Český denár

Český denár je první česká mince – drobná stříbrná mince ražená v 10. až 13. století. Nejstarší kusy z doby Boleslava I. či Boleslava II. měly průměr 18–20 mm a hmotnost něco přes 1 g. Po mincovní reformě Břetislava I. roku 1050 se denáry zmenšily na 16–17 mm a jejich hmotnost klesla pod 1 g.

Historie

Počátky českého denáru spadají do doby, kdy se v českých zemích upevňuje přemyslovská moc a zároveň sílí dálkový obchod. V sousedních oblastech (především v říši) už tehdy fungovalo drobné stříbrné oběživo, které se do Čech dostávalo obchodem i jako součást platů a dávek. Vlastní ražba měla praktický význam – usnadňovala vybírání příjmů, podporovala výměnu zboží a současně byla viditelným projevem panovnické autority.

Za počátek domácího mincovnictví se tradičně považují ražby z doby knížete Boleslava I., přesné datování nejstarších emisí je však dlouhodobě předmětem odborných diskusí. Takzvaný svatováclavský denár připisovali někteří badatelé knížeti Václavovi, od 30. let 20. století se za počátek ražby považoval rok 955, novější hypotézy jej posouvají ke konci vlády Boleslava I. nebo na počátek vlády Boleslava II. Chronologie nejstarších typů se skládá především z rozboru velkých pokladových nálezů, vývoje ikonografie a stylu písma.

Nejstarší české denáry napodobovaly soudobé německé, hlavně řezenské a augšpurské ražby s křížem na líci a kaplicí na rubu. Ve druhé polovině 10. století přibyly další typy – mečový, byzantizující, karolinský, šípový, frízský a ethelredský. Opisy jsou latinské: na jedné straně nesou jméno knížete (BOLEZLAVS DVX, IAROMIR, VDALRICVS), na druhé název mincovního místa (PRAGA CIVITAS, VISEGRAD, MALIN CIV).

Typickým jevem je postupné „kazení“ opisů, odborně korumpování. Tvůrce razidla kopíroval obraz a opis podle existujícího denáru, a protože zřejmě neuměl číst, chyby v pořadí a tvaru písmen nerozpoznal. Opakovaným kopírováním se opis měnil, až zcela ztratil původní tvar a zůstalo jen nesrozumitelné seskupení písmen. Koncem 10. a na počátku 11. století se na denárech objevují i jména jako OMERIZ, NACUB a MIZLETA pro Prahu nebo NOC a ZANTA pro Vyšehrad, považovaná za jména mincmistrů; jde o projev anglosaského vlivu, kde se jména mincmistrů na denárech uváděla běžně.

Roku 1050 provedl kníže Břetislav I. mincovní reformu: místo 240 denárů z karolinské libry o hmotnosti 408 g se nově razilo 200 denárů ze severské hřivny o hmotnosti 210 g. Denáry se tím zmenšily a zlehčily. Zároveň se proměnila motivika: od vlády knížete Oldřicha se prosazuje figurální tematika se sv. Václavem jako patronem země a od 70. let 11. století figurální náměty převažují. Výtvarná úroveň denárů vrcholila v první polovině 12. století, kdy se razidla zhotovovala ryteckou technikou.

Od poloviny 11. století ryzost denárů postupně klesala a ve druhé polovině 12. století byly prakticky měděné. Zároveň se zjednodušovala obrazová náplň. Ražbu denárů ukončila měnová reforma Přemysla Otakara I., který zavedl tenké jednostranné ražby (brakteáty). Denár i brakteát zanikly roku 1300 mincovní reformou Václava II., která zavedla pražský groš.

Podoba, typy a sběratelské určení

České denáry jsou drobné stříbrné mince ražené kladivem. Nejstarší kusy mají průměr 18 až 20 mm a hmotnost přes 1 g a jsou z téměř ryzího stříbra, po reformě roku 1050 se denáry zmenšují na 16–17 mm a jejich hmotnost klesá pod 1 g. Ryzost se zpočátku držela mezi 950 a 830/1000, ve druhé polovině 12. století klesla na 200–110/1000, což se projevuje i barvou a povrchem mince.

Výzdoba je na obou stranách: častý je kříž, kaplice, stylizovaná stavba, ruka, hlava, poprsí nebo postava. Zvláštní pozornost si zaslouží opisy. Na jedné straně stojí jméno knížete, na druhé název mincovního místa. Protože se opisy přenášely kopírováním a razidla se zhotovovala ručně, existuje velké množství variant téhož typu; drobné rozdíly v písmu, rozdělovacích znameních a kompozici jsou u denárů běžné.

U raných denárů hrají velkou roli nálezové okolnosti, protože pokladové nálezy pomáhají skládat chronologii. Sběratelsky atraktivní jsou především dobře čitelné kusy se zřetelným jménem panovníka nebo s jasně identifikovatelným mincovním místem.