Idealismus
Idealismus označuje filozofické směry, podle nichž je základem skutečnosti nebo jejího poznání vědomí, duch či ideje, nikoli hmota. V metafyzice stojí proti materialismu, v teorii poznání proti realismu. Předobrazem je Platón, klasickými představiteli Berkeley, Kant a Hegel.
| Protiklad | materialismus (metafyzika), realismus (teorie poznání) |
|---|---|
| Předobraz | Platónova nauka o idejích |
| Subjektivní idealismus | George Berkeley (1685–1753) |
| Transcendentální idealismus | Immanuel Kant |
| Objektivní a absolutní idealismus | Friedrich Wilhelm Joseph Schelling, Georg Wilhelm Friedrich Hegel |
| Britský idealismus | Francis Herbert Bradley (1846–1924) |
Historie
Idealismus má kořeny ve starověké filozofii, v myšlence, že skutečné a trvalé je to, co je rozumově uchopitelné, a ne to, co proměnlivě vnímáme smysly. Za klasický předobraz se považuje Platón, který rozlišoval mezi světem smyslových věcí a světem idejí. Ideje, například spravedlnost nebo krása, jsou podle něj neměnnými vzory, jimž se věci ve světě jen podobají. Pozdější idealismus se s Platónem neztotožňuje v každém detailu, motiv nadřazenosti rozumově poznatelného řádu nad smyslovou zkušeností však v dějinách idealistického myšlení zůstává.
Ve středověku se idealistické prvky promítaly do filozofie v souvislosti s křesťanskou teologií a se sporem o univerzálie, tedy o to, zda obecné pojmy existují samostatně, nebo jen jako názvy. I když se termín idealismus ještě nepoužíval, otázka, nakolik naše poznání závisí na rozumu, pojmech a uspořádání mysli, byla pro evropskou filozofii trvalým tématem.
V novověku se idealismus proměnil díky rozvoji teorie poznání. Irský filozof George Berkeley tvrdil, že věci existují jen jako vjemy ve vnímající mysli a jejich zdrojem je Bůh; jeho postoj se označuje jako subjektivní idealismus. Zásadní impuls přinesl Immanuel Kant, podle něhož nemůžeme poznat „věc o sobě“ nezávisle na našem způsobu vnímání a myšlení. Lidská mysl svět nejen pasivně přijímá, ale aktivně jej uspořádává – prostřednictvím forem smyslového názoru, prostoru a času, a kategorií rozvažování. Idealismus se tím netýká jen existence idejí, ale také podmínek, za nichž je vůbec možné něco poznat.
Na Kanta navázal německý idealismus, s nímž se spojují jména Johann Gottlieb Fichte, Friedrich Wilhelm Joseph Schelling a Georg Wilhelm Friedrich Hegel. Tito autoři vykládali svět jako dynamický proces, v němž se rozum, vědomí nebo duch postupně rozvíjí a poznává sám sebe. U Hegela se idealismus spojil s širokou historickou vizí: dějiny, kultura a instituce jsou výrazem vývoje ducha, který se uskutečňuje v čase. V 19. století tak idealismus ovlivnil nejen filozofii, ale i myšlení o společnosti, právu, náboženství a dějinách; z kritiky Hegela vyšel také materialismus Ludwiga Feuerbacha a Karla Marxe.
Na přelomu 19. a 20. století vzkvétal hegelovský idealismus v Británii a Itálii. Předním představitelem britského idealismu byl oxfordský filozof Francis Herbert Bradley, v Itálii byli hlavními idealisty Benedetto Croce a Giovanni Gentile. Po první světové válce britský idealismus zastínila analytická filozofie George Edwarda Moora a Bertranda Russella, která kladla důraz na jazyk, logiku a zkušenost.
Hlavní myšlenky a typy idealismu
V běžné řeči se pod idealismem rozumí víra v ideály nebo sklon vidět svět lepší, než je. Ve filozofii jde o přesnější stanovisko k tomu, jaká je základní povaha skutečnosti a poznání. Idealismus tvrdí, že rozhodující je vědomí, že skutečnost je přinejmenším spoluutvářena poznávajícím subjektem, nebo že ideje a významy mají zvláštní, nezredukovatelné postavení. Jednotlivé podoby idealismu se liší v síle i v tom, na co kladou důraz.
Subjektivní idealismus zdůrazňuje, že svět, jak jej známe, je vždy svět pro vědomí – svět vjemů a představ. Objektivní idealismus klade na počátek duchovní skutečnost, například absolutního ducha, z níž je hmotný svět odvozen. Transcendentální idealismus Immanuela Kanta neříká, že svět neexistuje, ale že poznáváme jen to, co se nám ukazuje skrze naše poznávací podmínky. Idealismus tedy nemusí popírat existenci vnějšího světa; upozorňuje, že k němu nemáme přístup jinak než prostřednictvím zkušenosti, pojmů a interpretace.
Slovo se užívá i mimo filozofii. V etice a politickém myšlení označuje důraz na hodnoty a cíle, které přesahují okamžitý užitek. V tomto užití neznamená teorii skutečnosti a poznání, ale postoj, který dává přednost ideálům, normám a principům. Vždy proto rozhoduje kontext – zda se mluví o směru v dějinách filozofie, nebo o životním a hodnotovém postoji.
