Bitva u Blenheimu

Bitva u Blenheimu, německy bitva u Höchstädtu, se odehrála 13. srpna 1704 v Bavorsku za války o španělské dědictví. Vojska vévody z Marlborough a Evžena Savojského porazila francouzsko-bavorskou armádu. Vítězství odvrátilo ohrožení Vídně a ukončilo pověst francouzské neporazitelnosti v polní bitvě.

Historie

Válka o španělské dědictví vypukla po smrti Karla II. roku 1700. Poslední španělský Habsburk odkázal monarchii Filipovi z Anjou, vnukovi Ludvíka XIV. Anglie, Spojené provincie, císař a další spojenci se obávali spojení francouzské a španělské moci. Boje probíhaly v Nizozemí, Itálii, Německu, na Pyrenejském poloostrově i v koloniích.

Roku 1704 hrozila císaři Leopoldu I. vážná krize. Bavorský kurfiřt Maxmilián II. Emanuel se spojil s Francií a jeho síly mohly spolu s francouzskou armádou postupovat k Vídni. Současně zaměstnávalo císařské vojsko povstání v Uhrách. John Churchill, vévoda z Marlborough, proto vyvedl spojeneckou armádu z Nizozemí k Dunaji v dlouhém pochodu, jehož cíl před protivníkem částečně skrýval.

Marlborough se spojil s císařským velitelem Evženem Savojským. Francouzsko-bavorskou armádu vedli maršál Tallard, maršál Marsin a bavorský kurfiřt. Rozložila se podél Dunaje mezi vesnicemi Blenheim, Oberglau a Lutzingen. Tallard soustředil velké množství pěchoty v Blenheimu na pravém křídle, což později omezilo její možnost zasáhnout do rozhodujícího boje ve středu.

Bitva začala 13. srpna spojeneckými útoky na obě křídla. Evžen čelil tvrdému odporu Bavorů a Marsinových Francouzů u Lutzingenu. Na druhé straně opakované útoky na Blenheim poutaly početnou francouzskou pěchotu. Marlborough mezitím převedl jednotky přes bažinaté přítoky Dunaje, zformoval silnou linii ve středu a připravil útok proti Tallardově jízdě a pěchotě.

Po prolomení středu se francouzská sestava rozdělila. Část vojáků byla zatlačena k Dunaji, Tallard padl do zajetí a jednotky uzavřené v Blenheimu se večer vzdaly. Evženovo křídlo sice nedosáhlo stejně zřetelného taktického průlomu, zabránilo však protivníkovi poslat posily proti Marlboroughovi. Vítězství tak bylo výsledkem koordinace obou velitelů, nikoli výkonem jediné národní armády.

Francouzsko-bavorské ztráty zahrnovaly tisíce padlých, raněných a zajatých a rozpad celé polní armády. Přesná čísla se v pramenech liší. Bavorsko bylo obsazeno spojenci a Vídeň zbavena bezprostřední hrozby. Francie pokračovala ve válce dalších deset let, ale Blenheim ukázal, že armády Ludvíka XIV. lze v rozhodující otevřené bitvě porazit.

Britská vláda odměnila Marlborougha panstvím a financemi na stavbu Blenheim Palace. Vítězství se stalo součástí britské politické paměti, zatímco německé označení Höchstädt zdůrazňuje jiné místo bojiště. Propaganda jednotlivých spojenců přisuzovala zásluhy vlastnímu veliteli a potlačovala podíl ostatních. Moderní výklad se opírá o pohyb jednotek, rozkazy a logistiku celé koalice.

Válka skončila souborem mírů v Utrechtu, Rastattu a Badenu. Filip V. zůstal španělským králem, ale vzdal se nároku na francouzský trůn a evropská území španělské monarchie byla přerozdělena. Bitva u Blenheimu sama konflikt neukončila; zabránila však porážce habsburského centra a umožnila Velké alianci pokračovat z výhodnějšího postavení. Ovlivnila také úvěr a ochotu spojenců financovat další tažení. Její význam byl evropský.

Koaliční armády, názvy bitvy a pamětní předměty

Spojenecká armáda nebyla pouze britská. Tvořily ji anglické, skotské, nizozemské, německé, dánské a císařské jednotky s různým velením, výstrojí a platebními systémy. Stejně rozmanitá byla francouzsko-bavorská strana. Úspěch vyžadoval sladit pochod, zásobování, mosty, dělostřelectvo a rozhodnutí dvou hlavních velitelů v době, kdy se zprávy předávaly jezdci.

Anglický název Battle of Blenheim vychází z poangličtěné podoby Blindheimu, jedné z vesnic. V němčině se střet označuje jako druhá bitva u Höchstädtu. Oba názvy popisují stejnou událost a katalog může použít podobu odpovídající zemi vydání předmětu. Datum je podle gregoriánského kalendáře 13. srpna 1704; starší britské prameny používaly juliánský kalendář.

Vítězství připomínaly medaile s portréty Marlborougha, Evžena Savojského, alegoriemi Victorie, zajatci a pohledy na bojiště. Nápis bývá latinský, německý, nizozemský nebo anglický. Medaile není vždy oficiální státní emise; mohla vzniknout v soukromé dílně pro sběratele a politický trh. Autor, kov, průměr a opis pomáhají určit konkrétní variantu.

Oběžné mince nalezené v oblasti mohou souviset s vojenskými platbami, ztrátou nebo pozdějším pohybem obyvatel. Bez dokumentovaného nálezového kontextu nelze běžný tolar či krejcar prohlásit za minci z Blenheimu. Pamětní medaile vyjadřuje interpretaci vítězů a její alegorie neslouží jako přesná mapa průběhu bitvy. Datum, titulatura a portrét mohou navíc oslavovat širší tažení, nikoli jediný den.