Groschen

Groschen je německé označení groše, užívané pro různé historické mince a později pro dílčí jednotku rakouského šilinku. Rakouský groschen představoval jednu setinu šilinku; po pevném přepočtu 13,7603 šilinku za euro skončil jeho běžný hotovostní oběh roku 2002. Starší typy měly jiné standardy.

Historie

Název groš pochází z latinského denarius grossus (tlustý denár), což vystihuje podstatu této mincovní inovace. První groše vznikly v severoitalských městských republikách jako reakce na ekonomický boom 12. století, kdy drobné denáry přestaly vyhovovat potřebám velkého obchodu. Průkopníkem byly Benátky se svým grosso nebo matapan raženým od roku 1202, o hrubé hmotnosti 2,18 gramu.

Koncept velkých stříbrných mincí se rychle šířil Evropou. Francouzský král Ludvík IX. zavedl roku 1266 gros tournois (tourský groš) v hodnotě 12 denárů. Tento groš vážil 4,22 gramu při ryzosti 958/1000 a stal se vzorem pro mnoho evropských ražeb. Současně hrabě Meinhard II. Tyrolský začal razit Adlergroschen (orlí groš) využívající stříbro z dolů v Jižním Tyrolsku.

Zlomový moment pro střední Evropu nastal za vlády českého krále Václava II. (1278-1305). Díky bohatým stříbrným dolům v Kutné Hoře a Jihlavě měl dostatek kovu pro masivní ražbu. Po vzoru francouzského gros tournois zahájil roku 1300 ražbu pražského groše. Tato mince o váze 3,95 gramu a ryzosti 933/1000 obsahovala 3,69 gramu čistého stříbra a měla hodnotu 12 parvů (malých denárů).

Pražský groš se stal nejúspěšnější mincí středověké střední Evropy. Ražba probíhala především v kutnohorské mincovně ve Vlašském dvoře. Roční produkce dosahovala milionů kusů. Design byl jednotný – na aversu česká koruna s opisem WENCEZLAVS SECVNDVS, na reversu český lev ve skoku s opisem GROSSI PRAGENSES. Tato ikonografie zůstala neměnná po celou dobu ražby.

Za Jana Lucemburského a Karla IV. dosáhl pražský groš vrcholu své mezinárodní prestiže. Byl přijímán od Baltu po Jadran jako spolehlivé platidlo. Polsko, Uhry i rakouské země razily vlastní groše podle českého vzoru. Husitské války však znamenaly úpadek – obsah stříbra klesal, kvalita ražby se zhoršovala.

Poslední pražské groše se razily roku 1547; jejich nástupcem se stal až bílý groš Maxmiliána II. z roku 1573. V německých zemích název Groschen přežil jako označení drobných mincí až do zavedení eura, například jako 10feniková mince v NDR.

Typy a charakteristika grošů

Středověké groše se vyznačovaly několika společnými znaky: větší průměr (25-30 mm) než denáry, vyšší hmotnost (2,5-4,5 g), kvalitní stříbro (850-950/1000) a propracovanější ikonografie. Ražba vyžadovala silnější údery, proto se používaly těžší kladiva a kvalitnější razidla z kalené oceli.

Kromě pražského groše existovaly významné regionální varianty. Míšeňský groš (Meißner Groschen) ražený od 1338 obsahoval 3,4 gramu stříbra a nesl liliový kříž a míšeňského lva. Krakovský groš Kazimíra III. Velikého měl hodnotu 12 denárů a zobrazoval polského orla. Tyrolský (meránský) orlí groš s jednohlavým orlem byl oblíbený v alpských zemích.

Technologie ražby grošů představovala vrchol středověkého mincovnictví. Střížky se stříhaly a kovaly z odlitých plátů stříbrné slitiny a bělily se varem v soli a vinném kameni. Ražba probíhala jedním úderem mezi horním a dolním razidlem. Kvalitní groše měly ostrý reliéf a čitelný opis.

Padělání grošů bylo rozšířeným problémem. Nejčastěji se používalo postříbřené měděné jádro nebo slitiny s nízkým obsahem stříbra. Existovaly i dílny specializované na výrobu falešných grošů.