421 odmítl uznat. Týž sněm vyhlásil za zemský zákon Čtyři artikuly pražské – požadavky svobodného kázání slova Božího, přijímání pod obojí, zákazu světského panování kněží a trestání smrtelných hříchů. Jednotné však nebylo ani samo hnutí: vyhranili se umírnění pražané a radikální táborité.

Výraznou osobností raného období se stal Jan Žižka z Trocnova, který spojil disciplínu, promyšlené manévry a obranné využití vozové hradby. Husitské svazy se střetávaly s domácími odpůrci i s křížovými výpravami vyslanými v letech 1420, 1421, 1427 a 1431; žádná z nich neuspěla. V letech 1427–1433 vrcholily husitské výpravy do sousedních zemí, zvané spanilé jízdy, které sloužily hlavně k získání kořisti, potravin a píce pro koně.

Od roku 1426 stál v čele táboritů Prokop Holý, kterého husitské svazy při obraně proti křížové výpravě roku 1427 uznaly za vrchního velitele. Umírnění kališníci mezitím hledali dohodu, která by zachovala podstatu náboženských požadavků a vrátila zemi stabilní správu. Zlom přinesl střet uvnitř hnutí: 30. května 1434 porazila u Lipan koalice umírněných husitů a katolické šlechty, vedená Divišem Bořkem z Miletínka, radikální polní vojska a Prokop Holý v bitvě padl.

Následovala jednání s basilejským koncilem. Basilejská kompaktáta, slavnostně vyhlášená v Jihlavě 5. července 1436, uznala přijímání z kalicha a 14. srpna 1436 byl Zikmund přijat za českého krále. Husitské války tak neskončily vítězstvím jedné strany, ale kompromisem, který zachoval výjimečné náboženské postavení českých zemí.

Válečnictví, hospodářství a mince

V husitských válkách se vedle šlechty výrazně prosadila města a ozbrojené svazy inspirované kazatelskou reformou. Pro husitské vojsko je typická vozová hradba, důraz na pohyblivou obranu a zapojení širších vrstev obyvatelstva do boje. To narušilo představu, že rozhodující sílu tvoří rytířská jízda, a husité díky tomu opakovaně odolali lépe vyzbrojeným protivníkům.

Válka přinesla ničení sídel, přerušení obchodních cest a konfiskace církevního majetku. Hodnota mince výrazně klesla, mimo jiné proto, že těžba stříbra v Kutné Hoře po vyhnání tamních Němců přišla o množství odborníků. Kutná Hora razila jen drobné jednostranné peníze se čtyřrázem; pravidelná ražba pražského groše ustala. Když se husitům nedostávalo stříbra, razili z mědi tzv. flůtky, v podstatě dobové napodobeniny peněz a haléřů Václava IV. se lvem. Pravidelná ražba pražských grošů se obnovila až roku 1469 za Jiřího z Poděbrad.

V kulturní paměti se husitské války staly výrazným symbolem českých dějin. Pozdější generace v nich viděly buď obranu reformního ideálu, nebo naopak období násilí a rozvratu.