V únoru 1683 stál před francouzským králem drobný, nevzhledný devatenáctiletý mladík a žádal o velení nad jízdní rotou. Ludvík XIV. ho odmítl s pohrdáním, které se mělo o dvacet let později hořce vymstít. Onen odmítnutý žadatel byl princ Evžen Savojský – muž, z něhož se měl stát nejslavnější vojevůdce habsburské monarchie a jeden z největších velitelů své epochy. Jeho příběh je zároveň příběhem doby, kterou dodnes nosíme v rukou v podobě dobových tolarů, dukátů a pamětních medailí.
Evropa mezi Bourbony, Habsburky a Osmanskou říší
Aby osudy jednoho člověka dávaly smysl, je třeba rozumět světu, do kterého vstoupil. Druhá polovina 17. století patřila ve střední a západní Evropě k éře, jíž dominovala rivalita dvou velkých sil. Na jedné straně stála Francie Ludvíka XIV., „krále Slunce“, na vrcholu vojenské i kulturní moci, s ambicí posouvat své hranice na východ do říšského prostoru. Na straně druhé habsburská monarchie, jejímž jádrem byly rakouské dědičné země, České království a část Uher. Její panovník Leopold I. současně zastával titul císaře Svaté říše římské. Do hry přitom vstupovaly i další mocnosti – Anglie, Nizozemí, Španělsko, Polsko-litevská unie, jednotlivá říšská knížectví, Švédsko i Rusko.
Habsburkové se nacházeli v nezáviděníhodném postavení mezi dvěma ohni. Zatímco na západě je ohrožovala expanzivní Francie, na jihovýchodě stála Osmanská říše, která ovládala velkou část Uher a jejíž hranice ležela nebezpečně blízko Vídně. Válka proti Turkovi nebyla pro Vídeň abstraktním problémem kdesi na Balkáně, ale otázkou holého přežití. Barokní Evropa byla světem opakovaných válek, křehkých a rychle se měnících aliancí, dynastických nároků a reprezentace, v němž se osud jednotlivce odvíjel od postavení jeho rodu.
Pro mladého šlechtice existovaly v zásadě dvě cesty k významu: meč, nebo církevní kariéra. O tom, kterou z nich nastoupí, rozhodovala rodina, pořadí narození a přízeň panovníka. A právě zde začíná paradox Evženova příběhu – muž, kterého předurčili pro klid kláštera, se stal jedním z nejneúnavnějších válečníků své epochy.
Nechtěný syn: mazarinovský původ a stín skandálu
Evžen se narodil 18. října 1663 v paláci Hôtel de Soissons v Paříži jako nejmladší z pěti synů. Jeho původ byl na první pohled skvělý. Otcem byl Evžen Mořic, hrabě ze Soissons a kníže savojský, francouzský generál pocházející z boční carignanské větve savojského rodu. Matkou byla Olympie Manciniová, jedna z neteří kardinála Mazarina, které mocný ministr přivedl z Říma do Paříže, aby jejich sňatky posílil vlastní vliv. Olympie vyrůstala po boku mladého Ludvíka XIV. a pojilo je natolik důvěrné pouto, že mnozí věřili v milenecký vztah. Královnou se však nikdy nestala.
Právě matčin osud vrhl na dětství malého Evžena dlouhý stín. Olympie propadla dvorním intrikám a po pádu u dvora se zapletla do neblahé „aféry jedů“, velké skandální kauzy, v níž se prolínaly travičství, černá magie a astrologie. Padlo dokonce podezření, že měla prsty v předčasné smrti vlastního manžela, a šeptalo se i o spiknutí proti králi. Aby unikla soudu, uprchla roku 1680 do Bruselu a zanechala děti v péči příbuzných. Evžen tak vyrůstal prakticky bez rodičů – otec trávil život na taženích a zemřel, když bylo chlapci necelých deset let, matka zmizela ze scény jako osoba stižená veřejnou hanbou.
Jako nejmladšího syna ho od útlého věku připravovali na církevní dráhu. Měl drobnou, nevýraznou postavu, a u honosného versailleského dvora se tak často stával terčem posměšných poznámek o svém vzhledu. Protože byl určen pro kněžskou dráhu, znali ho u dvora jako „petit abbé“, tedy „malého abbého“; v pozdější popularizační literatuře se objevuje také přezdívka „malý kapucín“. Nic nenasvědčovalo tomu, že by z něj měl vyrůst voják, natož vojevůdce.
Zlom přišel v únoru 1683. K překvapení rodiny devatenáctiletý Evžen oznámil, že se chce dát na vojnu, a požádal Ludvíka XIV. o velení nad rotou. Král, který si mladíka nikdy neoblíbil a po matčině zhanobení neměl s jejími dětmi žádné slitování, ho rázně odmítl. Podle dobového podání poznamenal, že žádost sama byla skromná, žadatel však nikoli. Tato chyba se Francii později draze vymstila. Odmítnutý Evžen se rozhodl hledat službu jinde – a podle pozdější tradice se měl zapřísáhnout, že se do Francie vrátí už jen se zbraní v ruce.
Útěk na východ a křest ohněm u Vídně
Rozhodnutí opustit Francii nebylo zdaleka bezhlavé. Jeden z Evženových bratrů, Ludvík Julius, vstoupil krátce předtím do císařských služeb a padl v boji proti Turkům. Několik příbuzných už v císařské armádě sloužilo, mezi nimi bratranec Ludvík Bádenský, pozdější slavný „Türkenlouis“. Sotva se do Paříže donesla zpráva o bratrově smrti, vydal se Evžen v létě 1683 tajně z Paříže na východ, v naději, že se uplatní v císařských službách a naváže na vojenskou kariéru svého bratra.
Do habsburských zemí dorazil právě v době, kdy osmanská armáda obléhala Vídeň. Velkovezír Kara Mustafa vtrhl s obrovskou armádou do Uher a v létě 1683 sevřel císařské hlavní město. Císař Leopold I. uprchl z ohroženého města do bezpečí. Evžen dorazil do jeho tábora v polovině srpna a byl přijat vřele – uprchlík před nenáviděným francouzským králem, navíc příbuzensky spřízněný s vládnoucím savojským rodem, byl pro Vídeň vítanou posilou. Ačkoli byla jeho mateřštinou francouzština, s císařem se mohl dorozumívat italsky a během služby se pohyboval také v německojazyčném prostředí monarchie.
Rozhodnutí padlo 12. září 1683. Spojená polská, císařská a říšská vojska pod vrchním velením polského krále Jana III. Sobieského – přičemž císařským silám velel vévoda Karel Lotrinský – udeřila na osmanský tábor pod Vídní a Turky rozdrtila. Devatenáctiletý Evžen se v bitvě u Vídně vyznamenal jako dobrovolník natolik, že si vysloužil pochvalu velitelů i samotného císaře; v následujících letech pak v císařské armádě postupně dosáhl vlastního plukovního velení. To byl začátek závratného vzestupu.
Zrození vojevůdce v tureckých válkách
Následující roky Velké turecké války udělaly z ambiciózního mladíka profesionálního vojáka. Již roku 1685 se stal generálmajorem. Po obléhání zahájeném v červnu 1686 padl 2. září téhož roku Budín, staré uherské královské sídlo a centrum osmanské správy v Uhrách; osvobození města po více než 140 letech turecké nadvlády mělo obrovský symbolický význam. V následujícím roce, 1687, přispěl Evžen jako velitel jízdy k vítězství v takzvané druhé bitvě u Moháče, která se ve skutečnosti odehrála u Nagyharsány nedaleko prostoru spojeného s osudovou porážkou z roku 1526. Porážka byla tentokrát tak drtivá, že v osmanské armádě propukly nepokoje a vzpoury; politická krize, která se rozšířila až do Cařihradu, nakonec vedla ke svržení sultána Mehmeda IV.
Za své zásluhy byl Evžen povýšen na generálporučíka a španělský král Karel II. mu udělil prestižní Řád zlatého rouna. Vojenskou dráhu na čas přerušila těžká rána – při obléhání Bělehradu roku 1688 ho do kolena zasáhla koule z muškety. Bylo to jedno z četných zranění, která během své dlouhé vojenské kariéry utržil.
Následovala vyčerpávající devítiletá válka proti Francii, během níž Evžen bojoval na Rýně i v Itálii; za tažení na italském bojišti byl roku 1693 jmenován polním maršálem. Prosadil se jako velitel, který na rozdíl od opatrných kolegů toužil po rozhodné akci – a o několik let později, roku 1697, dostal svou velkou příležitost v Uhrách.
Zenta 1697: rozhodující úder osmanské armádě
V dubnu 1697 svěřil císař třiatřicetiletému Evženovi vrchní velení nad císařskými silami v Uhrách. Bylo to jeho první skutečně samostatné velení. Armádu našel v žalostném stavu, ale s energií sobě vlastní v ní obnovil pořádek a disciplínu. Leopold I. ho nabádal k nejvyšší opatrnosti a k tomu, aby se vyhýbal bitvě, dokud si nebude jistý převahou. Jakmile se však Evžen dozvěděl, že sultán Mustafa II. táhne k řece Tise, hodil všechny pokyny za hlavu a vyrazil Turky zachytit ve chvíli, kdy překračovali řeku u Zenty.
K útoku došlo pozdě odpoledne 11. září 1697. Část osmanské armády se sultánem se nacházela už na druhém břehu Tisy nebo v jeho blízkosti, zatímco velkovezír, pěchota a dělostřelectvo zůstávali před řekou nebo právě přecházeli po pontonovém mostě. Evžen udeřil právě uprostřed tohoto přechodu a uzavřel osmanské jednotky mezi císařskou bitevní linii, řeku a přístup k mostu. Za cenu zhruba dvou tisíc padlých a raněných způsobila císařská armáda osmanskému vojsku drtivé ztráty a zcela rozvrátila jeho sestavu. Přesný počet osmanských obětí nelze spolehlivě určit: tradiční císařské a některé moderní odhady hovoří o 20 000 až 30 000 mrtvých či utonulých, zatímco některé osmanské kroniky uvádějí výrazně nižší čísla. Mezi padlými byl i velkovezír Elmas Mehmed Paša a řada pašů. Kořistí se stala děla, stovky praporů i posvátná pečeť, kterou sultán svěřoval velkovezírovi pro významná tažení.
Vítězství u Zenty přineslo Evženovi evropskou proslulost a připomínala je i řada dobových medailí. Otevřelo cestu ke Karlovickému míru z ledna 1699, který potvrdil habsburskou kontrolu nad většinou Uher, Sedmihradskem, Slavonií a částí Chorvatska; Temešvárský Banát zůstal prozatím osmanský. Válka mezi habsburskou monarchií a Osmanskou říší tím byla ukončena.
Proti Ludvíku XIV.: Blenheim a přátelství s Marlboroughem
Klid netrval dlouho. Smrt bezdětného španělského krále Karla II. v listopadu 1700 vyvolala nástupnickou krizi, která následujícího roku přerostla ve válku o španělské dědictví, jeden z největších konfliktů epochy. Ve hře byla otázka, zda se má obrovské španělské impérium spojit s Francií pod vládou Bourbonů – něco, co bylo pro Vídeň, Anglii i nizozemské provincie nepřijatelné.
Evžen zahájil válku typicky odvážně: v roce 1701 přešel Alpy a v sérii bleskových manévrů porazil Francouze v severní Itálii. Jeho nečekané manévry zaskočily francouzské velení, zvyklé na předvídatelnější vedení války. Odvážný noční přepad Cremony na počátku roku 1702, při němž Evžen dokonce zajal francouzského vrchního velitele, vzbudil v Evropě senzaci.
Rok 1703 přinesl zásadní změnu v Evženově postavení. Stal se prezidentem dvorské válečné rady (Hofkriegsratu), tedy nejvyšším představitelem vojenské správy monarchie. Od té chvíle byl vojevůdcem i státníkem v jedné osobě – a poznal na vlastní kůži, že musí bojovat na dvou frontách: proti nepříteli v poli a proti nekonečnému nedostatku peněz, mužů a zásob ve vlastní Vídni.
Nejslavnější kapitolu této války však napsalo Evženovo přátelství s anglickým vojevůdcem vévodou z Marlborough. Oba muži se poprvé setkali v červnu 1704 a okamžitě si padli do oka; dobový kronikář je nazval „dvojhvězdím ve slávě“. Jejich souhra se osvědčila již 13. srpna 1704 v bitvě u Blenheimu (u nás známé též jako bitva u Höchstädtu). Evžen držel na pravém křídle přesilu bavorských a francouzských vojsk, zatímco Marlborough prolomil nepřátelský střed. Vítězství zachránilo Vídeň a vyřadilo Bavorsko z války. Pro Evžena mělo navíc chuť osobního zadostiučinění – byl to on, odmítnutý mladík z Versailles, kdo pomohl zlomit vojenskou pýchu Ludvíka XIV.
Poslední fáze války však ukázala, jak křehké mohou být i ta nejpevnější spojenectví. Po smrti Josefa I. v roce 1711 se císařem stal jeho bratr Karel VI., dosavadní pretendent na španělský trůn. Nová britská vláda, která nastoupila kurz k míru, si však nepřála, aby jeden panovník spojil císařský i španělský trůn, a zahájila tajná jednání s Francií. V lednu 1712 přijel Evžen do Anglie, aby britskou politiku odklonil od mírového kurzu; přes společenský úspěch návštěvy šlo o politický neúspěch. Přijel navíc pozdě na to, aby zachránil Marlborougha, jehož mezitím jeho odpůrci odvolali z velení.
Zbaven britské podpory utrpěl Evžen roku 1712 porážku v bitvě u Denain, kde francouzský maršál Villars využil rozkolu ve spojeneckém táboře. Francouzi poté získali zpět řadu pevností, jež spojenci předtím pracně dobyli. Válka nakonec skončila spíše u vyjednávacího stolu než na bojišti. Evžen, který mezitím patřil k nejvlivnějším členům císařské vlády a dvora, se ukázal jako obratný diplomat. Společně s francouzským maršálem Villarsem vyjednal v březnu 1714 mír v Rastattu mezi Francií a císařem; jeho podmínky byly v září téhož roku rozšířeny na Svatou říši římskou mírem v Badenu. Výsledek sám označil za výhodnější, než jaké by monarchie získala dříve. Bilance války byla pro habsburský rod přesto působivá: získal španělské državy v Itálii a jižní Nizozemí, čímž se z rakouských Habsburků stala jedna z rozhodujících mocností kontinentu.
Bělehrad 1717: vrchol vojenské slávy
Evženovým hlavním důvodem, proč usiloval o mír na západě, byla rostoucí hrozba na východě. Osmané, povzbuzení úspěchem proti Rusku, obnovili roku 1714 válečné ambice a napadli Benátky. Ve Vídni panovaly obavy, že osmanské úspěchy proti Benátkám naruší rovnováhu sil a mohou ohrozit také habsburské državy v Uhrách. V roce 1716 vytáhl Evžen do pole znovu – a tato válka se stala tou, v níž měl nejpřímější velení a v níž Rakousko neslo hlavní tíhu bojů, byť v širším mezinárodním kontextu a po boku Benátek.
Prvního rozhodujícího vítězství dosáhl u Petrovaradinu 5. srpna 1716. Přestože proti němu stála početně silnější osmanská armáda, Evžen odmítl opatrnost a zaútočil. Po počátečním úspěchu janičářů rozhodl útok císařské jízdy do boku; Turci se zhroutili a v bitevní vřavě padl i velkovezír Damat Ali Paša. V polovině října následovalo dobytí Temešváru, poslední velké turecké pevnosti v Uhrách, čímž skončilo 164 let osmanské nadvlády v Banátu.
Hlavní cíl však teprve přišel. V červnu 1717 oblehl Evžen Bělehrad, klíčovou pevnost na soutoku Dunaje a Sávy. Situace se brzy zdála zoufalá: zatímco jeho vojsko sužovala úplavice, dorazila na plošinu nad městem obrovská turecká armáda, aby posádku vyprostila. Evžen se tak ocitl v mimořádně nebezpečné situaci: jeho nemocemi oslabená armáda stála mezi obleženou pevností a početně silnějším osmanským vojskem. On však obléhání odmítl zvednout. Za úsvitu 16. srpna 1717 vyrazily jeho oddíly v husté mlze, zaskočily Turky nepřipravené a jejich armádu rozprášily. O týden později se Bělehrad vzdal. Vítězství dosažené v mimořádně obtížné operační situaci se stalo vrcholem celé Evženovy vojenské dráhy.
Sláva dobyvatele Bělehradu pronikla hluboko do lidové kultury. Vznikla o něm jedna z nejznámějších německých vojenských písní, balada Prinz Eugen, der edle Ritter („Princ Evžen, ušlechtilý rytíř“), jejíž nejstarší dochovaný záznam pochází z rukopisného zpěvníku z roku 1719. Válku uzavřel Požarevacký mír z července 1718, který znamenal vrchol územního rozmachu habsburské monarchie. Požarevacký mír tak završil sérii habsburských úspěchů, jejichž prvním velkým symbolem se za Evženova velení stala právě Zenta.
Státník, mecenáš a „Mars bez Venuše“
Na sklonku života se z Evžena stal především vlivný diplomat a státník. V roce 1716 se stal guvernérem Rakouského Nizozemí, byť je spravoval na dálku z Vídně prostřednictvím svého zástupce; roku 1724 se tohoto úřadu vzdal. Ve dvacátých letech, v době překotně se měnících evropských aliancí, využíval rozsáhlou síť diplomatických vyslanců, důvěrníků a informátorů a patřil k hlavním tvůrcům spojenectví, jež měla zajistit bezpečnost monarchie proti Francii a Španělsku.
Jedním z jeho hlavních politických témat se stala Pragmatická sankce – právní nástroj, jímž chtěl císař Karel VI. zajistit nástupnictví své dcery Marie Terezie a nedělitelnost habsburského dědictví. Evžen patřil k jejím hlavním podporovatelům a diplomatům: podílel se na vídeňské smlouvě z roku 1731, v níž Velká Británie uznala Pragmatickou sankci, a v lednu 1732 ji garantoval také říšský sněm. Šlo o dlouhodobý diplomatický proces s mnoha aktéry, ale Evženův vliv v něm byl značný. Budoucnost dynastie, včetně nástupu Marie Terezie, se pak odehrála až po jeho smrti.
Vojenské úspěchy, vysoké úřady, panovnické odměny a výnosy z rozsáhlých statků učinily z Evžena jednoho z nejbohatších aristokratů monarchie. Z mladíka, který kdysi přijel do Vídně bez vlastní vojenské hodnosti a pevného postavení, se stal velký stavebník a mecenáš. Ve Vídni si nechal vybudovat Zimní palác (Stadtpalais) a především velkolepý komplex dvou paláců Belveder: Dolní Belveder byl dokončen roku 1716, honosnější Horní Belveder byl budován v letech 1717 až 1723. Se svými zářivě bílými stěnami a měděnou střechou se stal jedním z divů barokní Evropy a dodnes patří k nejnavštěvovanějším památkám Vídně.
Evžen nebyl jen válečník, ale i vášnivý sběratel a mecenáš. Jeho knihovna čítala přes patnáct tisíc svazků a stovky rukopisů, zatímco jeho obrazovou sbírku tvořila díla italských, nizozemských a vlámských mistrů. Ke stolu si zval učence a spisovatele; k jeho hostům či korespondentům patřili filozof Leibniz i Montesquieu, který na čas strávený u Evženova stolu vzpomínal s potěšením. Jeden z jeho chráněnců poznamenal s údivem, jak si muž, na jehož bedrech spočívají takřka všechny záležitosti Evropy, dokáže najít tolik času na čtení, jako by neměl nic jiného na práci. Mimo Vídeň si upravil venkovské sídlo Schloss Hof, dokončené roku 1729, kde v posledních letech rád pořádal velké lovecké společnosti.
V soukromí zůstal Evžen neženatý a bez potomků; podle tradovaného výroku prý považoval ženu ve válce za překážku a soudil, že voják se nemá ženit. Pro své celoživotní staromládenectví bývá označován jako „Mars bez Venuše“. Po poslední dvě desetiletí života ho provázela blízkost uherské hraběnky Eleonory Batthyány-Strattmann, s níž se stýkal takřka denně a kterou diplomaté považovali za jeho životní družku. Když se jí prý ptali, zda se s princem vezmou, odpověděla, že ho miluje příliš na to, aby ho připravila o dobré jméno.
Stáří přineslo úpadek sil. Do nešťastné války o polské dědictví (1733–1738) šel Evžen během tažení let 1734–1735 už jako churavý stařec, jehož energie se vytratila. Jako pozorovatel ho na tažení doprovázel mladý pruský princ, budoucí Fridrich Veliký, který v Evženovi spatřoval jeden ze svých vojenských vzorů, ale během tažení se zděsil jeho zuboženého stavu. Fridrich později vzpomínal, že Evženovy tělesné i duševní síly už tehdy výrazně slábly.
Konec přišel tiše. Večer 20. dubna 1736 hrál princ jako obvykle karty, vrátil se domů a v noci na 21. dubna 1736 ve spánku zemřel ve věku dvaasedmdesáti let. Jeho tělo bylo pohřbeno v kapli svatého Kříže (dnes zvané kaple prince Evžena) v katedrále svatého Štěpána ve Vídni. Nesmírné jmění zdědila neteř, kterou nikdy nepotkal a která během několika let paláce, statky i sbírky rozprodala. Napoleon choval k Evženovi hluboký respekt a jeho tažení označoval za příkladná a hodná studia; také Fridrich Veliký se otevřeně hlásil k tomu, že se od něj naučil myslet ve velké strategii.
Mince a medaile prince Evžena Savojského: baroko vyryté do kovu
Éra, v níž princ Evžen Savojský žil a bojoval, byla také dobou pozoruhodně bohaté a umělecky vytříbené ražby, a právě mince a medaile jsou dnes tím nejhmatatelnějším pojítkem s jeho světem. Aby jim člověk rozuměl, je dobré znát základ tehdejšího měnového systému. Měnové poměry habsburské monarchie i Svaté říše římské byly přitom značně roztříštěné. V rakouských zemích se hodnoty běžně počítaly ve zlatých (guldenech) a krejcarech, zatímco velké stříbrné tolary představovaly vyšší nominály a mezinárodně přijímané obchodní mince. Říšský tolar zavedený mincovním řádem roku 1566 byl původně plnohodnotnou stříbrnou mincí; v průběhu 17. století se však v některých oblastech, zejména v severním Německu, začal stejný název používat i pro početní jednotku nižší hodnoty. Pro skutečně ražený plnohodnotný tolar se proto užívalo také označení Reichsspeciestaler či Speciestaler. Vedle stříbra se razil zlatý dukát, mince mimořádné ryzosti s postavením takřka světové měny. Skladba drobných nominálů – krejcarů a jejich dílů, grošů či feniků – se přitom mezi rakouskými, českými, uherskými a dalšími zeměmi monarchie lišila.
Evžen sloužil postupně třem císařům – Leopoldovi I., Josefu I. a Karlu VI. – a mince s jejich portréty a tituly tvoří jakousi numismatickou kroniku jeho doby. Panovníkova podobizna na aversu, honosný titulární nápis a habsburský orel či státní znak na rubu nebyly jen dekorací. Byly to nástroje reprezentace: každý tolar hlásal, kdo vládne, jaké země nárokuje a jakou má moc. Významnou roli přitom hrála kremnická mincovna ve středních Uhrách (dnešní Slovensko), jedna z nejproduktivnějších v monarchii, jejíž ražby nesou charakteristickou značku KB. Proslulá byla především dlouhodobou a rozsáhlou ražbou zlatých dukátů vysoké ryzosti.
Vedle běžného oběživa vznikaly v této době i honosné zlaté ražby vyšších nominálů – vícedukátové kusy, které se pro každodenní platební styk nehodily; často sloužily jako reprezentativní dary, odměny, prostředek ukládání bohatství nebo k úhradě mimořádně vysokých částek. Zlato bylo v barokní monarchii nástrojem moci a diplomacie: takové kusy putovaly jako pozornosti mezi panovnickými dvory a byly hmatatelným vyjádřením bohatství a postavení. Pro dnešní sběratele patří tyto ražby k nejcennějším a nejvyhledávanějším památkám celého období.
Zvláštní kapitolu tvoří pamětní medaile a příležitostné žetony, spjaté s událostmi, jichž byl Evžen strůjcem. Vítězství nad Turky nebyla jen vojenskou záležitostí – byla to i prvořadá politická propaganda. Osvobození Budína, triumf u Zenty i dobytí Bělehradu roku 1717 připomínala řada dobových medailí, které nesly obrazy bitev, alegorie vítězství i latinské nápisy oslavující císařské zbraně. Vznikaly jak v prostředí habsburské reprezentace, tak v produkci významných středoevropských medailérských center, zejména v Norimberku a Augšpurku. Byly to svým způsobem dobové „zprávy z fronty“ – předměty, jimiž se sláva vítězství roznesla po celé Evropě a uchovala pro budoucnost.
Zajímavý je i pohled na druhou stranu příběhu. Proti habsburskému tolaru a dukátu stály osmanské ražby zcela odlišné estetiky, bez panovníkovy podobizny, zato s kaligrafickými nápisy. Na osmanské straně obíhaly drobné stříbrné akče, para a od konce 17. století také větší stříbrné kuruše; ve zlatě se razil mimo jiné sultání neboli altın. Když dnes leží tyto mince vedle habsburských ražeb, vyprávějí beze slov příběh dvou politických a kulturních světů, jejichž mocenský zápas Evžen svými vítězstvími výrazně ovlivnil.
Pro dnešního sběratele mají mince a medaile Evženovy éry mimořádné kouzlo. Nejsou to jen kusy stříbra či zlata, ale skutečné historické prameny – hmatatelné otisky moci, ambicí a nábožensky vypjaté doby. Dobový tolar Leopolda I. nebo Karla VI. drží v ruce kus téhož světa, v němž princ přecházel Alpy a vítězil u Bělehradu. A právě v tom spočívá hlavní krása numismatiky: dějiny přestávají být abstrakcí a mění se v předmět, který lze podržet v dlani.
Habsburské mince z našeho e-shopu
Muž, který proměnil odmítnutí ve slávu
Příběh prince Evžena Savojského je vzácnou ukázkou toho, jak dokáže jediné rozhodnutí změnit běh dějin. Ludvík XIV. odmítl drobného, nevzhledného mladíka bez budoucnosti – a nepřímo tak přivedl do služeb svého habsburského protivníka jednoho z nejvýznamnějších vojevůdců celé epochy. Z mladšího syna významného, ale u francouzského dvora znevýhodněného rodu se stal přemožitel Osmanů u Zenty, Petrovaradinu i Bělehradu, spolustrůjce vítězství u Blenheimu, jeden z nejvlivnějších státníků monarchie, stavebník Belvederu a mimořádně vzdělaný mecenáš. V soukromí zůstal neženatý a bez potomků; navzdory několika blízkým vztahům si udržoval pověst zdrženlivého a pracovně mimořádně disciplinovaného člověka a odešel bez přímých následovníků.
Jeho epocha k nám promlouvá nejen z učebnic dějepisu, ale i z dobových mincí a medailí, které dodnes nesou tváře císařů, jimž sloužil, a připomínají bitvy, jež vybojoval. Právě proto je numismatika tak mocným průvodcem minulostí – každý tolar, dukát či pamětní medaile je malým, ale skutečným svědkem světa, v němž odmítnutý princ proměnil hořkost v trvalou slávu.
Miroslav Uďan