Byzantská říše: východořímská říše, která přežila Řím o tisíc let

Konstantin Veliký stanovil, že se z římské libry zlata vyrazí 72 mincí. Toto pravidlo dodržovala mincovna v Konstantinopoli déle než sedm set let, přes války, morové rány i ztrátu nejbohatších provincií. Pak se zlatá mince během jediné generace v 11. století rozpadla na slitinu, v níž zbyla jen třetina zlata. Byzantská říše, východořímský stát, který přežil pád Říma o tisíc let, se dá vyprávět i jako životopis této mince: jak vznikla, jak se čte, proč se pokazila, čím ji nahradil Alexios I. Komnenos a jak zlato nakonec ustoupilo stříbru.

Konstantin Veliký, Konstantinopol a zrod solidu

Císař Dioklecián roku 293 rozdělil vládu mezi dva starší a dva mladší spoluvládce. V této tetrarchii se prosadil Konstantin Veliký a ještě jako jeden z několika vládců zavedl novou zlatou minci, kterou dnes nazýváme solidus (řecky nomisma); údaje o přesném roce se liší mezi lety 309 a 312. Z římské libry zlata (asi 327 g) se razilo 72 kusů, takže jeden solidus vážil asi 4,5 g. Teoreticky šlo o ryzí zlato, ve skutečnosti měly mince kolem 23 karátů, tedy asi 96 % zlata. Čtyřiadvacetina solidu, keration, dala jméno dnešnímu karátu.

Roku 324 se Konstantin stal jediným vládcem celé říše a roku 330 otevřel nové hlavní město na místě řecké osady Byzantion, nazvané po něm Konstantinopol. Leželo na úžině mezi Evropou a Asií, blízko bohatých východních provincií, a hlavním městem říše zůstalo, s přestávkou v letech 1204–1261, až do roku 1453. Západní polovina říše se v 5. století rozpadla, východní pokračovala bez přerušení – i s římským právem, správou a měnou.

Jméno Byzantská říše je novověké. Její obyvatelé se považovali za Římany, úřední latinu postupně vystřídala řečtina a císaři se později, na stříbrných mincích od počátku 9. století, titulovali basileus Rhómaión, císař Římanů.

Na Západě se byzantským zlatým mincím říkalo bezant. Slovo solidus přežilo i v jazyce: italské soldo z něj odvozené dalo češtině slovo žold. A v raně středověkých Čechách, kde se žádné solidy nerazily, se jím počítalo – jako početní jednotkou o 12 nebo 30 denárech.

Anastasius I. a follis: jak číst byzantskou minci

Zlato bylo stabilní, měď 5. století však tvořily jen drobné mince zvané nummi. Císař Anastasius I. (491–518), bývalý úředník, který po sobě zanechal plnou pokladnu, proto roku 498 zavedl velkou měděnou minci follis v hodnotě 40 nummi. Na rubu nese velké písmeno M, což je řecká číslice 40. Polovina follisu má písmeno K (20) a čtvrtina I (10). První follisy z roku 498 vážily kolem 9 g; později Anastasius jejich váhu zdvojnásobil na asi 17 g a přidal pětinummiovou minci E (5). Justiniánovy follisy z let po roce 538 váží i přes 22 g. Značky hodnot se na měděných mincích s malými obměnami udržely po celé 6. a 7. století a velké katalogy byzantských mincí proto obvykle začínají právě Anastasiem.

Na follisech a solidech se dá číst mnohem víc než jméno panovníka. Na líci je poprsí císaře a opis typu D N ANASTASIVS P P AVG, tedy „náš pán Anastasius, věčný augustus“. Na rubu zlatých mincí stojí dole značka CONOB – zkratka slov Constantinopolis a obryzum, ryzí zlato. Písmeno na konci rubního opisu označuje dílnu mincovny, takzvanou oficínu: konstantinopolská mincovna jich na solidy měla deset, značených řeckými číslicemi A až I (1–10).

U mědi, kde měla mincovna nejvýš pět dílen (A až E), je dílna pod velkým písmenem hodnoty a pod ní zkratka mincovny, například CON pro Konstantinopol nebo THEUP pro Antiochii, která od roku 528 nesla jméno Theúpolis. Od dvanáctého roku Justiniánovy vlády (538/539) přibyl vlevo nápis ANNO a vpravo číslo roku vlády. Byzantský follis tak lze často zařadit na rok přesně, což u středověkých mincí není samozřejmost.

Mincoven bylo v 6. století hodně: kromě Konstantinopole Thessaloniké, Níkomédie, Kyzikos, Antiochie a Alexandrie na východě a po Justiniánových výbojích Kartágo, Ravenna a Řím na západě. Jedna past ale zůstává: značku CONOB nesou i zlaté mince jiných, hlavně západních mincoven. Rozeznat je lze jen podle stylu, provedení a místa nálezu, ne podle nápisu.

Justinián I.: říše na vrcholu a solidus na cestách

Justinián I. se stal spolucísařem svého strýce Justina 1. dubna 527 a od 1. srpna téhož roku vládl sám, až do smrti 14. listopadu 565. V letech 529–534 dal sepsat římské právo do sbírky, kterou dnes nazýváme Corpus iuris civilis: první verze zákoníku vyšla roku 529, Digesta roku 533 a konečné znění zákoníku roku 534. Ještě během té práce, v lednu 532, shořel při povstání Nika starý chrám Boží moudrosti a Justinián dal na jeho místě postavit nový chrám Hagia Sofia, dokončený v prosinci 537.

Justiniánovi vojevůdci dobyli zpět vandalskou Afriku (533–534), v gótské válce v letech 535–554 Itálii a od roku 552 i města na jihovýchodním pobřeží Španělska. Na mincích je to dobře vidět: vedle východních mincoven začaly razit i Kartágo, Ravenna a Řím.

Na prvních Justiniánových solidech pokračoval typ jeho předchůdce s poprsím natočeným do tří čtvrtin. Později se objevil typ, který se stal znakem celé epochy: císař hledí čelně, má přilbu s chocholem, v pravé ruce drží říšské jablko s křížem a přes rameno má štít s jezdcem. Na rubu stojí anděl s dlouhým křížem a říšským jablkem, dole značka CONOB. Dochované kusy tohoto typu váží zhruba 4,2 až 4,5 g. Čelní portrét se na zlatě i na mědi zřejmě prosadil v letech 538/539, současně s datováním follisů podle let vlády.

Solidy se dnes nacházejí od střední Evropy přes Rusko až po Gruzii a Sýrii. Zákony sice vývoz zlata z říše zakazovaly, dodržovaly se však nedůsledně. Solidus tak sloužil i mimo říši a jako početní jednotka žil dál i tam, kde se nikdy nerazil.

Ztracené provincie a Kristus na minci

Sedmé století začalo pro říši válkou s Persií, která trvala v letech 602–628. Uprostřed ní, roku 615, zavedl císař Herakleios (610–641) těžkou stříbrnou minci hexagram – „stříbrnou minci o šesti grammatech“, jak ji nazývá dobová Velikonoční kronika (Chronicon Paschale). Na líci sedí vedle sebe Herakleios a jeho syn Herakleios Konstantin, na rubu je kříž na kouli a stupních a latinský opis DEUS ADIUTA ROMANIS, „Bože, pomoz Římanům“. Herakleios a jeho vnuk Konstans II. ho razili ve velkém, koncem 7. století hexagram mizí. Na rubu zlatých mincí se od Herakleia ustálil kříž na stupních, který vystřídal starší postavu anděla.

Za Herakleia se také zavřela většina velkých provinčních mincoven a od roku 630 razila na východě, vedle Alexandrie s jejími místními ražbami, už prakticky jen Konstantinopol. Pak přišla říše o svá nejbohatší území: Arabové dobyli v letech 634–638 Sýrii a Palestinu a v letech 639–642 Egypt. Latina byla na mincích tradiční, nové nápisy se však od 40. let 7. století psaly řecky.

Císař Justinián II. vládl dvakrát, v letech 685–695 a 705–711. Kolem roku 692 udělal krok, který změnil podobu byzantských mincí: na líc solidu dal jako hlavní obraz poprsí Krista s dlouhými vlasy a plnovousem, s křížem za hlavou. Opis zní IhS CRISTOS REX REGNANTIUM – Ježíš Kristus, král vládnoucích. Císař se přesunul na rub, kde stojí ve slavnostním rouchu a drží kříž. Jeho titul zní D IUSTINIANUS SERVUS CHRISTI, služebník Kristův, a místo CONOB je dole psáno CONOP – snad proto, že písmeno B se už tehdy vyslovovalo jako V.

Titul „služebník Kristův“ byl odpovědí na chalífu Abd al-Malika, který se nazýval služebníkem Božím. Chalífát začal roku 697 razit vlastní zlatý dinár; ten vážil asi 4,25 g, stejně jako lehčí solidy o 22 silikvách, které v jeho zemích obíhaly. Ve druhé vládě Justinián II. Krista ponechal, ale v jiné podobě: mladší tvář s krátkými kadeřemi a krátce střiženým vousem.

Úplně první Kristus na byzantské minci to ovšem nebyl. Malá postava Krista se objevuje už na svatebních solidech 5. století, které připomínají sňatky císařů Markiána a Anastasia. Justinián II. byl ale první, kdo z Krista udělal hlavní obraz mince. Po jeho smrti tento typ zmizel na více než sto let.

Obrazoborectví: kříž místo tváře

Leon III. (717–741) ukončil dvacetiletou sérii převratů a ubránil říši před Umajjovci. Roku 720, když korunoval syna Konstantina V. spolucísařem, zavedl novou stříbrnou minci miliaresion: tenký, široký peníz, jehož podobu převzal z arabského dirhamu. Na jedné straně nese jen nápis se jmény císařů, na druhé kříž na stupních s opisem IhSUS XRISTUS NICA – Ježíš Kristus vítězí. Po většinu doby platil dvanáctinu solidu. Původní podobu s nápisem a křížem si držel do počátku 10. století, v 11. století na něm přibyly postavy Panny Marie a Krista; jako nominál zanikl s reformou roku 1092. Zprvu vážil kolem 2,2 g, od Basileia I. (867–886) asi 3 g a v druhé polovině 11. století už jen kolem 2 g.

Za Leona III. začal spor o uctívání obrazů; podle tradice je zakázal ediktem roku 730, dnešní historici to však zpochybňují. Obrazoborectví provázelo říši ve dvou vlnách, zhruba v letech 726–787 a 815–843, a na mincích se projevilo méně, než by se čekalo: stříbro neslo kříž už od roku 720, Kristus se na mince po Justiniánovi II. nevrátil a na rubu zlata místo kříže převládly busty spoluvládců panujícího císaře. Nakolik šlo o záměr, není jasné. Isaurovci na mince dávali i své zemřelé předky; tento zvyk se nejspíš inspiroval arabským způsobem, jak se uvádělo jméno spolu s řadou otců.

První obnovení úcty k obrazům roku 787, za císařovny Ireny, mince nijak nezměnilo. Druhé, v březnu 843, už ano. Brzy poté se za mladého Michaela III. a jeho matky Theodory Kristus na solidy vrátil, a to přímo v podobě opsané z prvních mincí Justiniána II. Od té doby zůstaly náboženské motivy na byzantských mincích až do konce říše. Za Basileia I. (867–886) se k nim přidal Kristus na trůnu s opisem IhS XPS REX REGNANTIUM.

Konstantin VII., Nikeforos Fókas a tetarteron

Konstantin VII. se narodil roku 905 jako syn císaře Leona VI. v purpurové komnatě paláce, kde přicházely na svět děti vládnoucích císařů – odtud jeho přídomek Porfyrogennétos, „zrozený v purpuru“. Spolucísařem byl od roku 908, hlavním císařem formálně od roku 913 do smrti roku 959, sám ale vládl až od roku 945. Za jeho dětství vládla jeho matka Zoe, pak se moci zmocnil admirál Romanos I. Lakapenos, oženil ho se svou dcerou Helenou a nechal korunovat spolucísaři vlastní syny.

Mince tyto zápasy zachycují, i když ne mechanicky. Na follisech z let 914–919 jsou busty Konstantina a Zoe, Romanovy ražby Konstantina často vynechávají. Teprve stříbro z let 945–959, kdy Konstantin vládl se synem Romanem II., nese jeho přídomek porfyrogennétos – na byzantských mincích vůbec poprvé. Tyto miliaresiony patří dnes k nejčastějším ražbám jeho vlády. Sám Konstantin byl spíš učenec než vojevůdce: připisují se mu spisy O spravování říše a O obřadech, dodnes cenné prameny ke dvoru a zahraniční politice 10. století.

Za Nikefora II. Fóky (963–969) vznikla vedle plnohodnotného solidu, nově zvaného histamenon, lehčí zlatá mince tetarteron. Měla asi 22 karátů váhy místo 24, tedy o dvanáctinu méně zlata (zhruba 4,1 proti 4,5 g). Protože první tetartera vypadala stejně jako plné mince, považovali je současníci nejspíš právem za pokus státu ušetřit na úkor platících. Nikeforos navíc vynechal z většiny ražeb oba nedospělé legitimní spolucísaře, Basileia II. a Konstantina VIII., a jeho nástupce Jan I. Tzimiskes je vynechal úplně. Jan I. roku 970 zavedl anonymní follisy: měď bez podoby a jména císaře, s poprsím Krista a nápisem „Ježíš Kristus, král králů“.

Basileios II.: histamenon a tetarteron jdou každý svou cestou

Basileios II. byl korunován jako dítě roku 960, skutečně vládl od ledna 976 do 15. prosince 1025. První léta strávil v občanských válkách se vzbouřenými generály, které skončily roku 989 smrtí Bardy Fóky u Abydu. Pak začal dobývat: 29. července 1014 porazil bulharské vojsko v bitvě u Kleidionu. Podle kronikáře Skylitza dal oslepit 15 000 zajatců a každému stému ponechal jedno oko, aby ostatní dovedl domů; Kekaumenos uvádí 14 000 a moderní historici čísla považují za přehnaná. Přídomek Bulharobijce se běžně ujal až koncem 12. století. Při Basileiově smrti sahala říše od jižní Itálie po Kavkaz.

Basileios vládl spolu s bratrem Konstantinem VIII., který skutečnou moc neměl, a na mincích bývají oba. Ucelenou měnovou reformu Basileios neprovedl; jeho ražba se proměňovala postupně. Tetarteron se stal samostatným nominálem s vlastní, menší a tlustší podobou. Histamenon se naopak rozšiřoval a ztenčoval, až ke konci vlády dostal tenký plochý tvar miliaresionu a trojitý okraj připomínající stříbrné mince. Roku 989 připomněl vítězství u Abydu vzácný miliaresion s Pannou Marií Nikopoios, „přinášející vítězství“. V posledních letech vlády se stříbro nejspíš vůbec nerazilo. Anonymní follis někdy za jeho vlády ztěžkl z asi 5 g na téměř 20 g; jedno z vysvětlení spojuje tuto změnu právě s nedostatkem stříbrných mincí.

Byzantské mince v Čechách a na Moravě

Byzantské mince z 9. až 11. století se v českých zemích nacházejí jen vzácně a víc jich je z Moravy než z Čech. Z doby Velké Moravy pocházejí solidus Michaela III. z hrobu v Mikulčicích, vážící 4,52 g, a solidus Theofila z hradiska u Osvětiman, nejspíš také z hrobu.

Nejzajímavější je zlatá mince Jana I. Tzimiska (969–976) z Libice nad Cidlinou, sídla Slavníkovců. Na líci je poprsí Krista, na rubu císař, kterého korunuje Panna Maria. Někdo ji ale ořezal z asi 21 mm na 10 mm a z asi čtyř gramů na 1,088 g, tedy přibližně na čtvrtinu. Jarmila Hásková, která ji roku 1980 zveřejnila, v ní viděla ozdobu. Novější výklad ji považuje za platidlo, jehož hodnotu ořezání zmenšilo: ořezané byzantské solidy různých velikostí obsahoval i hromadný nález z okolí Tokaje. Další byzantský solidus z 10. století se našel na hradišti Dřevíč.

Do počátku 11. století patří depot zlomkového stříbra z Kelče, ukrytý po roce 1011, v němž ležely i zlomky miliaresionů Konstantina VII. a Jana I. – v českých zemích jediný doklad byzantského stříbra té doby. Anonymní follis z let kolem 976–1035 se našel při výzkumu pražského Ungeltu, ovšem ve vrstvě z 12. století.

Obrazy byzantského zlata se do Čech dostaly i jinou cestou. Kníže Jaromír (1003, 1004–1012, 1033–1034) razil takzvané byzantizující denáry: na některých jsou čelní polopostavy převzaté z rubů byzantských zlatých mincí Basileia I. až Basileia II., na jiných čelní poprsí Krista Pantokratora (Cach 260–262, 264–269, 276). Předlohou mohly být skutečné zlaté byzantské mince; po roce 1018 jsou v Praze doloženi byzantští obchodníci, kteří jimi mohli platit.

Pád solidu: 1034–1081

Lehčí solidy se razily už v 6. a 7. století, byly ale zřetelně označené, a skutečné znehodnocení zlata postihlo jen provinční mincovny v dobách, kdy tam slábla moc říše. Konstantinopolská mincovna ryzost zlata nesnižovala. Zlom přišel za Michaela IV. (1034–1041). Jeho mince kolísají mezi zhruba 23¾ a 19¼ karátu, a to bez jakéhokoli vnějšího znaku, podle něhož by se horší kusy poznaly.

Dalších asi patnáct let držela mince 20–21 karátů, v 50. letech klesla k 18 karátům. Za Romana IV. se znehodnocování obnovilo, a pak přišla porážka u Mantzikertu 26. srpna 1071. Seldžucký sultán Alp Arslan zajal císaře Romana IV., po týdnu ho propustil, doma však Romana sesadili a oslepili. Říše přicházela o příjmy: Seldžukové pustošili Malou Asii a Normané na západě dobyli roku 1071 Bari, poslední byzantskou baštu v Itálii. Histamena Michaela VII. (1071–1078) mají 16 až asi 10 karátů. Michaelův přítel a vychovatel Michael Psellos o něm napsal, že se vyznal v ražbě mincí do nejmenších podrobností, včetně toho, kolik zlata mají obsahovat.

Za Nikefora III. (1078–1081) klesl obsah zlata na ustálených asi 8 karátů, na třetinu stavu před půlstoletím. Rozbor jednoho jeho histamenu ukázal 36,5 % zlata, 54 % stříbra a jen asi 10 % jiných kovů. Za prvních let Alexia I. zlato z mince téměř zmizelo.

Už kolem poloviny století, uprostřed tohoto úpadku, se objevil tvar, který dnes každý s Byzancí spojuje: miskovitá mince. Poprvé se zřetelně ukázal kolem roku 1045 na histamenech Konstantina IX., po roce 1055 se na čas opustil a od Izáka I. Komnena (1057–1059) ho měla všechna histamena a později i hyperpyra. Tetartera, drobné stříbro a měď miskovité nebyly. Proč se tak razilo, nevíme; vysvětlení, že se misky lépe skládají na sebe, neplatí. Nejspíš měl prohnutý tvar zpevnit větší a tenčí střížky, později se z něj stal znak mince z horšího kovu. Označení scyphate (miskovitý), běžné v cizojazyčné literatuře, vzniklo z nedorozumění; Byzantinci takové mince nazývali trachy, „drsný, nerovný“.

Alexios I. Komnenos a hyperpyron

Alexios I. Komnenos byl korunován 4. dubna 1081 a vládl do smrti 15. srpna 1118. Převzal říši v rozkladu: Seldžukové ji vytlačovali z Malé Asie a hned v prvních měsících jeho vlády obsadili Normané Roberta Guiscarda a jeho syna Bohemunda Korfu a roku 1082 Dyrrachion. Kočovné Pečeněhy porazil 29. dubna 1091 u Levunionu s pomocí Kumánů. Roku 1095 žádali jeho vyslanci na koncilu v Piacenze papeže Urbana II. o pomoc a papež pak v Clermontu vyhlásil první křížovou výpravu.

Ještě před tím, uprostřed válek, provedl Alexios měnovou reformu. Nejstarší elektronové, billonové a měděné mince nového systému, jak se zdá, vznikly při korunovaci jeho syna Jana spolucísařem, nejpravděpodobněji 1. září 1092, kdy začínal nový daňový rok i nový patnáctiletý daňový cyklus (indikce). Hlavní mincí se stal zlatý hyperpyron, „přečištěný ohněm“, o tradiční váze solidu a ryzosti asi 20,5 karátu. Měření desítek kusů z let 1092–1203 ukazují 19 až 21 karátů. Byl miskovitý a na Západě se mu říkalo perperum nebo opět bezant.

Pod hyperpyron Alexios postavil nové nominály. Elektronový trachy (aspron trachy, „bílý nerovný“) měl jen 5–7 karátů zlata a zbytek hlavně stříbro a platil třetinu hyperpyronu. Billonový trachy, měď s několika procenty stříbra, platil v roce 1136 osmačtyřicetinu hyperpyronu. Nejníž stál měděný tetarteron a jeho polovina – staré jméno lehčí zlaté mince přešlo na měď. Místo tří kovů v poměru 1 : 12 : 288 (nomisma, miliaresion, follis) tak říše měla pět až sedm nominálů v mnohem širším rozpětí hodnot. Každý nominál nesl jiný obraz, takže levnější minci nešlo snadno vydávat za dražší.

Hyperpyron pak vydržel, nižší nominály ne. Elektron znehodnotil koncem 12. století Izák II. až k asi 2,5 karátu – Niketas Choniates píše o „nezákonném nomismatu“ – a billonový trachy měl roku 1190 hodnotu už jen stodvacetiny hyperpyronu. Billonové trachy Manuela I., Izáka II. a Alexia III. se našly i na Moravě, například v Želešicích u Brna.

Rok 1204, Palaiologové a konec zlata

Čtvrtá křížová výprava měla původně mířit do Svaté země. Princ Alexios IV. Angelos ale slíbil křižákům a Benátčanům 200 000 marek stříbra a další výhody, když jeho otci Izáku II. vrátí trůn. Po Alexiově svržení a smrti odmítl nový císař Alexios V. dluh splatit a velitelé výpravy se v březnu 1204 rozhodli město dobýt. Konstantinopol padla 12. dubna 1204 a tři dny ji plenili. V chrámu Hagia Sofia byl korunován latinský císař Balduin Flanderský.

Byzantská tradice přežila v nástupnických státech, hlavně v Níkajském císařství. Hyperpyron Jana III. Vatatza z mincovny v Magnésii se znovu stal mincí uznávanou i za hranicemi. Vojsko níkajského císaře Michaela VIII. Palaiologa pod velením Alexia Strategopula dobylo Konstantinopol zpět 25. července 1261 a Michael VIII. byl 15. srpna v Hagii Sofii korunován.

Obnovená říše už neměla dost zlata. Podle historika Georgia Pachymera měl hyperpyron Jana III. dvě třetiny zlata, tedy 16 karátů, ale Michael VIII. kvůli nákladům na dobytí Konstantinopole a na podpory cizím spojencům razil nový typ jen o 15 karátech; za Andronika II. klesl na 14 a později na 12 karátů. Nový typ dostal i nový obraz: na líci je Panna Maria s rukama zdviženýma k modlitbě uprostřed hradeb Konstantinopole, na rubu císař klečí před Kristem. Hradby města se na byzantské minci objevily poprvé a vydržely na hyperpyronu až do konce jeho ražby. Andronikos II. zavedl také stříbrný basilikon: vážil asi 2 g jako benátský stříbrný dukát (grosso), měl i jeho vzhled, s Kristem na trůnu na jedné straně a dvěma stojícími postavami na druhé, a platil dvanáctinu hyperpyronu. Směr vlivu se obrátil – Byzanc napodobovala Benátky.

Poslední hyperpyry razili společně Jan V. a Jan VI. (1347–1353). Kolem roku 1355 ještě Jan V. krátce zkusil zlatou minci podle florentského vzoru, dnes známou v jediném kusu; pak hyperpyron zůstal jen početní jednotkou a říše přešla na stříbro. Kolem roku 1367 zavedl Jan V. těžký stříbrný stavraton o asi 8,5 g, později kolem 7,4 g, v hodnotě půl hyperpyronu, s polovinou a osminou. Čtvrtina chyběla, protože tu roli plnil benátský groš. Se zlatem zmizel i miskovitý tvar. Stavrata měla dobré stříbro, ale velmi hrubé provedení.

Konstantin XI. a poslední mince Byzantské říše

Konstantin XI., příjmením Dragases po matce Heleně Dragaš, byl prohlášen císařem 6. ledna 1449 v Mistře na Peloponésu, kde do té doby vládl jako despota Moreje. Tradičně korunován nebyl nikdy; do Konstantinopole dorazil 12. března 1449.

Sultán Mehmed II. zahájil obléhání 6. dubna 1453 a po 53 dnech, 29. května 1453, město dobyl. Konstantin XI. ten den zemřel, žádný spolehlivý očitý svědek jeho smrti však nepřežil a prameny se rozcházejí. Kritobulos píše, že padl v boji, Benátčan Nicolò Barbaro, že nikdo nevěděl, zda zemřel, nebo unikl, osmanské prameny se shodují, že byl sťat. Jeho tělo nebylo nikdy spolehlivě identifikováno. Od otevření Konstantinopole roku 330 uplynulo 1123 let.

Mince posledního císaře byly dlouho téměř neznámé. Až roku 1990 se v curyšské aukci objevily první tři kusy z pokladu 158 stříbrných mincí, prý nalezeného v Istanbulu nebo blízko něj. Devadesát z nich patří Konstantinovi XI. a z tohoto jediného pokladu pochází prakticky vše, co dnes z jeho ražby známe: stavrata, jejich poloviny a osminy z velmi dobrého stříbra o ryzosti 91–94 %. Poklad byl ukryt za Konstantinovy vlády nebo krátce po ní, možná právě v roce pádu města.

Byzantské mince ve sbírce

Pro začátek se hodí měď. Velké follisy 6. století s písmenem M, mincovnou, dílnou a rokem vlády se dají přesně určit a dobře ukazují, jak se byzantská mince čte. Anonymní follisy s Kristem tvořily v letech 970–1092 většinu měděných mincí a razily se ve velkém množství. U zlata a stříbra pomáhá znát, kdo s kým vládl: busty spoluvládců na rubu často určí ražbu přesněji než jméno na líci.

Pomáhá vědět, jak se měnil jazyk nápisů. Přechod od latiny k řečtině byl pomalý a nepravidelný: latinské DN a AVG zmizely až počátkem 8. století a nahradily je řecké tituly despotés a basileus, písmena obou abeced se přitom volně mísí. Opis REX REGNANTIUM u Krista zůstal latinský až do 11. století. Kristus bývá označen zkratkou IC XC, Panna Maria MP ΘV.

Určuje se podle katalogu sbírky Dumbarton Oaks (DOC), který pokrývá celé období od Anastasia po Konstantina XI., a podle přehledového katalogu Davida Seara. Při určování pomůže hlídat několik pastí. Značka CONOB sama nedokazuje Konstantinopol. Miskovitý tvar neříká, z jakého kovu mince je – od Alexia I. je miskovitý zlatý hyperpyron, elektronový i billonový trachy. Mnohé mince jsou přeražené přes starší kusy, takže pod obrazem prosvítá jiný. A ořezaná nebo provrtaná mince nemusí být poškozená novodobě: zlato se ořezávalo už v 10. století a stříbro se svatými obrazy se nosilo jako amulet.

Opravdu vzácné jsou ražby posledních panovníků – stříbro Konstantina XI. je známé prakticky jen z jednoho pokladu a zlatá mince Jana V. podle florentského vzoru je známa jen v jednom kusu.

Antické mince z našeho e-shopu

Sedm set let jedné mince

Byzantská říše přežila Řím o tisíc let a její zlatá mince většinu té doby s ní. Konstantinův solidus vydržel sedm set let: měnil se na něm obraz, jazyk nápisů i to, kdo stojí na líci a kdo na rubu, ale zlato v něm zůstávalo stejné. Když stát v 11. století začal šetřit právě na zlatě, rozpadla se mince rychleji než hranice říše.

Alexios I. dokázal postavit nový systém a hyperpyron vydržel další dvě a půl století. Pak říše přešla na stříbro a nakonec napodobovala benátské mince. Na mincích je přitom vidět i to, co jiné prameny říkají jen nepřímo: koho chtěl císař mít vedle sebe, koho naopak z ražby vynechal a kolik zlata si mohl dovolit do mince dát.

Pro sběratele z toho plyne praktická výhoda. Byzantská mince skoro vždy prozradí, kdo ji dal razit, s kým vládl a často i kde a kdy vznikla. Stačí ji umět přečíst.

Miroslav Uďan