20 haléř
20 haléř (dvacetihaléř) je drobná oběžná mince, která se u nás objevila se zavedením korunové měny na konci 19. století. Za sto let vystřídala nikl, mědinikl, zinek, mosaz i hliník – materiál se měnil podle toho, jaké kovy byly zrovna dostupné. Česká ražba platila do 31. října 2003.
| Materiál 1921–1938 | mědinikl (80 % mědi, 20 % niklu) |
|---|---|
| Materiál 1940–1944 | zinek |
| Materiál 1947–1950 | mosaz (92 % mědi, 8 % zinku) |
| Materiál 1951–1952 | hliník |
| Materiál 1972–1992 | mosaz (79 % mědi, 20 % zinku, 1 % niklu) |
| Hmotnost a průměr od roku 1972 | 2,6 g, 19,5 mm, vroubkovaná hrana |
| Konec platnosti české mince | 31. října 2003 |
Historie
Dvacetihaléř byl pro naše země poprvé ražen se zavedením korunové měny podle zákona z 2. srpna 1892. První dvacetihaléře byly z niklu, vážily 4 g a měly průměr 21 mm. Do oběhu se dostaly 1. května 1893 a v této rakouské podobě vydržely do 17. února 1922. U drobných nominálů byla volba niklu praktická: mince byla tvrdá, odolná vůči opotřebení a měla stříbřitý vzhled, který ji odlišoval od měděných a mosazných hodnot.
Po vzniku Československa dostal 20 haléř symbolický význam – ročník 1921 se uvádí jako první mince ražená Československou republikou a jeho platnost se váže k 18. únoru 1922. Československý dvacetihaléř byl z mědiniklu se složením 80 % mědi a 20 % niklu, autorem návrhu byl Otakar Španiel. Razil se v letech 1921 až 1933, s výjimkou ročníků 1923 a 1932, a znovu v letech 1937 a 1938. Meziválečné dvacetihaléře dnes tvoří základ tematických sbírek: jsou dostupné, ale nabízejí ročníkové i stavové rozdíly, které se dají postupně doplňovat.
V letech 1940 až 1944 byl dvacetihaléř jako protektorátní mince ražen ze zinku. Zinkové oběživo je typickým produktem válečné ekonomiky: kvalitnější kovy byly potřeba jinde a drobné mince se razily z toho, co zbylo. Pro sběratele to znamená horší dochovaný stav – zinek je citlivý na vlhkost a povrch rychle ztrácí původní vzhled.
Poválečná obnova oběživa přinesla dva materiály za sebou. V letech 1947 až 1950 se dvacetihaléř razil z mosazi složené z 92 % mědi a 8 % zinku, v letech 1951 a 1952 z hliníku. Změny vystihují dobu, kdy se hledal kompromis mezi cenou, dostupností a životností mince. Hliník je lehký a levný, ale měkký, takže se na něm rychle projeví otlaky a oděrky.
Dlouhé závěrečné období začalo 1. května 1972, kdy vyhláška č. 62/1972 Sb. zavedla dvacetihaléř z mosazi se složením 79 % mědi, 20 % zinku a 1 % niklu, o hmotnosti 2,6 g a průměru 19,5 mm s vroubkovanou hranou. V této podobě se razil do roku 1990 a s úpravou v letech 1991 a 1992 dosloužil do konce Československa; platnost mu skončila 31. července 1993. Česká republika pak vydala vlastní hliníkový dvacetihaléř podle návrhu Jaroslava Bejvla. Platit přestal 31. října 2003, kdy se drobné haléřové nominály staly pro oběh nepraktickými.
Materiál, rozlišení ročníků a sběratelská praxe
Dvacetihaléř je učebnicová mince pro pochopení toho, jak se oběživo přizpůsobuje době. Z niklu a mědiniklu se přecházelo na zinek a hliník v obdobích, kdy rozhodovala dostupnost kovů a náklady, zatímco klidnější časy daly prostor odolnějším slitinám. Pro sběratele je nejpřehlednější členit dvacetihaléře podle období: Rakousko-Uhersko (nikl), první republika (mědinikl), protektorát (zinek), poválečné emise (mosaz a hliník), pozdější československé ražby (mosaz s příměsí niklu) a české ražby od roku 1993 (hliník).
Při hodnocení rozhoduje zachovalost a slabiny konkrétního kovu. U zinkových kusů je běžný povrchový rozklad a zašednutí, u hliníku oděrky a otlaky, u mědiniklu drobné rýhy z oběhu a tmavší zabarvení. U běžných ročníků rozhoduje hlavně stav, u vyhledávanějších emisí ročník a poptávka. U drobných mincí je vždy výhodou, když jsou detaily dobře čitelné a hrana není pobitá – právě hrana u malých nominálů nejrychleji prozradí, jak intenzivně mince kolovala.