Mikuláš II.: poslední ruský car a konec tří set let Romanovců

Na stříbrném rublu z roku 1913 jsou vedle sebe dva muži, mezi jejichž nástupy na trůn leží bezmála tři století. Vpravo Michail Fjodorovič v carském rouchu a Monomachově čapce, první Romanovec na trůně, vlevo v uniformě Mikuláš II., který se měl stát posledním. O čtyři roky později podepsal ve vlaku abdikaci a v červenci 1918 byl s manželkou a dětmi zavražděn v suterénu domu na Urale. Jak se z careviče vychovaného k poslušnosti stal vládce obrovské říše, proč o ni přišel a co o jeho době vypovídají zlaté a stříbrné rubly? Je to příběh muže, který byl dobrým otcem rodiny, ale na úlohu cara v době hlubokých společenských změn nestačil.

Rusko tehdy užívalo juliánský kalendář, který se za gregoriánským opožďoval o dvanáct a od roku 1900 o třináct dní. Všechna data v tomto článku jsou přepočtena na dnešní kalendář, a proto se Říjnový manifest objeví na samém konci října a únorová revoluce v březnu.

Rusko na konci 19. století: samoděržaví a lokomotivy

Ruské impérium sahalo na konci 19. století od Visly po Tichý oceán a v jeho čele stál panovník, jehož moc neomezovala ústava ani parlament. Car byl samovládce, který se opíral o úřednictvo, armádu a pravoslavnou církev a podle dobového pojetí se ze svých rozhodnutí zodpovídal jen Bohu. Celostátní volené zastupitelstvo Rusko nemělo; omezenou místní samosprávu představovala v části říše zemstva a ve městech městské dumy.

Říše nebyla jen ruská. Car byl zároveň polským králem a finským velkoknížetem a pod jeho žezlem žily desítky národů s vlastními jazyky a vírou. Finsko si drželo rozsáhlou autonomii, jinde se s místními zvláštnostmi počítalo stále méně.

Dva předchůdci posledního cara zanechali velmi rozdílné dědictví. Alexandr II. zrušil roku 1861 nevolnictví; jeho vládu však 13. března 1881 ukončil atentát členů organizace Narodnaja volja. Jeho syn Alexandr III. odpověděl konzervativním kurzem: samoděržaví zůstalo nedotčené a důraz se kladl na pravoslaví a rusifikaci okrajových částí říše. Carská rodina se z bezpečnostních důvodů přestěhovala do paláce v Gatčině, necelých padesát kilometrů od Petrohradu, a do hlavního města přijížděla jen k obřadům.

Země se přitom rychle měnila. Rostl průmysl, přibývaly tisíce kilometrů železnic a roku 1891 se začala stavět Transsibiřská magistrála. Modernizace se z velké části financovala zahraničními půjčkami, především francouzskými, a s Francií uzavřelo Rusko počátkem devadesátých let i vojenské spojenectví. Od roku 1892 řídil finance Sergej Witte, který chtěl do země přilákat cizí kapitál.

V pozadí zůstávaly nevyřešené spory. Zrušení nevolnictví neodpovědělo na otázku, komu má patřit půda, ve městech mezitím vznikala početná dělnická vrstva a hospodářský růst se soustředil do několika bohatých středisek, takže nespokojenost rolníků i dělníků otevírala prostor revolučním stranám. Stát, který se nechtěl o moc dělit, tak vládl společnosti, která se proměňovala rychleji než jeho instituce.

Mikuláš II. Alexandrovič: dětství a mládí careviče

Budoucí car se narodil 18. května 1868 v Alexandrovském paláci v Carském Selu jižně od Petrohradu. Byl nejstarším dítětem následníka trůnu Alexandra Alexandroviče a jeho ženy Marie Fjodorovny, rozené dánské princezny Dagmar. Jméno dostal po otcově starším bratrovi, careviči Mikuláši Alexandrovičovi, který zemřel roku 1865 a byl prvním snoubencem jeho matky. V rodině se mu celý život říkalo Niki.

Dětství prožil v soudržné rodině, jejíž zázemí určovalo šťastné manželství rodičů. Rodina jezdila každý rok do Dánska, kde se u dědečka a babičky scházelo příbuzenstvo z Británie, Německa a Řecka. Evropští panovníci pro něj byli od dětství strýcové, tety a bratranci.

Po matce byl Mikuláš spřízněn s řadou evropských panovnických rodů. Dagmařin otec, dánský král Kristián IX., měl mezi dětmi budoucího dánského krále, řeckého krále i pozdější britskou královnu Alexandru. Mikuláš byl proto bratrancem pozdějšího britského krále Jiřího V., s nímž si byl nápadně podobný. S německým císařem Vilémem II. ho naproti tomu pojilo jen vzdálenější příbuzenství; Mikulášova manželka Alexandra však byla Vilémovou vlastní sestřenicí.

Mikuláš měl pět mladších sourozenců: Alexandra, který zemřel roku 1870 ještě jako kojenec, Georgije (1871), Xenii (1875), Michaila (1878) a Olgu (1882). Výchova dětí spojovala anglické zvyklosti se značnou strohostí: spaly na polních lůžkách, vstávaly v šest, myly se studenou vodou a snídaly kaši s černým chlebem. Mikuláš se učil společně s bratrem Georgijem. Oblíbil si učitele angličtiny Charlese Heatha, mluvil plynně anglicky a francouzsky a domluvil se německy i dánsky. Právo a dějiny mu přednášel Konstantin Pobědonoscev, vrchní prokurátor Svatého synodu a přesvědčený obhájce samoděržaví. Od něj si carevič odnesl představu, že panovník z Boží milosti má povinnost předat neomezenou moc nástupci v takovém stavu, v jakém ji převzal.

Dvanáctiletý Mikuláš byl 13. března 1881 v Zimním paláci, kam přinesli smrtelně zraněného Alexandra II., a umírání svého děda viděl na vlastní oči. Téhož dne se stal carevičem, následníkem trůnu. Roku 1884 složil při slavnosti zletilosti přísahu věrnosti otci. V témže roce se šestnáctiletý carevič na svatbě svého strýce Sergeje Alexandroviče poprvé setkal s dvanáctiletou hesenskou princeznou Alix, mladší sestrou nevěsty a vnučkou britské královny Viktorie.

Následovala vojenská služba v gardových plucích, která mu podle životopisců vyhovovala víc než zasedání státních výborů. Na počátku listopadu 1890 se vydal na dlouhou cestu na Východ; přes Vídeň dojel do Terstu, kde nastoupil na křižník Pamjať Azova. Navštívil Egypt, Indii, Singapur a Siam, bratr Georgij se kvůli nemoci musel vrátit už z Bombaje. V Japonsku cesta skončila předčasně. V Ócu u jezera Biwa zaútočil 11. května 1891 na careviče šavlí policista z jeho vlastního doprovodu, Cuda Sanzó. Mikulášovi zůstala na čele devíticentimetrová jizva. Druhou ránu odrazil holí jeho bratranec, řecký princ Jiří. Na zpáteční cestě se carevič ve Vladivostoku zúčastnil slavnosti k zahájení stavby Transsibiřské magistrály.

Roku 1893 zastupoval rodiče v Londýně na svatbě bratrance Jiřího. Oba mladí muži si byli tak podobní, že je hosté zaměňovali, a všimla si toho i královna Viktorie. V Petrohradě měl carevič tou dobou poměr s baletkou Matyldou Kšesinskou. Vztah skončil roku 1894, když se Mikuláš rozhodl pro Alix.

Jeho příprava na samostatné vládnutí zůstávala omezená. Alexandr III. ještě nedosáhl padesátky a u dvora se počítalo s tím, že času je dost. Witte varoval, že bez zkušenosti se státními záležitostmi jim následník nikdy neporozumí, a na jeho podnět se carevič stal předsedou výboru pro sibiřskou železnici. Soustavnou přípravu na řízení celé říše to však nahradit nemohlo a času bylo méně, než všichni čekali.

Svatba ve smutku a Chodynské pole

V dubnu 1894 odjel Mikuláš do Coburgu na svatbu Alixina bratra, hesenského velkovévody Arnošta Ludvíka, a požádal tam Alix o ruku. Princezna, oddaná luteránka, nejprve odmítla, protože sňatek znamenal přestup k pravoslaví. Nakonec svolila a 20. dubna bylo oznámeno zasnoubení.

Na podzim téhož roku Alexandr III. v krymské Livadiji umíral. Alix dorazila 22. října, car zemřel 1. listopadu 1894 ve věku 49 let. Šestadvacetiletý Mikuláš se stal imperátorem. Den nato přijala jeho snoubenka pravoslaví a jméno Alexandra Fjodorovna. Svatba se konala 26. listopadu v Zimním paláci, necelý měsíc po otcově smrti a pouhý týden po pohřbu, kvůli smutku bez velké okázalosti. O nové carevně se prý říkalo, že do Ruska přišla za rakví.

Naděje části společnosti na politické uvolnění, spojované s nástupem nového panovníka, vzaly brzy za své. Zástupcům zemstev, kteří opatrně žádali o podíl na správě země, Mikuláš v Zimním paláci osobně odpověděl, že jde o „nesmyslné sny“ a že zásadu samoděržaví bude hájit stejně pevně jako jeho otec. V listopadu 1895 se carskému páru narodilo první dítě, dcera Olga.

Korunovace se konala až 26. května 1896 v Uspenském chrámu moskevského Kremlu. Přípravy trvaly déle než rok a do Moskvy se sjeli hosté z celé říše. Mezi čtyřmi důstojníky, kteří cara při obřadu doprovázeli, byl poručík Carl Gustaf Mannerheim, pozdější finský prezident. O čtyři dny později měla na Chodynském poli za Moskvou proběhnout lidová slavnost s jídlem, pivem a pamětními pohárky. Na poli, které sloužilo jako vojenské cvičiště a bylo rozryté příkopy, se mezi čekajícími rozšířila zpráva, že dárků nebude dost pro všechny, dav se dal do pohybu a lidé padali a dusili se. Zahynulo 1 389 lidí a přibližně stejný počet jich byl zraněn. Car se ještě téhož večera zúčastnil plesu u francouzského velvyslance. Ohled na spojence dostal přednost před smutkem a veřejnost to carovi vyčítala. Chodynka se od počátku vykládala jako zlé znamení pro celou vládu.

Na podzim po korunovaci se carský pár vydal na cestu po Evropě. Navštívil rakouského císaře Františka Josefa I., německého císaře i dánské prarodiče a zamířil do Skotska za královnou Viktorií na zámek Balmoral. V prvních letech vlády se Mikuláš hodně opíral o matku a o své strýce, bratry zemřelého otce.

První léta vlády: reformy, diplomacie a válka

První roky vlády pokračovaly v otcově linii. Witte dokončil roku 1897 měnovou reformu a zavedl zlatý standard, který měl Rusku otevřít cestu k zahraničním investicím. V dubnu téhož roku přijel na státní návštěvu Ruska František Josef I. a obě mocnosti se dohodly, že na Balkáně zachovají dosavadní stav. Rusku to zajistilo několik klidných let.

V zahraniční politice vystoupil car s nečekaným návrhem. Z jeho podnětu se roku 1899 sešla v Haagu první mírová konference, která měla zastavit závody ve zbrojení. Tento cíl nesplnila, přijaté haagské úmluvy však patří k prvním mezinárodním pravidlům vedení války. Roku 1901 byl Mikuláš spolu s diplomatem Friedrichem Martensem navržen na Nobelovu cenu míru. Historici se přitom přou, nakolik iniciativu vedl idealismus a nakolik obava, že Rusko zbrojení finančně neunese.

Doma car tolik vstřícnosti neprojevil. Únorový manifest z roku 1899 omezil autonomii Finského velkoknížectví. Protestní petici podepsalo přes půl milionu Finů, její pětisetčlennou delegaci však Mikuláš v Petrohradě nepřijal.

Carský pár mezitím čekal na dědice. Po Olze se narodily Taťána (1897), Marie (1899) a Anastázie (1901). S čekáním na syna souvisí i jedna církevní epizoda. Mikuláš s Alexandrou prosadili přes odpor části duchovenstva svatořečení Serafima Sarovského a v létě 1903 se osobně zúčastnili slavností v Sarově; carevna očekávala, že se svatořečený Serafim přimluví za narození následníka.

Syn Alexej se narodil 12. srpna 1904 a brzy se ukázalo, že trpí hemofilií, dědičnou poruchou srážlivosti krve, která se v evropských dynastiích šířila mezi potomky královny Viktorie. Rodiče nemoc tajili i před větší částí dvora.

Následník přišel na svět v době, kdy už Rusko několik měsíců válčilo s Japonskem. Říše rozšiřovala svůj vliv v Mandžusku a Koreji a narazila tam na japonské zájmy. V únoru 1904 zaútočilo japonské loďstvo bez vyhlášení války na ruskou eskadru v Port Arthuru. Car počítal s rychlým vítězstvím, zásobování přes celý kontinent však záviselo na kapacitě jednokolejné Transsibiřské magistrály. Už během obléhání Port Arthuru vyplulo na pomoc baltské loďstvo, které hned v Severním moři omylem ostřelovalo britské rybářské lodě a cestou se rozdělilo: hlavní síly obepluly Afriku, oddíl starších lodí proplul Suezským průplavem. Port Arthur však padl dřív, než loďstvo dorazilo. Po plavbě, která trvala zhruba sedm a půl měsíce, bylo 27. a 28. května 1905 téměř zničeno u Cušimy. Teprve potom Mikuláš přistoupil na americké zprostředkování. Mír podepsaný 5. září 1905 v Portsmouthu vyjednal Witte; Rusko uznalo japonské zájmy v Koreji a přišlo o jižní část Sachalinu. Evropskou velmoc porazila asijská země a prestiž samoděržaví byla vážně otřesena.

Revoluce a poslední předválečná léta

Válka ještě neskončila a doma propukla revoluce. V neděli 22. ledna 1905 vedl kněz Georgij Gapon petrohradské dělníky k Zimnímu paláci s peticí pro cara. Lidé nesli ikony a carovy portréty a zpívali církevní písně. Mikuláš ve městě nebyl, protože na radu ministrů odjel do Carského Sela, a do Petrohradu byly povolány posily. Vojsko na několika místech zahájilo palbu. Úřady přiznaly necelou stovku mrtvých a stovky raněných, jiné odhady jsou výrazně vyšší. Car si večer zapsal do deníku: „Těžký den!“ Víra v dobrého cara, k němuž stačí přinést prosbu, tím dnem těžce utrpěla.

Rok 1905 přinesl stávky, atentáty a vzpoury. V únoru zabila v Moskvě bomba carova strýce Sergeje Alexandroviče, v červnu se vzbouřila posádka bitevní lodi Potěmkin a v říjnu, už po uzavření míru s Japonskem, ochromila zemi generální stávka. Car si v dopise matce stěžoval na ministry, kteří se místo rozhodného jednání jen radí „jako vyplašené slepice“. Witte cara přesvědčil, že jiná cesta než ústupek není. Říjnový manifest z 30. října 1905 slíbil občanské svobody a zákonodárnou Státní dumu. Witte se stal předsedou vlády, jeho působení v čele kabinetu však trvalo pouhého půl roku. Základní zákony z jara 1906 pak panovníkovi ponechaly titul samovládce, právo veta i možnost dumu rozpustit a omezily také rozpočtovou kontrolu parlamentu, zejména u chráněných dvorských výdajů a mimořádného financování války.

Práva rozpustit Státní dumu Mikuláš využil hned dvakrát. První duma, která se sešla v Tauridském paláci a žádala pozemkovou reformu a vládu odpovědnou parlamentu, byla rozpuštěna ještě roku 1906, druhá v červnu 1907. Zároveň se změnil volební zákon ve prospěch majetných vrstev. Třetí duma už byla k vládě vstřícnější; ve čtvrté však za války vznikl Progresivní blok, který požadoval vládu s důvěrou veřejnosti.

V zahraniční politice se Rusko roku 1907 dohodlo s Velkou Británií o sférách vlivu v Asii, a doplnilo tak spojenectví s Francií, čímž vznikla Trojdohoda.

Hlavní postavou těch let byl předseda vlády Pjotr Stolypin. Revoluční hnutí potlačoval tvrdě a současně prosazoval reformu, která měla z rolníků udělat vlastníky půdy a oporu trůnu. Jeho postavení u dvora ale postupně sláblo. Dne 14. září 1911 ho Dmitrij Bogrov postřelil v kyjevské opeře o přestávce slavnostního představení, na němž byl přítomen i car, a Stolypin o čtyři dny později zemřel.

Zatímco režim hledal odpověď na politickou krizi, carskou rodinu stále více zaměstnávalo zdraví následníka. U dvora mezitím postupně sílil vliv sibiřského rolníka a poutníka Grigorije Rasputina, kterého carskému páru představili už v listopadu 1905. Carevna uvěřila, že dokáže tišit Alexejovo krvácení. Když chlapec roku 1912 po úrazu málem zemřel a potom se zotavil, její důvěra v Rasputina se stala neotřesitelnou. Dvůr se snažil následníkovu nemoc tajit, Rasputinova role u carské rodiny proto zůstávala pro veřejnost nejasná, živila nejrůznější pověsti a škodila dynastii.

V roce 1913 pak říše slavila tři sta let vlády Romanovců. Oslavy zahájila bohoslužba v petrohradském Kazaňském chrámu. V květnu se carská rodina vydala na pouť po Volze, po stopách Michaila Fjodoroviče, který roku 1613 v Ipaťjevském klášteře u Kostromy přijal vládu.

Válka, Mohylev a abdikace ve vlaku

Po sarajevském atentátu z 28. června 1914 se Mikuláš ocitl mezi dvěma možnostmi, z nichž nechtěl ani jednu: opustit Srbsko, nebo riskovat evropskou válku. S Vilémem II. si vyměnil řadu telegramů, v nichž se oba ujišťovali o vůli k míru. Dne 30. července přesto potvrdil všeobecnou mobilizaci. Německo vyhlásilo Rusku válku 1. srpna, Rakousko-Uhersko 6. srpna 1914.

Na papíře bylo Rusko obrem. Mělo kolem 175 milionů obyvatel, téměř třikrát víc než Německo, armádu o 1,3 milionu mužů a miliony záložníků. Spojenci mluvili o ruském parním válci. Průmysl však nestačil vyzbrojit vojsko, které car dokázal povolat, a železniční síť byla proti německé řídká. Válečný zákaz prodeje alkoholu, kterým chtěl Mikuláš pozvednout morálku, navíc připravil státní pokladnu o významný příjem.

Ve východním Prusku utrpěla ruská armáda těžkou porážku u Tannenbergu, proti Rakousko-Uhersku v Haliči naopak uspěla. Rok 1915 přinesl velký ústup a ztrátu Polska; Varšava padla 5. srpna. O měsíc později, 5. září 1915, car odvolal vrchního velitele, velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče, a převzal velení sám. Odjel do hlavního stanu v Mohylevu, stovky kilometrů od hlavního města. Vojenská rozhodnutí ve skutečnosti činil náčelník štábu generál Michail Alexejev, každá další porážka se však od té chvíle spojovala přímo s carovou osobou.

V Carském Selu u Petrohradu zůstala carevna a v její blízkosti Rasputin. Alexandře se vyčítal německý původ, šířily se pověsti o zradě a ministři se střídali podle doporučení, která přicházela z jejího okolí.

Ke změně kurzu cara vybízelo i nejbližší příbuzenstvo. Dánský král Kristián X. nabídl už roku 1915 zprostředkování míru; Mikuláš odmítl, protože separátní mír by pokládal za zradu spojenců. Koncem roku 1916 ho strýc, velkokníže Pavel Alexandrovič, jménem rodiny prosil o ústavu a vládu odpovědnou dumě. Car se odvolal na korunovační přísahu, která mu ukládala předat nástupci samoděržaví neztenčené. Rasputina 30. prosince 1916 zavraždila skupina spiklenců, mezi nimiž byli kníže Felix Jusupov a carův bratranec, velkokníže Dmitrij Pavlovič; nespokojenost tak pronikla až do carské rodiny. Rasputinova vražda však krizi monarchie nezastavila.

Válka odvedla do armády miliony mužů, vyžádala si obrovské lidské ztráty a dále zhoršovala zásobování; ceny potravin vzrostly několikanásobně a železnice nestačily zásobovat frontu ani města. Dne 8. března 1917 začaly v hlavním městě nepokoje kvůli chlebu. Car nařídil zakročit, jenže posádka se 12. března přidala ke vzbouřencům. Poslanci téhož dne vytvořili Prozatímní výbor Státní dumy, z jehož jednání se zástupci petrohradského sovětu vzešla 15. března prozatímní vláda v čele s knížetem Georgijem Lvovem. Požadavek carova odstoupení mezitím podpořili také velitelé armády.

Carský vlak cestou z Mohyleva zastavil v Pskově. Tam Mikuláš 15. března 1917 podepsal abdikaci. Nejprve se chtěl vzdát trůnu ve prospěch dvanáctiletého Alexeje. Protože se však od nemocného syna nechtěl odloučit, vzdal se trůnu i jeho jménem a korunu předal bratru Michailovi. Ten ji odmítl přijmout, dokud o podobě státu nerozhodne ústavodárné shromáždění. Vláda Romanovců tím po 304 letech skončila.

Carské Selo, Tobolsk, Jekatěrinburg

Bývalý car se 22. března vrátil k rodině do Alexandrovského paláce, kde všichni zůstali v domácím vězení. Prozatímní vláda i Mikuláš sám počítali s odjezdem do Velké Británie a britská vláda v březnu skutečně nabídla azyl. V dubnu však nabídku stáhla. Proti byl král Jiří V., který se na radu svého tajemníka obával, že přítomnost bratrance vyvolá v zemi nepokoje.

V srpnu 1917 dal předseda vlády Alexandr Kerenskij rodinu převézt do sibiřského Tobolska, daleko od velkých měst i železnice. V bývalém guvernérském domě žili Romanovci zpočátku poměrně pohodlně. Mikuláš si dál vedl deník, který si psal od mládí. Po bolševickém převratu se režim zpřísnil a od března 1918 dostávali vojenské příděly. V dubnu 1918 byli Mikuláš, Alexandra a dcera Marie převezeni do Jekatěrinburgu na Urale. Nemocný Alexej a ostatní sestry je následovali v květnu.

Vězením se stal Ipaťjevův dům, úředně „dům zvláštního určení“. Shodou okolností nesl stejné jméno jako kostromský klášter, v němž vláda dynastie začala. Dům byl obehnán dvojitou palisádou, jeho okna byla zabílena, rodina směla na zahradu dvakrát denně na půl hodiny a od 4. července velel stráži Jakov Jurovskij.

V noci z 16. na 17. července 1918 dal Jurovskij rodinu vzbudit pod záminkou, že bude kvůli nepokojům přestěhována. Ve sklepní místnosti přečetl rozhodnutí uralského sovětu o popravě a hned nato začala střelba. Zemřeli padesátiletý Mikuláš, Alexandra, dcery Olga, Taťána, Marie a Anastázie ve věku od 22 do 17 let a třináctiletý Alexej. Spolu s nimi zahynuli čtyři lidé, kteří rodinu neopustili: lékař Jevgenij Botkin, komorná Anna Děmidovová, lokaj Alexej Trupp a kuchař Ivan Charitonov. Těla vrahové odvezli do lesa za městem a zahrabali.

K městu se v těch dnech blížily jednotky československých legií, které ovládaly Transsibiřskou magistrálu. Jekatěrinburg obsadily 25. července, osm dní po vraždě. Bolševici nejprve oznámili jen carovu popravu a o osudu rodiny léta šířili nepravdivé zprávy. Vyšetřování, které po obsazení města bílými vedl vyšetřovatel Nikolaj Sokolov, se na dlouhou dobu stalo jedním ze základních zdrojů poznání vraždy. Formálně rozhodl Uralský oblastní sovět. O podílu moskevského vedení na rozhodnutí zavraždit celou rodinu se historici přou: písemný rozkaz Lenina ani Sverdlova se nenašel. Prezidium Všeruského ústředního výkonného výboru popravu Mikuláše II. dodatečně schválilo a Rada lidových komisařů pod Leninovým předsednictvím vzala Sverdlovovu zprávu na vědomí.

Hrob objevili roku 1979 dva amatérští badatelé, Alexandr Avdonin a Gelij Rjabov, veřejnost se však o nálezu dozvěděla až o deset let později. Ostatky byly vyzvednuty roku 1991, určeny pomocí analýzy DNA a 17. července 1998 uloženy v petrohradském Petropavlovském chrámu. Alexej a jedna z jeho sester byli nalezeni až roku 2007. Ruská pravoslavná církev celou rodinu v srpnu 2000 svatořečila, a to nikoli jako mučedníky, ale jako takzvané strastotěrpce, pro pokoru a trpělivost, s níž snášeli věznění i smrt. Roku 2008 je ruský Nejvyšší soud uznal za oběti politických represí.

Rubly posledního cara

K Mikulášově vládě se lze vrátit i jinou cestou, prostřednictvím mincí, které provázely její hospodářské reformy a dynastické oslavy. Když nastupoval na trůn, obíhal v Rusku hlavně papírový úvěrový rubl, jehož kurz ke zlatu kolísal. Witteho měnová reforma z roku 1897 ho pevně svázala se zlatem a bankovky se staly volně směnitelnými za zlaté mince. Dosáhlo se toho devalvací. Nově stanovený obsah zlata v jednom rublu odpovídal dvěma třetinám dosavadního zlatého rublu, takže dřívější desetirublový imperiál nově platil patnáct rublů a půlimperiál sedm a půl rublu.

Právě z této reformy pocházejí dvě neobvyklé nominální hodnoty, zlaté mince v hodnotě 15 rublů a 7 rublů 50 kopějek, obě s letopočtem 1897. Na líci mají carův portrét, na rubu dvouhlavého orla a hodnotu. Předcházely jim zkušební ražby z roku 1895, na nichž se místo rublu objevila nová jednotka „rus“; do oběhu se tento záměr nedostal. Základem oběhu zlatých mincí se pak staly lehčí pětirubly a desetirubly z petrohradské mincovny, jejichž carské řady končí letopočtem 1911; zlaté mince s Mikulášovým portrétem však nechala v letech 1925–1926 znovu razit i sovětská vláda. Desetirubl vážil přibližně 8,6 gramu při ryzosti 900/1000, obsahoval tedy asi 7,74 gramu ryzího zlata. Vedle nich existují vzácné ražby vysokých hodnot, 25 rublů a 37 rublů 50 kopějek. Mince v hodnotě 37 rublů 50 kopějek navíc nese označení 100 franků, které připomíná, jak úzce byly ruské finance spojeny s Francií.

Stříbrný rubl se s Mikulášovým portrétem razil v letech 1895 až 1915. Váží 20 gramů, má ryzost 900/1000 a opis Б. М. НИКОЛАЙ II ИМПЕРАТОРЪ И САМОДЕРЖЕЦЪ ВСЕРОСС., tedy „z Boží milosti Mikuláš II., imperátor a samovládce všeruský“. Titul samovládce zůstal na mincích i po roce 1905, kdy už car vládl s dumou.

Na hraně rublů najde sběratel v závorce i drobná písmena. Jsou to iniciály mincmistrů, například ЭБ pro Elikuma Babajance nebo ВС pro Viktora Smirnova, a pomáhají jednotlivé ročníky a varianty rozlišit.

Sběratelsky přitažlivá je šestice pamětních rublů, které dohromady tvoří obrazovou kroniku vlády:

• 1896 – korunovace Mikuláše II.,
• 1898 – odhalení pomníku Alexandra II. v Moskvě,
• 1912 – pomník Alexandra III.,
• 1912 – sto let od vítězství nad Napoleonem,
• 1913 – tři sta let dynastie Romanovců,
• 1914 – dvě stě let od námořní bitvy u Gangutu.

Dynastickou symboliku těchto ražeb nejvýrazněji zachycuje jubilejní rubl z roku 1913: na líci dva carové, na rubu orel a letopočty 1613–1913. Rubl z roku 1898 nese hlavu Alexandra II. a na rubu jeho moskevský pomník. Ten byl po revoluci zničen a jeho podobu dnes uchovávají hlavně dobové snímky, medaile a právě tato mince.

Zlatý standard nepřežil válku. Zákon z 9. srpna 1914 zastavil výměnu bankovek za zlato a umožnil tisknout nekryté papírové peníze. Mince z drahých kovů z oběhu rychle zmizely. Carské pětirubly a desetirubly se razily ve velkých nákladech a dodnes patří k dostupnějším historickým zlatým mincím. Hodnoty 15 rublů a 7 rublů 50 kopějek jsou zajímavé vazbou na reformu i jediným letopočtem 1897, také ony však vznikly v milionových nákladech a jejich vzácnost závisí na variantě a zachovalosti. Skutečně vzácné jsou ražby 25 a 37,5 rublu a některé pamětní rubly.

Ruské mince z našeho e-shopu

Car, který přicházel pozdě

Mikuláš II. převzal po otci stát opírající se o neomezenou panovnickou moc a cítil se zavázán předat ji nástupci neztenčenou. Tomu závazku zůstal věrný déle, než bylo rozumné. Zákonodárné zastupitelstvo a ústavní omezení své moci přijal teprve pod tlakem porážky ve válce s Japonskem a probíhající revoluce a trůnu se vzdal až poté, co ho opustili generálové. Vrchní velení v roce 1915 naopak převzal z vlastní vůle a spojil tím své jméno s každým dalším nezdarem na frontě.

Sovětské dějepisectví líčilo Mikuláše jako krvavého tyrana, církev v něm vidí světce. Při hodnocení jeho vlády je proto třeba oddělit soukromý život a náboženskou úctu od posouzení konkrétních vladařských rozhodnutí, která většina historiků hodnotí kriticky.

Lidé, kteří ho znali, popisovali zdvořilého, zbožného a skromného muže, oddaného ženě a dětem. Dobrý otec rodiny však neobstál jako panovník v zemi, která potřebovala státníka. Po jeho vládě zůstaly Transsibiřská magistrála, haagské úmluvy, první ruský parlament a také mince. Zlaté rubly připomínají necelá dvě desetiletí, kdy se ruské bankovky daly volně směnit za zlato. Stříbrný rubl z roku 1913 se dvěma portréty pak zachycuje dynastii rok před válkou, která ji smetla.

Miroslav Uďan