Západořímská říše

Západořímská říše byla západní část Římské říše, samostatně spravovaná od smrti císaře Theodosia I. roku 395 do sesazení posledního císaře Romula Augustula roku 476. Pro numismatiku je to období úpadku bronzové mince, barbarských napodobenin a přechodu k ražbě nástupnických království.

Historie Západořímské říše

Rozdělení Římské říše na západní a východní část se ustálilo po smrti císaře Theodosia I. roku 395. Západ připadl jeho nezletilému synovi Honoriovi, za kterého zpočátku vládl poručník Stilicho, východ staršímu synovi Arcadiovi. Sídlem západního dvora byl nejprve Milán, od počátku 5. století Ravenna; Řím zůstal symbolickým centrem a císaři v něm sídlili jen v některých letech. Západní říše zahrnovala Itálii, Galii, Hispánii, Británii, severní Afriku a část Balkánu.

V 5. století se západní moc postupně rozpadala. Británii říše do roku 410 fakticky opustila a téhož roku Vizigóti vedení Alarichem vyplenili Řím – poprvé po téměř 800 letech padlo město do rukou cizího nepřítele. Vandalové pod vedením Geisericha se roku 429 přeplavili do Afriky a 19. října 439 dobyli Kartágo; říše tím ztratila svou obilnici. Hunové v čele s Attilou pustošili Galii a Itálii a roku 455 Řím znovu vyplenili Vandalové.

Skutečnou moc měli v posledních desetiletích vojevůdci. Svéb Ricimer sesazoval císaře, roku 475 vyhnal velitel vojska Orestes císaře Julia Nepota z Itálie a císařem prohlásil svého syna Romula Augustula. Když Orestes odmítl dát germánským spojeneckým vojákům půdu, provolali svým králem Odoakera, který Romula 4. září 476 sesadil a stal se prvním králem Itálie. Senát poté předal západní císařské insignie východnímu císaři Zenonovi. Julius Nepos byl zavražděn roku 480 a Zenon pak zrušil samostatný západní dvůr. Rok 476 se tradičně uvádí jako konec starověku, římské instituce však přetrvaly: senát zasedal i v 6. století a latina zůstala jazykem vzdělanců a církve.

Příčiny pádu západořímské říše jsou předmětem dlouhé debaty. Edward Gibbon v 18. století připisoval vinu mimo jiné křesťanství, moderní historici zdůrazňují ztrátu bohatých provincií, kvůli níž říše nemohla udržet armádu, a závislost na barbarských spojencích. Část badatelů hovoří spíše o proměně než o kolapsu: nástupnická království převzala římské instituce a kontinuita v církvi, městech a právu zajistila přenos antického dědictví.

Mincovnictví Západořímské říše

Páteří západořímské měny zůstal zlatý solidus zavedený Konstantinem Velikým, doplněný třetinovým tremissem, který zavedl Theodosius I. v 80. letech 4. století. Stříbrná siliqua se razila stále méně. Drobné bronzové mince se zmenšovaly a horšily; jejich dobové názvy nejsou jisté, a numismatika je proto třídí podle průměru do skupin AE1 až AE4, od mincí nad 25 mm po mince pod 17 mm. Na západě razily mimo jiné mincovny v Římě, Miláně, Ravenně, Aquileii, Trevíru a Arles.

Barbarská království zpočátku razila mince podle římských vzorů. Zlaté tremissy razili Vizigóti, Burgundové a Frankové; Vandalové v Africe zlato nerazili a vydávali stříbrné a bronzové mince. Odoaker razil solidy jménem východního císaře Zenona, v Ravenně dal roku 477 razit minci se svým portrétem a vydal velké měděné mince se značkou SC (senatus consulto), poprvé od poloviny 3. století. Ostrogóti, kteří po něm ovládli Itálii, razili ve zlatě solidy, poloviční semisy i tremissy. Přechod od antického ke středověkému mincovnictví byl postupný.