Soldo

Soldo je italská mince a početní jednotka v hodnotě dvacetiny liry neboli 12 denárů. Jako stříbrnou minci ho na konci 12. století poprvé razil v Miláně císař Jindřich VI. Štaufský. Později se razilo z billonu a od 18. století z mědi; v napoleonské soustavě odpovídalo 5 centesimům.

Historie

Karolinská peněžní soustava počítala s librou, solidem a denárem: libra měla 20 solidů a solidus 12 denárů. Solidus byl tehdy jen početní jednotkou, skutečně se razily denáry. Jako hmatatelnou stříbrnou minci zavedl soldo až na konci 12. století v Miláně císař Jindřich VI. Štaufský. Mince se pak rychle rozšířila do dalších italských měst – razil ji Janov, Bologna a řada dalších mincoven vedle denárů a grošů.

V Benátkách se soldo razilo od vlády dóžete Francesca Dandola (1328–1339) až do zániku republiky roku 1797 a pod rakouskou vládou až do roku 1862. Ve Florencii 14. století platilo soldo dvacetinu liry a dvanáct denárů. Postupně ztrácelo hodnotu: razilo se z billonu a od 18. století z mědi. V Toskánském velkovévodství za Leopolda II. Toskánského mělo soldo hodnotu tří quattrini.

Napoleonská reforma italského mincovnictví na počátku 19. století postavila soldo na roveň 5 centesimům, takže 20 soldů tvořilo jednu liru. V Benátsku se měnou v letech 1862 až 1866 stal fiorino dělený na 100 soldů a jedinými mincemi raženými zvlášť pro tuto zemi byly měděné kusy za 1/2 a 1 soldo. Sjednocená Itálie mince s tímto názvem nerazila, lidově se však soldem nazývala pěticentesimová mince ještě do druhé světové války.

Slovo soldo

Název pochází z latinského solidus, zlaté mince pozdního Říma a Byzance. Ze stejného slova vzniklo i jméno francouzského sou. Ve středověku se slovem soldo označovala také mzda vojáků; odtud italské assoldare, najmout žoldnéře, a německé Sold.