Germáni
Germáni byli skupinou indoevropských kmenů mluvících germánskými jazyky, kteří obývali severní a střední Evropu od poloviny 1. tisíciletí před naším letopočtem do raného středověku. Souhrnné jméno pro ně rozšířil Caesar. Germánské kmeny sehrály klíčovou roli při zániku západořímské říše roku 476.
| Jazyk | germánské jazyky, větev indoevropské jazykové rodiny |
|---|---|
| Nejstarší germánská kultura | jastorfská kultura, 6.–1. století př. n. l., severní Německo a jižní Dánsko |
| Hlavní antický pramen | Tacitus, Germania, 98 n. l. |
| Klíčové události | porážka Varových legií v Teutoburském lese 9 n. l., sesazení posledního západořímského císaře Odoakerem 476 |
| Písmo | runy, nejstarší jistý nápis z poloviny 2. století n. l. (hřeben z Vimose, Dánsko) |
| Mincovnictví | zlaté mince germánských království nejprve s podobou byzantského císaře, vlastní portrét jako první franský král Theudebert I. |
Historie
Za nejstarší archeologicky uchopitelnou germánskou kulturu se považuje jastorfská kultura, která se v 6. až 1. století před Kristem rozkládala v severním Německu a jižním Dánsku. O germánských jazycích lze podle jazykovědců mluvit od poloviny 1. tisíciletí před Kristem. Kolem přelomu letopočtu obývali Germáni rozsáhlá území od Skandinávie po Dunaj a od Rýna po Vislu.
Římané se s Germány střetli poprvé na konci 2. století před Kristem, kdy kmeny Kimbrů a Teutonů pronikly do Galie a severní Itálie a v letech 113 až 101 před Kristem porazily několik římských vojsk. Teprve vojevůdce Gaius Marius je porazil v bitvách u Aquae Sextiae a Vercell.
Gaius Julius Caesar jako první popsal Germány jako samostatnou skupinu národů odlišnou od Galů. Během svého tažení v Galii v letech 58 až 50 před Kristem vytlačil germánského vůdce Ariovista za Rýn a stanovil tuto řeku jako hranici římského vlivu. Pokusy o podmanění území mezi Rýnem a Labem ztroskotaly po porážce tří římských legií v Teutoburském lese roku 9 po Kristu, kdy cheruský náčelník Arminius zničil vojsko legáta Publia Quinctilia Vara. Rýn a Dunaj se poté staly trvalou hranicí impéria.
Nejpodrobnější antický popis germánského světa podal římský historik Tacitus ve spise Germania z roku 98 po Kristu. Podle něj se jméno Germáni původně týkalo jediného kmene, Tungrů, a teprve později přešlo na všechny národy za Rýnem. Tacitův obraz svobodymilovných válečníků je částečně idealizovaný jako kritika římských mravů, přesto zůstává cenným pramenem o germánské společnosti, náboženství a zvycích.
Následující staletí přinesla střídání konfliktů a mírového soužití. Římané budovali opevněnou hranici zvanou limes, obchodovali s germánskými kmeny a najímali germánské válečníky do svých vojsk. Tlak Hunů ze stepí uvedl od 70. let 4. století germánské kmeny do pohybu; roku 376 přešli Gótové Dunaj na římské území a roku 378 porazili u Adrianopole císaře Valenta. Tím začalo období stěhování národů.
Vizigóti, Ostrogóti, Vandalové, Burgundi, Frankové, Anglové, Sasové a další germánské kmeny pronikly do římských provincií a zakládaly vlastní království. Vizigóti pod vedením Alaricha I. vyplenili roku 410 Řím, Vandalové obsadili severní Afriku, Ostrogóti ovládli Itálii. Římská západní říše zanikla roku 476, kdy germánský vojevůdce Odoaker sesadil posledního císaře.
Nejvýznamnějším nástupnickým státem se stala Franská říše Merovejců a Karlovců; Karel Veliký byl roku 800 korunován císařem. Anglosasové vytvořili v Británii vlastní království. Skandinávci zůstali mimo dosah římského a křesťanského vlivu nejdéle a v době vikinské v 8. až 11. století pronikali do celé Evropy.
Kultura a společnost
Germánská společnost se opírala o příbuzenské svazky a osobní věrnost. Podle Tacita si Germáni vybírali krále podle urozenosti a vojevůdce podle statečnosti a o důležitých věcech rozhodoval sněm svobodných mužů. Jádrem vojenské síly byla družina věrných bojovníků; vyváznout živ z bitvy, v níž padl náčelník, znamenalo celoživotní hanbu.
Germáni uctívali bohy, z nichž nejvýznamnější byli Ódin (Wotan), bůh moudrosti, války a smrti, Thor (Donar), hromovládce, a Ódinova manželka Frigg. Kultovními místy byly posvátné háje a prameny, kde se podle Tacita přinášely oběti včetně lidských. Severská tradice znala Valhallu, Ódinovu síň padlých bojovníků.
Runové písmo je doloženo od 2. století po Kristu; nejstarší jistý nápis na hřebenu z dánského Vimose pochází z jeho poloviny. Runy se ryly do kamene, kovu a dřeva a vedle běžných záznamů se objevují i v zaříkávacích formulích.
V oblasti mincovnictví Germáni zpočátku napodobovali římské zlaté a stříbrné mince, které získávali obchodem nebo jako tribut. Germánská království po pádu západořímské říše razila zlaté mince s podobou byzantského císaře. Tuto zvyklost jako první porušil franský král Theudebert I., který ve 30. letech 6. století nechal razit zlaté mince s vlastním portrétem.
