Štěpán Šlik a jáchymovské tolary: zrod světové měny

Ještě než Šlikové dostali od zemského sněmu svolení k ražbě, vznikaly podle Johanna Mathesia a Georgia Agricoly první velké stříbrné mince – nejspíš ve sklepích šlikovského hrádku Freudenstein u nově založeného hornického města. Psal se rok 1519 a hrabě Štěpán Šlik s bratry zjistili, že stříbro z jejich dolů vynáší víc jako hotové peníze než jako surový kov. Z jejich jáchymovských tolarů vzešlo jméno, které dnes nese řada světových měn včetně amerického dolaru. Co přesně tehdy zemský sněm povolil, kdo mince razil, co na nich je a proč rod o mincovnu tak brzy přišel?

Štěpán Šlik a rod hrabat z Pasounu

Štěpán Šlik z Holíče a Pasounu se narodil 24. prosince 1487 v Ostrově jako nejstarší syn Kašpara II. Šlika a Alžběty z Gutštejna. Rod pocházel z Chebu, kde je doložen od 14. století, a mezi přední rody se dostal za Štěpánova prastrýce Kašpara Šlika, kancléře Svaté říše římské. Během 15. století Šlikové získali řadu panství v severozápadních Čechách, mezi nimi Ostrov, Falknov a Loketsko, které drželi jako zástavu České koruny. Kolem roku 1516 převzal Štěpán po otcově smrti správu ostrovského panství. Nevystupoval sám: podnikal společně se svými bratry, a proto i na pozdějších mincích stojí formule „Štěpán a bratři“. Štěpán byl otevřený reformaci, která se šířila od roku 1517, a ještě před povýšením Jáchymova na město koupil patronátní právo k falknovskému děkanství a převedl je na jáchymovskou městskou radu.

Českým králem byl tehdy Ludvík Jagellonský, kterého otec Vladislav II. nechal se svolením stavů korunovat už v březnu 1509, ještě ne tříletého. Ludvík trávil většinu vlády v Uhrách a jeho vliv v Čechách byl slabý. Zemí otřásaly spory mezi panským a městským stavem, které jen částečně zmírnila Svatováclavská smlouva z 24. října 1517, a nejvlivnější postavení získal Zdeněk Lev z Rožmitálu. Právě on patřil k pánům, kteří Šlikům o několik let později pomohli k mincovnímu právu.

Vzor ze Saska: guldiner a zlatníkový groš

Jáchymovský tolar nebyl první velkou stříbrnou mincí v Evropě. Ve druhé polovině 15. století razily italské mincovny těžší stříbrné liry a testony a v Brabantsku vznikaly stříbrné guldinery o hmotnosti 30,5–32,5 g, které hodnotou stříbra odpovídaly zlatým mincím. Rozhodující krok udělal tyrolský arcivévoda Zikmund, který roku 1486 v mincovně v Hallu dal razit ve velkém množství guldiner o hmotnosti asi 31,9 g ze stříbra ze Schwazu. Guldiner platil 60 krejcarů a měl ryzost 15 lotů; už kolem roku 1484 mu předcházel zkušební půlguldiner. Velká stříbrná mince tak mohla v placení zastoupit zlatý, aniž by bylo potřeba zlato.

Pro Jáchymov bylo nejdůležitější sousední Sasko. Tamní vévodové razili od roku 1500, nejprve v Annabergu, ze stříbra krušnohorských dolů zlatníkové groše (Guldengroschen), kterým se podle čepic vyobrazených panovníků později přezdívalo Klappmützentaler. Saský řád předepisoval vyrazit osm kusů z jedné erfurtské hřivny (233,84 g) stříbra o jakosti 15 lotů, tedy ryzosti asi 938/1000. Každá mince tak měla vážit 29,23 g a obsahovat 27,41 g ryzího stříbra. Právě tuto normu později převzali Šlikové. Nešlo o náhodu: jejich mince měly odcházet na trhy do Saska, a tam se dobře prodávalo jen to, co odpovídalo místní minci zrnem i váhou.

Stříbro v údolí svatého Jáchyma

Na jižním svahu Krušných hor, u staré osady Konradsgrün, se ve druhém desetiletí 16. století objevila bohatá stříbrná ložiska; prameny kladou nález do let 1512–1516. Roku 1516 tu Štěpán Šlik založil hornické město. Půda patřila zčásti k ostrovskému panství Šliků a zčásti rodu z Haslau, s nímž se Šlikové 13. června 1517 vyrovnali za dva tisíce zlatých. Od téhož roku se rozdělovaly stavební parcely, nad městem vyrostl hrádek Freudenstein, který měl doly a město chránit, a osada brzy dostala jméno Sankt Joachimsthal, Údolí svatého Jáchyma. Od 6. ledna 1518 řídil revír jako horní hejtman Jindřich z Könneritz. Dne 8. srpna 1518 vydal Štěpán horní řád o 106 článcích, sestavený podle vzoru saského Annabergu z roku 1509, a v srpnu se horním mistrem stal Wolf Sturz, kterého později potkáme i mezi mincmistry.

Zpočátku Šlikové vytěžené stříbro prodávali obchodníkům a obchodním domům do Norimberka. Brzy však bylo zřejmé, že ražba mincí přináší větší zisk než prodej kovu. Podle Mathesia, Agricoly a Johanna Miesela se první tolary razily už roku 1519, tedy před úředním povolením, a to nejspíš ve sklepení hrádku Freudenstein. Počátkem roku 1520 povýšil král Ludvík Jáchymov na svobodné horní město, což mu dávalo výsady, jaké měla hornická města jinde v Čechách i v Sasku.

Sněm 9. ledna 1520 a „větší groše“

Mincovní právo nepatřilo šlechtě, ale králi, a Šlikové proto potřebovali zemský sněm. Dne 9. ledna 1520 získal Štěpán Šlik s bratry sněmovním usnesením povolení k ražbě vlastních mincí. Pomohli jim k tomu přední čeští páni Zdeněk Lev z Rožmitálu, Ladislav ze Šternberka a Jan Pluh z Rabštejna. Usnesení dovolovalo „na horách joachimstálských bíti groše na zrno, kterak na Horách Kutných se tepe, s týmž rázem i textem i s malou proměnou, co se tkne jejich erbu“. Zároveň povolilo razit větší groše v hodnotě rýnského zlatého a jeho polovin a čtvrtin. Tím byla v podstatě vytyčena ražba tolarů a jejich dílů.

Rýnský zlatý byl původně zlatá mince, kterou od roku 1386 razili čtyři rýnští kurfiřti. Postupně se z něj stala hlavně početní jednotka s nižší hodnotou než dukát; sněmovní usnesení z roku 1485 jej stanovilo na 21½ pražského groše. Velký stříbrný groš v hodnotě rýnského zlatého tak dával obchodu stříbrnou minci, která v placení zastoupila zlatou – přesně podle vzoru, jaký už dvě desetiletí fungoval v Sasku.

Usnesení mělo dvě podmínky. Groše měly tvořit třetinu celé mincovní produkce a mincování mohlo pokračovat jen tehdy, pokud nebude na újmu právům a svobodám zemským – k tomuto dovětku se ještě vrátíme. Jáchymovské groše se od kutnohorských skutečně lišily jen drobností: šlikovským štítkem vloženým do opisu rubu. Na lících jáchymovských grošů se přitom objevuje jak jméno Ludvíka (LVDOVICVS PRIMVS), tak stále i jméno Václava II. (WENCEZLAVS SECVNDVS), s nímž se pražské groše razily od reformy roku 1300 – sněm přece žádal „týž ráz i text“. Jáchymovské groše vážily zhruba 2,4–2,98 g. V Kutné Hoře se za Ludvíka razily pražské groše jen ve velmi omezeném množství v letech 1523–1524 a hlavní ražbou tam byly drobné bílé a malé peníze; pražské groše z Ludvíkovy doby proto pocházejí ve větší míře právě z Jáchymova.

Těžiště však leželo jinde. Tolary nebyly součástí české mincovní soustavy, v níž hlavní minci stále tvořil pražský groš, a téměř celá jejich produkce proto odcházela do Saska, hlavně na lipské trhy. V červenci 1520 vyhověl saský kurfiřt Fridrich Moudrý Štěpánově žádosti a uznal jáchymovské mince za platné i v Sasku, protože odpovídaly saskému zrnu i váze. Jakost jáchymovských mincí se pak pravidelně zkoušela na lipských trzích a právě z těchto zkušebních záznamů dnes vycházejí odhady, kolik tolarů vzniklo. V letech 1520–1521 se ražba přestěhovala z hrádku do domu ve městě, který Šlikové pro mincovnu získali.

Jáchymovské tolary: líc, rub a opisy

Dobové prameny minci nazývaly Joachimsthaler Groschen nebo zkráceně Thaler Groschen, česky tálský či tólský groš. Razilo se ručně a mince dodržovaly saskou normu 29,23 g při 27,41 g ryzího stříbra. Dochované kusy váží zhruba 28,7–28,9 g a měří 40–42 mm, protože hmotnosti ručně ražených mincí kolísaly kolem předepsané hodnoty.

Jedna strana nese dvouocasého českého lva s opisem LVDOVICVS PRIM D GRACIA R(EX) BO, tedy Ludvík První, z Boží milosti král český; zkratky se mezi razidly liší. Jako český král byl Ludvík Prvním, v Uhrách je veden jako Ludvík II., a proto se v literatuře setkáte s oběma číslovkami. Na druhé straně stojí svatý Jáchym, patron města, s holí, a vedle něj šlikovský znak: čtvrcený štít, v němž se střídá lev držící kostel (znak Weißkirchenu) a krokev se třemi kroužky (znak Bassana, česky Pasounu), uprostřed se srdečním štítkem s korunovaným sloupem, který drží dva lvi – původním rodovým erbem. Opis zní ve zkratkách AR DOMI SLI STE ET FRA COM D B, rozepsáno Arma dominorum Slick Stephani et fratrum comitum de Bassano – znak pánů Šliků, Štěpána a bratří, hrabat z Pasounu. V české numismatice se strana se lvem a jménem krále označuje jako líc a strana se světcem a šlikovským znakem jako rub; starší německá literatura je označuje obráceně.

Tolary z let 1519–1524 většinou letopočet nemají. Výjimku tvoří malá skupina ražeb s letopočtem 1520, k níž patří i násobky; jejich ražbu písemné prameny zřejmě nezmiňují a mohlo jít o pamětní emisi k udělení mincovního práva. Pravidelně se letopočet na šlikovských tolarech objevuje až od roku 1525; doloženy jsou ročníky 1525, 1526, 1527 a 1528. Nejstarší kusy mají opisy ještě v gotickém nebo raně renesančním písmu, a proto patří k takzvaným inkunabulním tolarům. Běžné nedatované tolary mají po stranách světce jen písmena S–I (Sanctus Ioachimus); celé jméno SANCTVS IOACHIM jako druhý, vnitřní opis nesou ražby s letopočtem 1520. Na jednom z typů s letopočtem 1525 stojí světec za čtvrceným šlikovským štítem, po stranách má písmena S–I a rozdělený letopočet 15–25; lev na druhé straně se vzpíná v ozdobném kruhu a nad ním je značka mincmistra, šesticípá hvězda. Tak se dá poznat, ze které dílny a z jakého roku kus pochází.

Roku 1520 vzniklo i několik násobků, dvoutolary a trojnásobné tolary. Dvoutolar s letopočtem 1520 měří 43 mm a váží kolem 58 g. Prvními mincmistry byli Štěpán Gemisch z Norimberka a Oldřich (Utz) Gebhart z Lipska; působili v letech 1519–1522. Vedle tolarů se razily i půltolary a čtvrttolary, ale v mnohem menším množství, protože jejich výroba byla pro vydavatele méně výnosná.

Od privilegia k Moháči

Roku 1521 se Štěpán oženil s Markétou Pluhovou z Rabštejna; z manželství vzešli syn Mořic a dcera Sibyla. Král Ludvík se do Čech vrátil až v březnu 1522 a pokusil se obnovit pořádek v královských financích. O tom, co král Šlikům roku 1523 potvrdil, se historici rozcházejí: podle jednoho výkladu jim dodatečně potvrdil mincovní právo 17. října 1523 v Budíně, podle jiného potvrdil jen ostatní šlikovská privilegia, mincovní právo pominul a ražbu pouze trpěl. Jisté je, že jáchymovská mincovna v těch letech razila dál a král proti ní nezakročil. Štěpán mezitím rozšiřoval podnikání: roku 1523 koupil od pánů z Hertenberka olověný desátek za 270 zlatých a vydal horní svobody, z nichž vyrostlo městečko Oloví, a o rok později doporučil Wolfa Sturze brunšvickému vévodovi Jindřichu Mladšímu jako odborníka pro obnovu dolů v Horním Harcu.

Rok 1525 přinesl do revíru neklid. V souvislosti s německou selskou válkou se vzbouřili horníci, vyplenili Freudenstein, radnici i mincovnu, a ražba byla na čas narušena. Vzpouru se podařilo ukončit vyjednáváním a tresty byly mírné; ještě téhož roku vyšel tiskem horní řád z roku 1518, rozšířený o několik dodatků. Od roku 1525 se na tolarech objevují značky nových mincmistrů: šesticípou hvězdu užíval Hans Weizelmann, svou značku měl i Wolf Sturz, od roku 1518 jáchymovský horní mistr.

V létě 1526 vytáhl král Ludvík proti Turkům. Štěpán Šlik se k výpravě připojil s bratrem Jindřichem a mnoha horníky. Dne 29. srpna 1526 skončila bitva u Moháče porážkou uherského vojska; Ludvík při ústupu utonul v rozvodněném potoce. Štěpánova stopa se u Moháče ztrácí. Rodina ještě roku 1527 vyslala dva posly do Cařihradu, kteří nic nezjistili, a za mrtvého byl úředně prohlášen až roku 1528. Mathesius zaznamenal zvěst, že byl prodán do Arménie; doložena není. Jeho památce později věnovala vdova Markéta olověnou medaili s jeho portrétem a letopočtem 1532.

Mincovna mezitím pracovala dál. Od roku 1526 přibyl mezi mincmistry Kašpar z Mergenthalu a ražba let 1526–1527 byla nebývale vysoká. Značek je tolik, že je část badatelů vysvětluje druhou mincovnou, která měla pracovat zřejmě v letech 1525–1527 v Horním Slavkově, možná pod Janem Pluhem z Rabštejna, příbuzným Šliků. Její existenci ale podporují jen nepřímé doklady a Petr Vorel souběžnou legální ražbu ve Slavkově odmítá; zmatek ve značkách vysvětluje pozdějším použitím starých razidel.

Ferdinand I. a konec šlikovské ražby

Novým českým králem byl 23. října 1526 zvolen Ferdinand I. Habsburský, korunovaný v Praze 24. února 1527. Při jeho nástupu nebyla jáchymovská mincovna královská, patřila Šlikům, a Ferdinand si mincovní regál vymáhal postupně. Ještě v letech 1527–1529 vyšly z Jáchymova takzvané nové groše s opisem GROSSVS NOVVS, šlikovským štítkem a letopočtem psaným římskými číslicemi (MDXXVII–MDXXIX), o hmotnosti 2,82 g a jakosti 437/1000. Jsou první českou vládní stříbrnou mincí s letopočtem, i když šlo zřejmě spíš o příležitostné ražby povahy novoroční medaile.

Roku 1528, po úředním prohlášení Štěpánovy smrti, získal Ferdinand na sněmu v Českých Budějovicích mincovní právo zpět jako královský regál. Opřel se přitom o dovětek sněmovního usnesení z roku 1520 o újmě zemským právům. Šlikovská ražba skončila na jaře 1528 a ještě téhož roku uzavřel král se Šliky smlouvu: dědicové směli v mincovně dál pracovat, ale už jen jako královští správci, kteří razili královskou minci. Část šlikovských tolarů s letopočty 1527 a 1528 přitom už nesla jméno nového krále Ferdinanda I., Štěpánovo jméno na nich ale zůstalo. Významný vliv na doly a obchod se stříbrem si rod podržel.

Kolik šlikovských tolarů vzniklo, se přesně neví a odhady se liší. Odhady se pohybují od 1,3 milionu po více než tři miliony kusů. Přesnější výpočet vychází z lipských zkušebních záznamů, podle nichž se od května 1520 do dubna 1528 vyrazilo asi 2,08 milionu tolarů; za celé období od konce roku 1519 do jara 1528 se i s díly počítá zhruba s 2,2 milionu kusů. Malé množství připadá na rok 1519 a méně se razilo i v neklidném roce 1525.

Jáchymov na vrcholu: Agricola, Mathesius a nová mincovna

Ve 20. a 30. letech 16. století zažil Jáchymov svá nejslavnější léta. Roku 1527 se tu usadil německý humanista a lékař Georgius Agricola (vlastním jménem Georg Bauer), působil jako městský lékař a lékárník a studoval místní rudy i jejich zpracování. Roku 1530 vydal dialog Bermannus o hornictví a roku 1533 odešel do saské Kamenice. Jeho hlavní dílo De re metallica libri XII, dvanáct knih o hornictví a hutnictví, vyšlo roku 1556, rok po jeho smrti; pracoval na něm patnáct let a většinu poznatků pro ně získal právě v Jáchymově. Ještě za Agricolova pobytu, od 15. března 1532, převzal latinskou školu Johannes Mathesius, který studoval ve Wittenbergu u Luthera; od roku 1545 byl jáchymovským farářem. Jeho šestnáct hornických kázání vyšlo roku 1562 v Norimberku pod názvem Sarepta oder Bergpostill a je i důležitým pramenem k počátkům tolarů.

V letech 1533–1536 vyrostla pro mincovnu nová budova, která dnes slouží jako muzeum hornictví a mincovnictví. Kolem roku 1534 mělo město podle odhadů 18 až 20 tisíc obyvatel a bylo po Praze druhým nejlidnatějším městem Českého království; roku 1535 tu stálo asi 1 200 domů. V letech 1534–1540 vznikl kostel svatého Jáchyma, který bývá označován za první luterský kostel v Českém království. Šlikové zůstali královskými provozovateli mincovny až do roku 1545, kdy byla zestátněna úplně. Za Ferdinanda tu vznikaly dvoutolary, tolary (řada z nich bez letopočtu), jejich díly i pražské groše.

Jáchymov se proslavil také medailemi; zdejší medaile s náboženskými výjevy bývají považovány za první skutečné medaile na našem území. V tolarové váze, jejích dílech i násobcích tu vznikaly medaile s biblickými výjevy, které sloužily jako ochrana před nemocemi (takzvané morové tolary) nebo jako dary ke křtu, Velikonocům a Vánocům; pracovali na nich mimo jiné Wolf a Nikl Miliczové a Concz Welcz. Medaile byly tak oblíbené, že se později hojně odlévaly a napodobovaly, a sběratel u nich musí rozlišovat dobovou ražbu od pozdějšího odlitku. Na žádné šlikovské minci se neobjevuje portrét vydavatele, Šlikové se však nechávali zobrazovat na četných portrétních medailích. Známe například posmrtné stříbrné medaile s poprsím Štěpána Šlika s letopočty 1533 a 1534 od rytce podepsaného písmenem E.

Povstání 1547 a návrat v Plané

Konec přišel s válkou. Za šmalkaldské války v letech 1546–1547 obsadila Jáchymov na čas saská vojska a s nezdařeným odbojem českých stavů proti Ferdinandovi roku 1547 skončilo i šlikovské podnikání v revíru. Šlikům byla jejich území konfiskována a o veškerá práva na Jáchymov přišli. Štěpánův jediný syn Mořic Šlik, kališník, stál při povstání na straně stavů; po porážce byl vydán králi na milost a nemilost a nějakou dobu držen ve vazbě v Bílé věži na Pražském hradě. Po propuštění musel králi postoupit v léno zámek, město a panství Planá. Teprve roku 1575 mu Maxmilián II. trest prominul a panství vrátil. Mořic zemřel 9. listopadu 1578 bez potomků a s ním vymřela ostrovská větev, kterou založil jeho otec.

Jáchymovská mincovna fungovala dál jako královská. Roku 1561 tu v rámci přechodu na zlatníkovou měnu razila zlatníky, půlzlatníky a desetikrejcary, po návratu k tolaru roku 1573 opět tolary a jejich díly a za Rudolfa II. i dvoutolary. Těžba stříbra však od druhé poloviny 16. století upadala, k tomu přišly válečné škody třicetileté války a mincovna byla roku 1670 uzavřena; poslední jáchymovskou ražbou je trojkrejcar s letopočtem 1670.

Šlikové se k mincovnictví vrátili až o sto let později. Hrabě Jindřich Šlik, vojevůdce císařské armády, získal se souhlasem Ferdinanda II. obnovu rodového mincovního práva. V letech 1625–1626 vybudoval mincovnu na panství v Plané u Mariánských Lázní a roku 1627 v ní začal razit; prvním mincmistrem tu byl Jan Candler (1627–1640). Další nominály nechal v letech 1627–1637 vyrazit v Norimberku. Na rodových mincích Jindřicha Šlika už nestojí svatý Jáchym: norimberský dukát z roku 1628 nese nad šlikovským znakem svatou Annu s Ježíškem a Pannou Marií, na druhé straně císařského orla s titulem Ferdinanda II. Od roku 1632 byl Jindřich prezidentem dvorské válečné rady. V Plané se razilo od dvacetidukátů po krejcary a produkce byla na rodovou mincovnu poměrně vysoká. Ferdinand III. potvrdil Jindřichovi roku 1641 rodová privilegia a roku 1646 mu udělil nové horní a mincovní privilegium: Šlikové směli stříbro a zlato ze svých pozemků razit ve vlastní mincovně, se svým znakem a značkami svých mincmistrů, ovšem podle zemské normy. Jindřichův syn František Arnošt razil v Plané do roku 1663 a roku 1665 panství prodal. Poslední šlikovské mince vznikly v pražské mincovně a naposledy využil rodového mincovního práva Leopold Jindřich Šlik, který si roku 1767 nechal vyrazit dukát a tolar.

Od tolaru k dolaru

Z dlouhého „Joachimsthaler“ zbyla v hovorové řeči jen druhá část, Thaler, a jméno přešlo i na velké stříbrné mince jiných mincoven. Slovo se v různých podobách rozšířilo po Evropě – švédský daler je doložen od roku 1534, dále české tolar, polské talar či nizozemské daalder. V Čechách začaly tolary razit ve 30. a 40. letech také Praha a Kutná Hora a v říši se roku 1566 ustálil říšský tolar. První polovina jména dala vzniknout polskému označení joachimik a z něj ruskému jefimok, jak se v Rusku říkalo cizím tolarům. Od roku 1655 je tam ruská vláda opatřovala kontramarkami.

Do angličtiny se dolnoněmecké „daler“ dostalo zhruba do poloviny 16. století. Od roku 1575 razili Nizozemci lví tolar (leeuwendaalder), který obíhal v obchodě na Blízkém východě i v zámořských koloniích; v osmanské říši se ujal natolik, že od něj odvozují jméno bulharský lev a rumunský leu. Už roku 1581 je doloženo, že Angličané říkali dolar i španělskému osmireálovému pesu, které se rozšířilo po celém Novém světě a mělo nakonec největší vliv. Roku 1583 přibyl nizozemský rijksdaalder o hmotnosti 29,03 g, hmotností blízký původnímu tolaru, a kolem roku 1600 už anglické slovo mělo podobu dollar. Ze španělského pesa pochází i znak dolaru: v obchodní korespondenci 70. let 18. století se peso zkracovalo jako „ps“, písmeno s se psalo přes p a z této zkratky vznikl symbol $. Když Kongres Spojených států zákonem podepsaným 2. dubna 1792 zavedl vlastní měnu, svázal dolar s hodnotou španělského dolaru, jak tehdy obíhal, a stanovil mu obsah 371 4/16 grainu, tedy asi 24,06 g, ryzího stříbra.

Občas se lze dočíst, že jáchymovské tolary obíhaly až v Asii a Africe. Pro šlikovské ražby to doložené není; obchodní mincí Etiopie, Afrického rohu i Arabského poloostrova se stal až v 18. století tolar Marie Terezie, ražený po její smrti se zamrzlým letopočtem 1780 a používaný v těchto oblastech ještě ve 20. století.

Šlikovské tolary ve sbírkách

Pro sběratele jsou šlikovské ražby začátkem české tolarové řady. Proti tolarům jsou čtvrttolary a půltolary výrazně vzácnější, protože se razily v mnohem menším množství, a násobky patří k velkým raritám. Při určování kusu se sleduje podoba opisu (gotické, nebo renesanční písmo), letopočet, značka mincmistra a odchylky v kresbě světce a lva. V aukčních popisech se šlikovské ražby obvykle určují čísly ze soupisu Donebauerovy sbírky (1889) a z katalogu Nemeškala a Vorla k dějinám jáchymovské mincovny.

Nejznámější kusy mají za sebou dlouhou cestu sbírkami. Dvoutolar 1520 (typ Donebauer 3745, 58,38 g) ze sbírky Jaroslava Kokoluse, se zbytky ražebního lesku v polích, se 25. dubna 2025 prodal v pražské aukci Macho & Chlapovič za 78 000 eur, tedy asi 1,95 milionu korun. Ve stejné aukci se dražil i jedenapůltolar 1526 mincmistra Wolfa Sturze o hmotnosti 43,27 g, zřejmě jediný známý exemplář; prošel sbírkami Maxe Donebauera, Horského i Huga Poláka. K největším raritám české numismatiky bývá řazen třítolar 1520 o hmotnosti 86,87 g.

U násobků je dobré číst aukční popisy pozorně. Některé dvoutolary a jedenapůltolary s letopočtem 1526 bývají podle tvaru písmen a dvouřádkového nápisu připisovány řezači želez Hieronymu Magdeburgerovi z Annabergu. Jeho existenci ovšem zpochybnil už roku 1916 německý badatel Habich, který ho vyřadil ze seznamu medailérů, a atribuce proto zůstává sporná. Stejně opatrně je třeba brát i počty „známých kusů“: jde o tvrzení aukční síně k datu prodeje, ne o katalogový údaj.

Tolary z našeho e-shopu

Odkaz šlikovské mincovny

Šlikové nevynalezli novou minci. Převzali saskou normu, opatřili ji svatým Jáchymem, svým znakem a jménem českého krále a měli dost stříbra, aby z Jáchymova za necelé desetiletí odešly na saské trhy tolary v řádu milionů kusů. Jejich mincovní podnikání přitom stálo na úzkém právním základě: na sněmovním usnesení s dovětkem o zemských právech a na dodatečném souhlasu krále, o jehož rozsahu se prameny rozcházejí. Když se po Moháči změnil panovník, Ferdinandovi I. stačilo právě tento dovětek použít.

Z celé historie zůstala hmatatelná stopa ve dvou podobách. Jednou jsou samotné mince se svatým Jáchymem a českým lvem, které dnes leží v muzeích a sbírkách a dokládají, jak vypadal začátek tolarového období. Druhou je slovo. Krušnohorské údolí dalo jméno minci a ta po staletích a přes několik jazyků i dolaru, kterým se dnes platí na několika kontinentech.

Miroslav Uďan