Palaiologové

Palaiologové byli byzantský aristokratický rod a poslední císařská dynastie obnovené Byzantské říše. Michael VIII. získal moc v Nikájském císařství roku 1259 a po návratu do Konstantinopole roku 1261 založil vládu trvající do pádu města roku 1453, kdy při obraně zemřel Konstantin XI.

Historie

Rod Palaiologů je v byzantských pramenech doložen před císařským nástupem, jeho starší původ však není jistý. Pozdější genealogické příběhy jej spojovaly s antickým Římem a Konstantinem Velikým. Takové tradice měly zvyšovat prestiž a nelze je číst jako ověřený rodokmen.

Po dobytí Konstantinopole čtvrtou křížovou výpravou roku 1204 vzniklo Latinské císařství a několik řeckých nástupnických států. Nikájské císařství v západní Malé Asii si udrželo císařskou a církevní kontinuitu a postupně získávalo území na úkor Latinů i soupeřů.

Michael Palaiologos se prosadil jako vojevůdce a aristokrat v době nezletilého Jana IV. Laskarida. Roku 1258 se stal regentem, poté despotou a počátkem roku 1259 spolucísařem. Jeho vzestup využil krizi po smrti Theodora II. a odstranění mocných bratří Muzalonů.

Vítězství nikájské koalice u Pelagonie roku 1259 oslabilo epirotské a latinské soupeře. Dne 25. července 1261 pronikl vojevůdce Alexios Strategopulos s malým oddílem do málo bráněné Konstantinopole. Latinský císař uprchl a Michael VIII. byl ve městě znovu korunován.

Jan IV. zůstal v Nikáji a o Vánocích 1261 byl na Michaelův příkaz oslepen, čímž ztratil schopnost vládnout. Patriarcha Arsenios císaře exkomunikoval a vzniklo dlouhé arsenitské schizma. Obnovení říše tak začalo dynastickým násilím a sporem o legitimitu.

Michael VIII. usiloval zabránit nové latinské výpravě. Diplomacií, sňatky a podporou odpůrců Karla z Anjou získával čas. Na lyonském koncilu roku 1274 přijal církevní unii s Římem, většina byzantského duchovenstva a obyvatel ji však odmítala.

Sicilské nešpory roku 1282 zničily Karlovy plány na útok proti Konstantinopoli. Michael téhož roku zemřel a jeho syn Andronikos II. unii zrušil. Omezil nákladné vojsko a loďstvo, zatímco turecká knížectví postupovala v Malé Asii a Janované získávali silný obchodní vliv.

Katalánská společnost najatá proti Turkům se po zavraždění velitele Rogera de Flor obrátila proti byzantským územím. Vnitřní válka mezi Andronikem II. a vnukem Andronikem III. dále oslabila stát. Přesto pozdně byzantská kultura, teologie a umění prožívaly palaiologovskou renesanci.

Andronikos III. získal roku 1328 trůn a s Janem Kantakuzenem obnovil část moci v Řecku. Po jeho smrti roku 1341 vypukla občanská válka mezi regentstvím Jana V. a Kantakuzenem. Obě strany si přivolávaly srbské, bulharské a turecké spojence a platily jim územím či kořistí.

Osmanský přechod do Evropy a dobytí Gallipoli roku 1354 vytvořily trvalou základnu na Balkáně. Byzantské území se zmenšovalo na Konstantinopol, okolí a několik držav. Jan V., Andronikos IV. a Jan VII. se opakovaně sesazovali s pomocí cizích mocností.

Manuel II. vládl od roku 1391 a čelil blokádě sultána Bajezida I. Porážka Osmanů Tamerlánem u Ankary roku 1402 dala říši několik desetiletí oddechu. Manuel cestoval po západní Evropě a hledal vojenskou pomoc, ale trvalou koalici nevytvořil.

Jan VIII. se pokusil získat podporu církevní unií na koncilu ve Ferraře a Florencii roku 1439. Delegace formálně přijala spojení s Římem, doma však narazila na odpor. Západní výprava byla roku 1444 poražena u Varny a vojenská situace se nezměnila.

Pozdně byzantské mince a dynastická symbolika

Měnová soustava Palaiologů odrážela omezené zdroje říše. Zlaté hyperpyron postupně ztrácelo ryzost a přestalo se pravidelně razit, důležitější byly stříbrné a měděné nominály. Názvy jako stavraton, basilikon, tornese a follaro patří k různým obdobím a standardům.

Basilikon inspiroval benátský stříbrný dukát a zobrazoval stojícího císaře s Kristem. Stavraton 14. a 15. století byl těžší stříbrnou mincí s bustou Krista a císařem. Obraz mohl být hrubý kvůli malému modulu či opotřebení razidla, ne nutně kvůli padělání.

Na mincích se objevují spolucísaři, protože dynastie používala sdílenou vládu k zajištění nástupnictví. Jméno a titul v řeckém opisu jsou zásadní; podobné vousaté portréty nelze určit jen podle tváře. Mincovna v Konstantinopoli se liší od emisí Soluně a morejských center.

Dvouhlavý orel je silně spojován s pozdní Byzancí a Palaiology, nebyl však moderním státním znakem s jednotně předepsanou podobou na každé minci. Dynastický monogram ze čtyř písmen beta má několik výkladů a jeho populární rozvedení není bezpečně doloženo jediným dobovým textem.

Malé množství kovu, nepravidelný střížek a zkratkovitý opis ztěžují určení. Rozhoduje hmotnost, průměr, kov, katalog, vazby razidel a provenience. Pozdější napodobeniny a balkánské ražby mohou přebírat byzantské obrazy bez příslušnosti k dynastii. U císařských jmen se zachovává pořadové číslo a český přepis. Latinská či řecká varianta v katalogu se doplní jako alternativa, nikoli jako jiná osoba.