Lipská mincovní stopa

Lipská mincovní stopa byla dohoda Kursaska, Kurbrandenburska a Brunšvicka-Lüneburska z roku 1690. Z jedné kolínské hřivny ryzího stříbra počítala dvanáct tolarů, každý po 24 dobrých groších. Hlavní mincí byl dvoutřetinový tolar v hodnotě 16 grošů, nikoli plný tolar. Platila jako měnový standard.

Historie

Mincovní stopa určuje, kolik základních peněžních jednotek se vyrazí z dané hmotnosti ryzího kovu. Ve Svaté říši římské sloužila jako společný technický jazyk států, které si jinak zachovávaly vlastní mincovní právo. Změna stopy měnila ryzí obsah početní jednotky, i když její název zůstal stejný.

Kolínská hřivna představovala přibližně 233,86 gramu ryzího stříbra. Říšské mincovní řády 16. století vycházely pro hlavní tolar z devítitolárové stopy, skutečný oběh se však postupně odchyloval. Války, rozdílné drobné mince a odliv kvalitního kovu ztěžovaly dodržování starší normy.

Po kipperové a wipperové krizi se státy snažily obnovit důvěru, ale poměr velkých a drobných mincí zůstával problematický. Zinnaiská dohoda Kursaska a Kurbrandenburska roku 1667 stanovila deset a půl tolaru z hřivny. Její dvoutřetinové tolary se staly významnými obchodními mincemi severního Německa.

Pokračující růst ceny stříbra a konkurence jiných ražeb zvyšovaly tlak na další změnu. V lednu 1690 se v Lipsku dohodli zástupci Kursaska, Kurbrandenburska a Brunšvicka-Lüneburska na dvanáctitolárové stopě. Později se rozšířila do značné části severního a středního Německa.

Z kolínské hřivny ryzího stříbra se podle dohody počítalo dvanáct tolarů. Jeden účetní tolar měl 24 dobrých grošů, takže hřivna odpovídala 288 grošům. Plný početní tolar se však běžně nerazil jako jedna mince; hlavním kusem byl dvoutřetinový tolar po 16 groších.

Ryzí obsah početního tolaru činil přibližně 19,49 gramu stříbra. Dvoutřetinová mince obsahovala asi 12,99 gramu ryzího kovu, zatímco její hrubá hmotnost závisela na předepsané ryzosti slitiny. Údaj o stopě proto nelze zaměňovat s celkovou hmotností konkrétní mince.

Na mincích se objevovaly hodnotové údaje 2/3, 16 Gute Groschen nebo formulace odkazující na hřivnu. Obraz a titulatura se řídily vydavatelem, takže saské, braniborské a brunšvické kusy vypadají odlišně. Společný standard se poznává z nominálu, roku, ryzosti a příslušného předpisu.

Lipská stopa byla lehčí než starší říšský tolar a usnadňovala přizpůsobení běžným cenám stříbra. Zároveň vytvářela rozdíl mezi účetním reichstalerem a skutečnými velkými mincemi. V obchodních knihách může slovo tolar označovat početní částku, nikoli fyzický kus stejné váhy.

Císař uznal lipskou stopu roku 1738 jako říšský mincovní standard, její praktické používání však začalo mnohem dříve rozhodnutím jednotlivých zemí. Uznání neodstranilo všechny regionální soustavy. Vedle ní obíhaly nizozemské, polské, pruské, rakouské a další mince s tržními kursy.

Prusko roku 1750 zavedlo Graumannovu čtrnáctitolárovou stopu. Rakousko a Bavorsko roku 1753 sjednaly konvenční desetitolárovou stopu, ale podle jiné hodnotové soustavy. Střední Evropa tak používala několik standardů, jejichž stejné názvy neznamenaly stejný obsah stříbra.

Reformy 19. století postupně vytvořily širší měnové svazy. Drážďanská konvence roku 1838 stanovila vztah severoněmeckého tolaru a jihoněmeckého zlatého, Vídeňská smlouva roku 1857 přešla od kolínské hřivny k celní libře o 500 gramech. Lipská stopa tím ztratila aktuální regulační roli.

Dvanáctitolárová stopa a dvoutřetinový tolar

Výpočet začíná kolínskou hřivnou přibližně 233,86 gramu ryzího stříbra. Dělením dvanácti vychází asi 19,49 gramu na početní tolar. Dvě třetiny představují přibližně 12,99 gramu ryzího stříbra. Hrubá hmotnost mince je vyšší, protože stříbro je legováno jiným kovem.

Hodnota 16 dobrých grošů odpovídá dvěma třetinám tolaru po 24 groších. Dobrý groš je účetní jednotka této soustavy a nemá se bez kontroly zaměňovat s každým grošem v oběhu. Menší mince mohly být raženy podle odlišných pravidel a jejich kurs se měnil.

Opis „2/3“, „16 GUTE GROSCHEN“ nebo počet kusů z hřivny pomáhá určit nominál, není však jediným důkazem. Kontroluje se panovník, země, mincovní značka, rok, hmotnost a katalogový typ. Pozdější mince může používat podobnou hodnotovou formulaci v jiné stopě.

Otěr a ořezávání snižují skutečnou hmotnost. Moderní vážení se proto porovnává s tolerancí a stavem hrany. Nedestruktivní analýza slitiny ověří přibližnou ryzost, ale povrchové obohacení stříbrem může výsledek ručního přístroje zkreslit.

V katalogu je vhodné uvést „lipská dvanáctitolárová stopa“ a současně konkrétní nominál. Samotný výraz lipský tolar je nepřesný, pokud neříká, zda jde o početní jednotku, dvoutřetinovou minci nebo skutečnou ražbu města.

Při přepočtu na gramy se používá moderní aproximace kolínské hřivny. Dobové váhy měly toleranci a jednotlivé kusy se liší výrobou i oběhem. Výpočet ryzího kovu proto popisuje normu emise, nikoli zaručenou hmotnost každého dochovaného exempláře.