Wiener Stadtbank

Wiener Stadtbank byla vídeňská městská banka z počátku 18. století, která spravovala habsburský státní dluh a roku 1762 začala vydávat bankocetle. Vazba na město měla posilovat důvěru věřitelů. Za napoleonských válek emise prudce vzrostla a bankrot roku 1811 ukončil její původní roli.

Historie

Předchůdcem byl vídeňský Banco del Giro z roku 1703. Nová městská banka získala císařský základ roku 1705 a zahájila činnost roku 1706. Městská správa měla oddělit provoz od přímých zásahů dvorské komory.

Banka přijímala vklady, převáděla účty a pomáhala spravovat dluh monarchie. Roku 1762 vydala první bankocetle habsburské monarchie. Papírové peníze byly zpočátku směnitelné a usnadňovaly velké platby.

Za válek s Francií vláda převzala nad emisí větší kontrolu. Množství bankocetlí rostlo, směnitelnost byla roku 1797 zastavena a hodnota klesala. Patent roku 1811 zavedl výměnu pět ku jedné. Roku 1816 pak vznikla Rakouská národní banka jako nový emisní ústav.

Výklad hesla Wiener Stadtbank musí rozlišovat dobové označení od pozdějšího odborného názvu. Současníci nemuseli používat stejnou terminologii jako dnešní katalogy a jeden výraz mohl v různých zemích znamenat odlišnou věc. Proto se vždy uvádí místo, období a druh pramene, z něhož určení vychází.

Důležitou část poznání tvoří písemné a hmotné prameny. Úřední dokument zachycuje právní záměr, účet praktické plnění a dochovaný předmět technologický výsledek. Žádný z nich není sám úplným obrazem. Spolehlivý popis porovnává jejich data a otevřeně označuje mezery v dochování.

Pozdější literatura často převzala působivý příběh, který zjednodušuje více příčin do jediné události. Moderní bádání proto kontroluje chronologii, význam dobových slov a nezávislost použitých svědectví. Rozdílné odborné závěry nejsou důvodem k náhodnému výběru, ale k přesnému vymezení toho, co lze tvrdit jistě.

Pro českého čtenáře je užitečné zachovat ustálený český název a při prvním výskytu doplnit původní termín. Překlad nemá vytvářet zdání instituce nebo technologie, která v dané době neexistovala. Srovnání s moderním pojmem může pomoci, jen pokud jsou současně popsány zásadní rozdíly.

V numismatickém a sběratelském prostředí se Wiener Stadtbank může objevit na minci, medaili, bankovce, listině nebo v provenienčním záznamu. Samotná časová shoda spojení nedokazuje. Přímou vazbu potvrzuje opis, emitent, objednávka, archivní dokument nebo bezpečně doložený původ konkrétního předmětu.

Hodnota historického dokladu nespočívá jen ve vzácnosti. Podstatná je čitelnost rozhodujících znaků, úplnost kontextu a možnost ověřit předchozí vlastnictví. Čištění, doplnění nebo nepopsaná restaurace mohou odstranit informace. Katalog má proto oddělit popis stavu od historické interpretace.

Databázový záznam má obsahovat standardizovaný název, používané varianty, časové a zeměpisné určení a odkazy na ověřitelné autority. Nejistý údaj se zapisuje jako odhad nebo rozmezí, nikoli jako přesné číslo. Tím zůstane heslo použitelné i po zpřesnění výzkumu.

Dlouhodobý význam Wiener Stadtbank vyplývá z propojení politických rozhodnutí, hospodářských podmínek a jednání konkrétních lidí. Jednoduché hodnocení úspěchu či neúspěchu proto nestačí. Historická interpretace sleduje bezprostřední účel, skutečné fungování i pozdější paměť, která mohla původní smysl změnit.

Městská banka, bankocetle a státní dluh

Datace založení se uvádí jako 1705 pro právní zřízení a 1706 pro zahájení provozu. První bankocetle následovaly až roku 1762.

Bankocetle se určují podle emise, nominálu, data, podpisů, vodoznaku a stornování. Výplatní list z roku 1811 není stejným druhem závazku.

Pojmenování Stadtbank neznamená, že banka financovala jen město. Její majetek tvořily převážně státní pohledávky a autonomie se zmenšovala.

Při určování se nejprve zaznamená materiál, rozměr, hmotnost, technika, opis a všechny značky. Údaje se porovnávají s katalogem pro konkrétní místo a období. Podobnost hlavního motivu nestačí, protože pozdější kopie často přebírají obraz, ale mění hranu, písmo nebo výrobní postup.

Provenience se skládá z navazujících dokladů: starých soupisů, aukčních záznamů, sbírkových štítků, faktur a fotografií. Certifikát bez dohledatelného vydavatele není důkazem. Každá mezera se má přiznat a nesmí být nahrazena příběhem, který nelze ověřit.

Digitální fotografie má zachytit celek i detail v kolmém a šikmém světle. U mince se přidává hrana, u listiny vazba, pečeť a zadní strana. Barevné úpravy a měřítko se uvádějí, aby další badatel mohl rozlišit skutečný znak od stínu nebo komprese obrazu.

Odborný popis odděluje pozorování od závěru. Formulace „nese značku“ popisuje skutečnost, zatímco určení autora, dílny nebo události je interpretace. Pokud existují dvě přijímané možnosti, uvedou se obě s důvodem, proč zatím nelze jednu bezpečně vyloučit.