Vratislav II.: od vyhnance k prvnímu českému králi

Patnáctého června, ve svátek svatého Víta, roku 1085, nebo možná až o rok později, se v rozestavěné bazilice na Pražském hradě sešli biskupové, kněží a velmoži. Trevírský arcibiskup Egilbert pomazal zhruba padesátiletého knížete a vložil mu na hlavu královskou korunu. Shromáždění pak třikrát provolalo slávu „králi českému i polskému“. Vratislav II. se tak stal prvním českým králem a získal hodnost, jaké před ním nedosáhl žádný Přemyslovec. Jeho synové však už vládli opět jako knížata. Jak se druhorozený syn, který musel utíkat před bratrem do Uher, dostal až k pomazání? A proč tuto hodnost dodnes tak názorně připomínají drobné stříbrné denáry?

Čechy mezi císařem a papežem: svět Vratislavova století

Střední Evropa první poloviny 11. století stála na dvou pilířích: na římskoněmecké říši, později nazývané Svatá říše římská, a na církvi. Od roku 1024 vládli v říši panovníci ze sálské dynastie. Tito panovníci se považovali za nástupce římských císařů a za ochránce křesťanstva. Biskupy běžně dosazovali sami, protože biskupství nebyla jen duchovní úřady, ale i velké pozemkové a politické domény. Právě z nich říše čerpala peníze, vojáky i věrné správce.

Tato rovnováha však byla křehčí, než by se na první pohled mohlo zdát. Když v roce 1056 zemřel císař Jindřich III., zůstal po něm teprve pětiletý syn Jindřich IV. Za nezletilého krále zpočátku vládla jako regentka jeho matka Anežka z Poitou a kolem trůnu se rozhořely spory mocných knížat a biskupů. Z dítěte, které si v dospívání muselo moc teprve vybojovat, se jednou měl stát Vratislavův nejdůležitější spojenec.

Na východě a jihu se mezitím prosazovali mladší sousedé. Polsko se po krizi třicátých let znovu vzmáhalo a Uhry pod Arpádovci budovaly silné království. Čechy ležely mezi nimi jako země se zvláštním postavením. S říší byly těsně politicky provázány: přemyslovská knížata uznávala svrchovanost říšských panovníků, svůj nástup si zpravidla nechávala potvrzovat německým králem a odváděla mu tradiční tribut. Doma ale vládli Přemyslovci jako skuteční páni, kteří se opírali o síť hradů, o svou družinu a o spolupráci s velmoži.

Země byla převážně zemědělská. Obyvatelstvo odvádělo panovníkovi dávky a služby, které se soustřeďovaly na hradech, správních centrech jednotlivých krajů. Z nich kníže živil svou družinu a úředníky. Nad tím vším se tyčila Praha, obchodní křižovatka, o jejímž tržišti zanechal zprávu už v 10. století cestovatel Ibráhím ibn Jákúb. Při obchodu i při výběru panovnických dávek se stále častěji uplatňovaly stříbrné denáry, první domácí mince, které Přemyslovci začali razit ve druhé polovině 10. století.

Otcem budoucího krále byl Břetislav I., energický válečník, který v roce 1039 vytáhl na Polsko a z Hnězdna přivezl ostatky svatého Vojtěcha. Když v lednu 1055 zemřel, zanechal po sobě pět synů a problém, s nímž se Přemyslovci potýkali ještě celé další století: kdo z nich má vládnout? Kronikář Kosmas připisuje Břetislavovi ustanovení, podle něhož měl na pražský stolec usednout vždy nejstarší člen rodu. Historici se dodnes přou, jak přesně tento stařešinský řád vypadal a zda ho Břetislav skutečně výslovně zavedl. V praxi se ale ustálilo, že mladší bratři dostávali moravské úděly a doufali, že na ně jednou dojde řada.

Do toho vstoupila změna, která měla otřást celou Evropou. V církvi sílilo reformní hnutí. Požadovalo mravnější život duchovních, zákaz kupování církevních úřadů a hlavně svobodu církve od světské moci. O dvě desetiletí později z něj vzešel spor o investituru, tedy o to, kdo smí uvádět biskupy do úřadu: panovník, nebo papež. Vratislavův život se odehrál přesně v tomto zlomu. A právě ten mu nakonec otevřel cestu ke koruně.

Druhý syn, druhá šance: Olomouc a uherské vyhnanství

Vratislav se narodil patrně mezi lety 1032 a 1035 jako druhý syn Břetislava I. a jeho manželky Jitky ze Svinibrodu, šlechtičny z rodu schweinfurtských hrabat. Už sňatek rodičů obestírá legenda. Podle Kosmy Břetislav Jitku unesl z kláštera, kde byla vychovávána, a odvezl ji do Čech. Příběh je romantický, ale opírá se jen o kronikářovo vyprávění, a proto je třeba ho brát s rezervou.

Nejstarší syn Spytihněv byl předurčen k vládě v Praze. Vratislav, Konrád a nejmladší Ota měli dostat moravské úděly a čtvrtý syn Jaromír byl určen pro církevní dráhu. Vratislavovi připadl úděl olomoucký. Vypadá to jako pohodlné postavení, jenže Olomouc byla v rukou mladšího bratra jen tak dlouho, dokud to starší bratr strpěl.

Spytihněv II., který se ujal vlády roku 1055, strpěl málo. Chtěl mít Moravu pod pevnou kontrolou a bratři mu v tom překáželi. Vratislav se s ním brzy dostal do sporu a zvolil útěk. Uchýlil se na dvůr uherského krále Ondřeje I. V Olomouci přitom zanechal svou první manželku, jejíž jméno neznáme a která byla v pokročilém stadiu těhotenství. Spytihněv ji dal uvěznit. Kosmas líčí, že strážce ji na noc připoutával okovem ke své noze. Na přímluvu biskupa ji Spytihněv nakonec propustil, podle Kosmy ji však při spěšné cestě za manželem do Uher postihly komplikace a zemřela, aniž dokázala předčasně přicházející dítě porodit.

Pro Vratislava to byla osobní tragédie, ale uherské vyhnanství mu zároveň otevřelo cestu k mocnému spojenci. Kolem roku 1057 se oženil s Ondřejovou dcerou Adlétou z rodu Arpádovců. S uherským králem v zádech už nebyl psancem, ale zetěm panovníka, a tedy mužem, se kterým bylo nutné počítat. V roce 1058 mu Spytihněv olomoucký úděl vrátil.

Ještě před nástupem v Praze tak Vratislav poznal vyhnanství i význam zahraničních dynastických vazeb. Moc v přemyslovském rodě se dala snadno ztratit, protože nejnebezpečnějším soupeřem býval vlastní bratr. A správně zvolený spojenec za hranicemi dokázal změnit poměry doma víc než celá družina. Vratislav nebyl dědicem, kterému by trůn spadl do klína. Byl politikem, který se musel naučit vyjednávat.

Kníže proti bratrovi v biskupské mitře

Spytihněv II. zemřel nečekaně v lednu 1061 a Vratislav jako nejstarší žijící bratr usedl na pražský knížecí stolec. Jedním z jeho prvních kroků bylo gesto smíru: moravské úděly svěřil bratrům Konrádovi a Otovi, které Spytihněv předtím zbavil samostatné vlády a držel u svého dvora. Brzy po nástupu povolal zpět do Sázavského kláštera i mnichy, které Spytihněv vyhnal do Uher. Radost z nového postavení mu však brzy zkalila smrt manželky. Kněžna Adléta zemřela na konci ledna 1062. Ještě téhož roku se Vratislav oženil potřetí, se Svatavou, dcerou polského knížete Kazimíra I. Sňatek měl uklidnit vztahy s Polskem, kde vládl Svatavin bratr Boleslav II. Smělý. Klid ovšem nevydržel dlouho. Boleslav Smělý byl ctižádostivý panovník, a když v roce 1069 dobyl Kyjev, obrátil se proti Čechám a o rok později na ně zaútočil. Vratislav útok odrazil, a když mladý Jindřich IV. oba panovníky vyzval ke smíru, pohrozil zároveň, že zakročí proti tomu, kdo mír poruší jako první. Když Boleslav mír porušil, vyhlásil Jindřich v roce 1073 proti Polsku výpravu. Ta sice kvůli vnitřním potížím v říši nikdy nevyrazila, ale Vratislav si odnesl důležité poučení: proti silnému polskému sousedovi je římský král nejspolehlivějším spojencem.

Vedle sporů se sousedy však Vratislav musel čelit také dlouhodobým konfliktům uvnitř přemyslovského rodu. Roku 1063 kníže zřídil v Olomouci samostatné biskupství pro Moravu a v jeho čele stanul Jan, benediktinský mnich z Břevnova. Pro knížete to byl chytrý tah: Morava dostala vlastní církevní správu a pražský biskup, dosud jediný v zemi, ztratil část svého vlivu. O několik let později se tento krok stal rozbuškou dlouholetého sporu.

Po smrti pražského biskupa Šebíře v prosinci 1067 se totiž o biskupský stolec strhl spor. Vratislav si v tomto úřadu svého bratra Jaromíra vůbec nepřál. Podle Kosmy prosazoval jiného kandidáta, litoměřického probošta Lance, muže oddaného knížeti. Moravští údělníci Konrád a Ota se ale postavili za Jaromíra a přitáhli se svými družinami k Praze. Kníže musel ustoupit a Jaromír při svěcení v roce 1068 přijal jméno Gebhard. Pražským biskupem se tak stal člověk, kterého si Vratislav nevybral, který pocházel z jeho vlastní krve a který si byl vědom, že za ním stojí i oba další bratři.

Jaromír se v mládí duchovní dráze, kterou mu určil otec, vzpíral. Jako biskup však své postavení tvrdě hájil a rozdělení diecéze odmítal jako okradení pražského biskupství. Počátkem sedmdesátých let spor přerostl ve skandál. Jaromír přijel do Olomouce, údajně za bratrem Otou, a vpadl přímo k biskupu Janovi. Kosmas s nápadnou zálibou popisuje, jak Jaromíra rozzuřila skromně prostřená biskupova tabule a jak vzápětí nechal olomouckého biskupa ztýrat. Přesný rok události se v pramenech i literatuře liší. Janova posla, který mířil do Říma se stížností, pak nedaleko Řezna přepadli a zmrzačili Jaromírovi lidé. Vratislav se postavil na Janovu stranu a do Čech dorazili papežští legáti. Jaromír se jim vzepřel a spor se táhl roky.

Vratislav mezitím budoval vlastní panovnické a církevní zázemí. Na Vyšehradě vznikla nová panovnická rezidence a kolem roku 1070 tu kníže založil kolegiátní kapitulu u chrámu svatého Petra. Usiloval o to, aby byla vyňata z pravomoci pražského biskupa a podřízena přímo papeži. Byl to vzkaz jasnější než jakýkoli dopis: kníže už nesídlí na Pražském hradě v bezprostřední blízkosti biskupa, ale na vlastní skále nad Vltavou, s vlastní církevní institucí. O přesném datu založení se historici dosud přou. Rané listiny, které mají toto postavení dokládat, jsou pozdějšího původu a jejich pravost je sporná; vynětí kapituly spolehlivě potvrdil až papež Lucius II. roku 1144. Vyšehrad se ale za Vratislava stal královským místem a v paměti národa jím zůstal dodnes.

Ve vztahu k Římu se Vratislav choval jako pragmatik. Papež mu potvrdil právo nosit při slavnostech mitru, biskupskou pokrývku hlavy, kterou před ním získal už Spytihněv, a kníže za tuto poctu platil. Jinou kapitolou jeho církevní politiky byla Sázava, hlavní středisko bohoslužby ve staroslověnštině, která v českých zemích navazovala na slovanskou liturgickou tradici spojenou s cyrilometodějskou misí na Velké Moravě. Vratislav požádal papeže o povolení této slovanské liturgie. Řehoř VII. však žádost roku 1080 odmítl a v listu stroze napsal, že jí nemůže nijak vyhovět (nequaquam posse favere). Na Sázavě se přesto slovansky sloužilo dál, až do vyhnání mnichů za Břetislava II. roku 1096.

Meč pro císaře: Vratislav v boji o investituru

V polovině sedmdesátých let se spor mezi papežem a římským králem naplno rozhořel. Papež Řehoř VII. odmítl, aby panovníci dosazovali biskupy, a Jindřich IV. nehodlal ustoupit. Roku 1076 papež krále exkomunikoval. O rok později se Jindřich pokořil v Canosse, ale jeho odpůrci mezi říšskými knížaty si přesto zvolili vzdorokrále Rudolfa Švábského. Říše se ocitla v otevřené občanské válce.

Pro okolní panovníky to byla chvíle rozhodnutí. Polský panovník Boleslav II. Smělý se v této fázi přiklonil k papežské straně a také v Uhrách měli silné postavení Jindřichovi odpůrci. Vratislav zvolil opak a zůstal Jindřichovi věrný, přestože se tím postavil proti papeži i proti oběma sousedům. Roli mohl hrát i konflikt s bratrem Jaromírem, který se roku 1077 stal Jindřichovým kancléřem. Spolupráce s římským králem navíc Vratislavovi nabízela oporu proti Polsku, jejíž význam ukázaly boje s Boleslavem Smělým, a možnost získat za vojenskou pomoc významné odměny. Šlo o sázku, která se mu nakonec vyplatila, ale zaplatil za ni řadou tažení a krví svých bojovníků.

Nejslavnější chvíle přišla 27. ledna 1080 v bitvě u Flarchheimu v Durynsku. Výsledek bitvy nebyl jednoznačný. Jindřich se nakonec z bojiště stáhl a Rudolf si mohl nárokovat vítězství, český oddíl však ukořistil jeho zlaté královské kopí, významný odznak panovnické moci, a válku bitva nerozhodla. Češi zde prokázali, že jsou pro Jindřicha nepostradatelní. Na podzim téhož roku Rudolf v další bitvě utrpěl smrtelné zranění a vzdorokrálovská strana ztratila hlavní oporu.

Odměny přitom přicházely a zase mizely. Jindřich Vratislavovi postupně svěřil Lužici a Míšeň, šlo však spíše o nárok udělený panovníkem než o pevně ovládané území. Vratislav se v obou oblastech střetával s dosavadními držiteli, své nároky nedokázal trvale prosadit a během osmdesátých let se tamní poměry obrátily v jeho neprospěch. Když pak rakouský markrabě Leopold II. od Jindřicha odpadl, svěřil mu císař podle Života biskupa Altmanna roku 1081 nárok na rakouskou marku. I toto udělení však zůstalo převážně formální, protože Babenberkové si skutečnou vládu v Rakousku udrželi.

Vratislav bojoval i na vlastní účet. Rakouský markrabě Leopold II. se přidal k papežské straně a na jižní Moravě se množily vzájemné loupeživé vpády. Moravští údělníci Konrád a Ota požádali bratra o pomoc. Dne 12. května 1082 se u Mailberku střetlo české a moravské vojsko posílené oddílem řezenského biskupa s Leopoldovými obrněnými jezdci. Podle Kosmy Vratislav nechal své muže sesednout z koní a bojovat pěšky a právě tento rozkaz kronikář líčí jako rozhodující. Vítězství bylo drtivé a české vojsko pak zpustošilo kraj až k Dunaji. Vratislav se ale patrně nesnažil Rakousko trvale ovládnout. Věrnost Jindřichovi znamenala, že byl téměř neustále ve válce, a opakovaná tažení přinášela vedle kořisti a stále pevnějšího postavení u krále i ztráty na životech.

Češi měli podíl i na Jindřichově italské výpravě. Podle Pegavských letopisů, z nichž později vycházel i František Palacký, vyslal Vratislav na pomoc králi oddíl tří set bojovníků, v jehož čele stál jeho mladý syn Bořivoj. Rádcem mu byl saský dobrodruh Wiprecht Grojčský, zakladatel kláštera v Pegau, kde letopisy vznikly. Češi se měli vyznamenat při dobývání Říma v roce 1083. Údaj, že se z nich domů vrátilo jen devět, pochází z pozdní tradice a za spolehlivý ho považovat nelze. Jisté je, že Jindřich se roku 1084 nechal v Římě korunovat na císaře, zatímco Řehoř VII. zemřel následujícího roku v exilu v Salernu. Wiprecht se později oženil s Juditou, dcerou Vratislava a Svatavy, a spojil se tak s přemyslovským rodem.

První český král: koruna z Mohuče a pražská korunovace

V dubnu 1085 se v Mohuči sešel velký dvorský sjezd a synoda. Jindřich IV., nyní už císař, zde za souhlasu přítomných knížat a biskupů udělil Vratislavovi to, co žádný Přemyslovec před ním nezískal: královskou hodnost. Tak to alespoň podává tradiční výklad. Novější bádání upozorňuje, že okolnosti i přesná datace Vratislavova povýšení jsou složitější a některé prameny připouštějí i rok 1086. Podle Kosmy mu císař vlastní rukou vložil na hlavu korunu. Šlo o symbolické udělení hodnosti, samotná korunovace s pomazáním se měla konat v Praze a císař ji svěřil trevírskému arcibiskupovi.

Vratislavovi bezprostřední nástupci už vládli jako knížata. Zda byla královská hodnost už při udělení výslovně omezena jen na jeho osobu, zůstává předmětem odborné diskuse. S Vratislavovým povýšením je v pramenech spojován také titul vztahující se k Polsku. Kosmas zaznamenal provolání krále „i českého i polského“, přesný význam této polské složky je však dodnes předmětem odborné diskuse. Skutečnou moc v Polsku ovšem český král neměl. V Polsku vládl kníže Vladislav Heřman, který byl od počátku osmdesátých let Vratislavovým zetěm. Jeho manželkou byla králova starší dcera Judita z manželství s Adlétou. Vratislav měl totiž podle běžně přijímané genealogie dvě dcery toho jména. Právě tato Judita porodila roku 1086 Vladislavu Heřmanovi syna, pozdějšího polského knížete Boleslava III. Křivoústého, a krátce nato zemřela.

Obřad, jímž jsme článek otevřeli, se konal 15. června v rozestavěné bazilice na Pražském hradě. Kosmas klade korunovaci, stejně jako povýšení, do roku 1086. Tradiční výklad naopak spojuje povýšení s rokem 1085, a zda se pražská korunovace konala už tehdy, nebo až o rok později, proto zůstává otevřenou otázkou. Arcibiskup Egilbert tehdy pomazal Vratislava a vložil korunu na hlavu jemu i jeho manželce. Svatava se tak stala první korunovanou českou královnou. Pomazání z rukou jednoho z nejvýznamnějších říšských arcibiskupů dávalo najevo, že hodnost stojí na autoritě císaře a jeho říšského episkopátu. Kosmas, který mohl být očitým svědkem, zapsal i provolání kněží a velmožů: „Vratislavu, králi i českému i polskému, vznešenému a mírumilovnému, od Boha korunovanému, dlouhý život, zdraví a vítězství!“ Jak se nová hodnost promítla do obrazu na mincích, ukážeme v samostatné kapitole.

S korunovací bývá spojován i nádherně iluminovaný Vyšehradský kodex, evangelistář, který je dnes uložen v Národní knihovně a patří k nejcennějším rukopisům českých zemí. Jeho celostránkové malby se zlatým pozadím zobrazují výjevy z Kristova života a svým stylem navazují na tehdejší umění říše. Tradičně bývá spojován s Vratislavovou korunovací a označován jako korunovační evangelistář. Přímý doklad jeho objednávky pro korunovaci však chybí.

Mohučské jednání přineslo i rozhodnutí, které Jaromírovi vyšlo vstříc. Císař potvrdil pražskému biskupství privilegium, podle něhož měla pražská diecéze zahrnovat i Moravu. Potvrzovací listina je datována 29. dubna 1086 v Řezně a Kosmas uvádí, že s rozhodnutím souhlasil i Vratislav. Olomoucký biskup Jan zemřel v listopadu 1085 a olomoucká diecéze byla opět sloučena s pražskou. Jaromír tak ve chvíli bratrova největšího triumfu dosáhl svého. Kosmas dodává, že biskup nechtěl bratrovi sloužit a za svého pána pokládal jen císaře, od něhož přijal biskupství.

Vzpoura syna a pád z koně: poslední roky krále

Královská léta nepřinesla klid. Roku 1086, podle některých prací až 1087, zemřel olomoucký údělník Ota, bratr Vratislava i Konráda. Vratislav později svěřil Olomouc svému synovi Boleslavovi a Otovy syny přitom z otcova údělu vypudil. Práv synovců se zastal jejich strýc Konrád Brněnský, nejstarší z Vratislavových žijících bratrů. Ze sporu o jeden úděl se stal spor o celou rodovou hierarchii. Část historiků se domnívá, že král uvažoval o Boleslavovi jako o svém nástupci.

Ani na severní hranici nebyl klid. V létě 1087 vedl Vratislav výpravu do Míšeňska a dal opevňovat hrad Gvozdec nedaleko Míšně. Jeho nejstarší syn Břetislav tam měl podle Kosmy pomstít otcovy průvodce, kteří v kraji před lety zahynuli. Na zpáteční cestě však svou nerozvážností způsobil vojsku citelné ztráty a sám vyvázl jen se zraněním. Tato epizoda se mu vrátila o čtyři roky později v nejhorší možné chvíli.

Roku 1088 Vratislav olomoucké biskupství obnovil a do jeho čela dosadil svého dvorského kaplana Wesela. Podle Kosmy si chtěl Jaromír proti tomu stěžovat v Římě, nejprve však zamířil za uherským králem Ladislavem, u něhož hledal podporu, a roku 1090 zemřel v Ostřihomi. Jeho smrt ukončila osobní spor obou bratrů, který trval přes dvacet let. Olomoucká diecéze už samostatnost neztratila a po Weselově smrti roku 1091 v jejím čele stanul biskup Ondřej.

V létě 1091 král vytáhl na Moravu a oblehl Konráda v Brně. Kosmova zpráva o tomto tažení bývá pokládána za první písemnou zmínku o Brně. Ve vojenském táboře se tu rozehrálo drama. Při rozdělování tábořišť pronesl královský oblíbenec a rádce Zderad uštěpačnou poznámku: ať si prý kralevic Břetislav postaví stany u řeky, protože se rád koupe. Byla to narážka na nezdar, který mladý kníže utrpěl při tažení proti Sasům. Břetislav si podle Kosmova vyprávění narážku nenechal líbit. Vylákal Zderada pod záminkou porady a jeho družiníci rytíře zabili.

Vražda královského důvěrníka rozdělila vojsko. Velká část bojovníků se postavila za Břetislava a král přišel o oporu, na níž záviselo celé tažení. Situace byla tak vážná, že se Vratislav s Konrádem smířil a uznal ho podle stařešinského řádu za svého nástupce. Břetislav před otcovým hněvem nejprve odtáhl s částí vojska do východních Čech a pak uprchl do Uher, kde kdysi hledal útočiště i jeho otec. Téhož roku zemřel i Boleslav, jehož dosazení do Olomouce patřilo k příčinám rodového konfliktu. Poslední léta Vratislavovy vlády tak poznamenaly spory s bratrem i nejstarším synem.

Vratislav II. zemřel 14. ledna 1092 na následky pádu z koně. Pohřben byl ve vyšehradském chrámu, který sám založil. Jeho hrob se dodnes nepodařilo spolehlivě najít. Konrád I. Brněnský vládl jen několik měsíců. Po něm nastoupil Břetislav II., který se vrátil z vyhnanství, a v následujících desetiletích se na knížecím stolci vystřídali i další Vratislavovi synové, Bořivoj II., Vladislav I. a Soběslav I. Královskou korunu však už žádný z nich nenesl. Znovu ji získal až Vladislav II. v roce 1158 a trvale dědičnou se královská hodnost stala teprve za Přemysla Otakara I.

Obraz, který o Vratislavovi zanechal kronikář Kosmas, je rozporuplný. Kosmas jeho dobu zažil, ale kroniku psal až o třicet let později a z pohledu pražského biskupství, a proto se na Vratislavovu církevní politiku díval kriticky. Moderní historici hodnotí jeho více než třicetiletou vládu příznivěji. Vratislav dokázal proměnit věrnost císaři ve skutečnou prestiž, pozvedl Čechy mezi významné hráče říšské politiky a Vyšehrad se díky němu stal symbolem královské moci. Zároveň se na něm ukázala slabina přemyslovského státu té doby: bez pevného nástupnictví se i velký vzestup mohl rozplynout se smrtí jediného muže.

Denáry s korunou: Vratislav v obraze vlastních mincí

Nejvýrazněji se nová hodnost projevila právě na mincích. V 11. století znaly Čechy jediný nominál: stříbrný denár. Kolem roku 1050 provedl Vratislavův otec Břetislav I. mincovní úpravu, po níž se razily menší a lehčí mince, takzvané denáry malého střížku o průměru kolem 16 milimetrů a hmotnosti zpravidla pod jeden gram. Na tento systém Vratislav navázal a razil v jeho duchu po celou dobu své vlády.

Výroba probíhala ručně. Stříbrný střížek se vložil mezi dolní a horní razidlo a mincíř udeřil kladivem do horního razidla. Proto jsou denáry často ražené mimo střed a opisy na nich bývají jen částečně čitelné. Každý kus je tak trochu originál a sběratelé dnes cení zvlášť ty, na nichž je obraz i opis zachycen celý.

Mince tehdy nebyla jen platidlem, ale i nástrojem panovnické moci. Právo razit mince patřilo panovníkovi, který z ražby i z výměny starých mincí za nové měl zisk. Obraz na minci byl zároveň jedním z mála „médií“, kterým mohl panovník oslovit tisíce lidí, kteří ho nikdy neviděli.

Na denárech z knížecích let se často objevuje svatý Václav s opisem v podobě WENCEZLAVS, na druhé straně pak jméno knížete s titulem DVX. Tato dvojice vyjadřovala tehdejší představu o vládě: skutečným pánem země je svatý Václav, věčný patron Čech, a kníže je jeho zástupcem na zemi. Pestré motivy nesou také denáry moravských údělníků, nejprve olomouckých a brněnských, později i znojemských.

Po Vratislavově povýšení se na denárech objevilo něco zásadně nového. Korunované hlavy se sice na českých mincích vyskytly už dříve, přebíraly však cizí předlohy. Vratislavovy královské denáry jsou první mincovní reprezentací vlastní královské hodnosti českého panovníka. Vratislav je na nich zobrazen s korunou na hlavě. Mimořádné místo mají takzvané majestátní neboli korunovační denáry, jejichž opis spojuje panovníkovo jméno s titulem REX. Na rubu se i nadále objevuje svatý Václav. Nová hodnost tak svatováclavskou legitimaci nevystřídala, ale doplnila. Kde přesně byly jednotlivé typy raženy, určují numismatici podle stylu a souvislostí, protože název mincovny na mincích uveden není.

Ještě pozoruhodnější je vzácný denár, na kterém se jméno krále objevuje spolu se jménem jeho syna: rub nese nápis BOLEZLAV DVX. Mince může vypovídat o otcových plánech a představovat poddaným syna Boleslava jako budoucí oporu vlády, ale jistý tento výklad není. Šlo o téhož Boleslava, který zemřel ještě před otcem.

Pro dnešního sběratele jsou denáry Vratislava II. výjimečné hned z několika důvodů. Zachycují okamžik, kdy český panovník poprvé vystoupil na minci jako král, a otevírají tak tradici královské reprezentace, k níž se české mincovnictví vracelo i v dalších staletích. Jsou to drobné, často nepravidelně ražené kousky stříbra a dobře zachované exempláře se vyskytují jen zřídka. Typy s korunou a vzácné moravské ražby patří k vyhledávaným položkám každé sbírky raně středověkých denárů. Takový denár je svébytným historickým pramenem, který Kosmovo vyprávění doplňuje o pohled samotného panovníka. Ukazuje, jak se nová královská hodnost promítla do panovnického obrazu, v němž si své místo uchoval i svatý Václav.

Bohemika z našeho e-shopu

Koruna, která zemřela se svým králem

Vratislav II. přišel na svět jako druhý syn a začínal jako vyhnanec. Uherský sňatek mu vrátil Olomouc a smrt staršího bratra ho vynesla na pražský stolec. Olomoucké biskupství, které založil už roku 1063, se po nástupu bratra Jaromíra na pražský biskupský stolec stalo jádrem dlouhého sporu a vlastní zázemí si kníže vybudoval na Vyšehradě. V boji o investituru se nepřidal k papeži jako jeho sousedé, ale zůstal věrný Jindřichovi IV. a jejich dlouhodobé spojenectví vyvrcholilo udělením královské hodnosti.

Po Vratislavově smrti se jeho synové vrátili ke knížecímu titulu. Přesto ukázal cestu, po které se později vydali jeho nástupci: český panovník může stát na stejné úrovni jako ostatní evropští králové. Hmatatelným svědectvím o této proměně jsou drobné stříbrné denáry, na nichž se český panovník poprvé objevuje s korunou na hlavě a s titulem REX. Koruna zemřela se svým králem, ale jeho denáry ji uchovaly dodnes.

Miroslav Uďan