Investitura
Investitura je slavnostní uvedení do úřadu nebo předání léna, při němž udělující předá symbol moci – biskupovi prsten a berlu, světskému knížeti praporec, církevnímu knížeti žezlo. Spor, kdo smí uvádět biskupy do úřadu, vrcholil v letech 1076–1122 v boji o investituru mezi císařem a papežem.
| Význam | uvedení do úřadu nebo léna předáním symbolu moci |
|---|---|
| Církevní symboly | prsten a berla |
| Světské symboly v říši | praporec u lén světských knížat, žezlo u regálií církevních knížat |
| Boj o investituru | 1076–1122, papež Řehoř VII. proti Jindřichu IV. |
| Canossa | 1077, Jindřich IV. žádá papeže o zrušení klatby |
| Wormský konkordát | 23. září 1122, papež Kalixt II. a císař Jindřich V.; císař se vzdal investitury prstenem a berlou, regálie uděloval žezlem |
Historie
Investitura patří k základním pojmům středověké právní a politické kultury. Ve světě, kde byla autorita úřadu úzce spjata s osobní vazbou a veřejně uznávaným právem, nestačilo „jmenování na papíře“ – legitimita se upevňovala obřadem, svědky a symbolickým gestem. Investitura proto fungovala jako právně významný rituál, který vyjadřoval přechod moci a odpovědnosti z jedné autority na druhou, například od panovníka k lennímu vazalovi nebo od vyšší církevní autority k novému biskupovi.
U světských úřadů se investitura pojila s lenním systémem. Panovník nebo vyšší feudál předával vazalovi léno a s ním i práva a povinnosti (vojenskou službu, radu, věrnost). Obřad zahrnoval přísahu a předání symbolického předmětu, který představoval převáděné právo; světská knížata v říši přijímala léno praporcem. Smyslem bylo jasně ukázat, že držba a moc nejsou samozřejmostí, ale vycházejí z uznaného právního vztahu.
V církevním prostředí měla investitura mimořádnou váhu, protože biskupové a opati nebyli jen duchovními, ale i významnými držiteli majetku a politické moci. Z toho vzniklo napětí mezi světskou a církevní sférou: kdo má právo uvádět biskupy do úřadu a předávat jim znamení jejich postavení? Spor vyvrcholil v letech 1076–1122 v boji o investituru, jednom z nejznámějších konfliktů mezi císařskou mocí a papežstvím. Papež Řehoř VII. roku 1076 exkomunikoval a sesadil krále Jindřicha IV., který si v roce 1077 v Canosse vyprosil zrušení klatby.
Spor ukončil Wormský konkordát z 23. září 1122 mezi papežem Kalixtem II. a císařem Jindřichem V. Císař se vzdal investitury prstenem a berlou, které vyjadřovaly duchovní úřad, a přijal kanonickou volbu biskupů a opatů. Zvolenému si ale ponechal právo udělit žezlem regálie, tedy světský majetek a práva biskupství – v Německu před svěcením, v Itálii a Burgundsku až po něm.
V průběhu staletí se písemná správa posilovala a část rituální roviny ustoupila formálnějším postupům, symbolický význam obřadu však nezmizel. Pojem se dodnes používá v širším smyslu pro slavnostní uvedení do úřadu, který má veřejný a právní význam.
Symboly a průběh obřadu
Investitura se pozná podle toho, že nejde jen o předání funkce, ale o veřejně uznaný akt s pevnými kroky: přítomnost autority, která právo uděluje, přísaha a symbolický předmět, jímž se změna stvrzuje. U církevních úřadů vyjadřovaly duchovní službu prsten a berla jako znak pastýřské role, světská knížata přijímala léno praporcem a církevní knížata světský majetek žezlem. Důležitá byla i účast svědků, protože obřad měl vytvořit veřejnou paměť právního stavu.
Mezi regálie, tedy práva náležející panovníkovi, patřilo ve Svaté říši římské i mincovní právo. Regálie přecházely lenním udělením na světská i církevní knížata, a proto v říši vlastní mince razili i biskupové a arcibiskupové.
