Mince, které dráždí: erotika v numismatice

Malý bronzový žeton o průměru zhruba dvou centimetrů: na jedné straně milenecký pár na lůžku, na druhé římská číslice XVI ve věnci. Takové žetony nenesou stopy oběhu a dodnes nikdo s jistotou neví, k čemu sloužily. Spintrie jsou nejznámější ukázkou erotiky v numismatice, zdaleka ale ne jedinou – milostné a smyslné motivy nesou řecké městské mince i renesanční medaile a hledali je dokonce v úředním portrétu habsburské císařovny. A každá doba se s nimi musela vyrovnat po svém, protože mince i medaile jsou veřejný předmět, který projde mnoha rukama.

Bohyně lásky na řeckých a římských mincích

Dlouho před spintriemi se na oficiálních mincích objevovala božstva lásky a plodnosti. Pro antického člověka nebyla nepatřičná – patřila k městským kultům stejně jako Athéna nebo Héraklés a město se jejich obrazem hlásilo ke své ochránkyni. Afrodíté, řecká bohyně lásky a krásy, byla oblíbeným motivem městských ražeb. Na stříbrných statérech kilikijského města Nagidos z první poloviny 4. století př. n. l. sedí Afrodíté na trůnu s miskou nad oltářem a malý okřídlený Eros ji věnčí. Na rubu stojí Dionýsos s hroznem vína a thyrsem, holí ovinutou břečťanem.

Římská obdoba Afrodíty, Venuše, se na mincích objevovala ještě častěji. Rod Juliů, k němuž patřil Caesar, se odvozoval od Aeneova syna Iula, a tedy od Venuše, Aeneovy matky, a její podobu proto nesou mince Juliů. Venuše se ale objevuje i na ražbách jiných rodů – na denáru, který kolem roku 55 př. n. l. razil Publius Licinius Crassus, syn triumvira Marka Crassa, je na líci její poprsí. V císařské době patřila Venuše k oblíbeným námětům mincí císařoven: na denárech Hadriánovy manželky Sabiny z let 136–138 stojí s opisem VENERI GENETRICI (Venuši Rodičce), upravuje si šat a v ruce drží jablko, cenu, kterou jí v báji přiřkl Paris.

Eros, ztělesnění touhy, se v helénistickém umění rozmnožil v celý houf malých erótů, kteří bohyni doprovázejí. Římané ho znali jako Amora či Cupida – buclaté okřídlené dítě s lukem a toulcem šípů, jak ho známe dodnes.

Priapos – bůh z Lampsaku

Nejotevřenějším božským motivem byl Priapos, bůh plodnosti a ochránce zahrad, ovocných sadů a stád. Podle jedné legendy ho Héra proklela už v lůně Afrodíté – z pomsty za to, že Paris dal přednost Afrodítině kráse – a Priapos se narodil ošklivý, s obrovským, ale bezmocným údem; od jeho jména je odvozen i lékařský termín priapismus. Jeho dřevěné sošky stávaly v zahradách a měly odstrašit zloděje i ptáky.

Na mincích nebyl Priapos obecnou ozdobou provinčních ražeb, ale především znakem jednoho města: Lampsaku na asijském břehu Helléspontu (dnešních Dardanel), kde byl původně uctíván a odkud se jeho kult šířil jako součást Dionýsova průvodu. Na helénistických stříbrných mincích Lampsaku je jeho hlava, kterou od Dionýsovy nelze rozeznat. Na drobných bronzech z doby kolem let 190–85 př. n. l. nese Priapos břečťanový věnec a na rubu je jméno města nebo pohár zvaný kantharos. V císařské době Lampsakos razil i Priapovu hermu, sloup zakončený hlavou boha, kterou od Dionýsovy odlišuje jen vztyčený úd. Mimo Lampsakos se objevuje například na mincích Markianopole a Nikopole na Istru na dolním Dunaji. Z Nikopole pochází i bronz na obrázku: na líci portrét císaře Septimia Severa, na rubu stojící Priapos.

Spintrie – nejznámější erotika v numismatice

Nejslavnějšími erotickými předměty v numismatice jsou bezesporu římské spintrie z 1. století n. l. Jsou to kulaté žetony podobné mincím, s průměrem, který se uvádí mezi 20 a 24 milimetry, ražené z bronzu, část z mosazi. Na líci je erotický výjev, nejčastěji milenecký pár na lůžku, na rubu římská číslice od I do XVI ve věnci; u čísel II, IIII a VIII stojí někdy před číslicí ještě písmeno A. Rozbor z roku 1981 vycházel ze 184 známých kusů a napočítal zhruba patnáct výjevů s dvojicí. Proti množství běžných mincí je spintrií velmi málo a nenesou stopy oběhu.

O dataci se odborníci přou. Numismatik Theodore Buttrey je v roce 1973 zařadil do let 22–37, tedy do vlády císaře Tiberia, podle portrétů na příbuzných žetonech se stejným číslováním. Italští badatelé Bono Simonetta a Renzo Riva naopak kladou bronzové spintrie až do flaviovské doby, do posledních desetiletí 1. století. Jiní autoři rozlišují dvě série, starší z let 22–37 a mladší z let 30–79.

K čemu spintrie sloužily

Už samo jméno je pozdější výklad. Latinské spintria označovalo člověka, který se oddával „nepřirozenému“ smilstvu; podle historika Suetonia tak Tiberius nazýval skupiny lidí, které si shromáždil pro své orgie na Capri. Na žetony toto jméno přenesl až benátský učenec Sebastiano Erizzo ve spisu z roku 1559. Spojení s Tiberiem tedy nevychází z nápisu na žetonech, ale ze Suetoniových zpráv, které pozdější čtenáři k obrázkům přiřadili.

Nejrozšířenější je výklad, že šlo o známky do nevěstinců: kdo nechtěl vnést do nevěstince minci s podobou císaře, platil žetonem. Opírá se o dvě antické zmínky. Suetonius píše, že za Tiberia se jako urážka majestátu stíhalo i vnesení mince či prstenu s Augustovou podobou do latríny nebo nevěstince. Cassius Dio uvádí, že za Caracally byl k smrti odsouzen jezdec, který do nevěstince přinesl minci s císařovou podobou, a zachránila ho teprve Caracallova smrt. Přímý doklad, že k tomu sloužily právě spintrie, však neexistuje a Buttrey tento výklad odmítl.

Spor se vede i o písmeno A na rubu. Buttrey četl spojení AVG jako odkaz na Augusta a císařský dům. Simonetta a Riva v písmenu A vidí jednotku as a v AVG odkaz na Augustovy hry; spintrie podle nich patřily k systému žetonů, který za Vespasiana zavedl stát a kterým se vybírala daň z nevěstinců. Ani tento výklad nemá přímý doklad v pramenech.

Další výklady v nich vidí herní kameny, poukázky rozdávané v divadle, nebo „lascivní mince“ (lasciva nomismata), které podle básníka Martiala házeli mezi diváky her spolu se vstupenkami na zápasy zvířat. Herní kameny ovšem archeologické nálezy nepotvrzují.

Nejkonkrétnější stopu nabídly Předměstské lázně v Pompejích. Při výkopu roku 1986 se v šatně objevilo sedm maleb milostných výjevů a pod každou z nich malovaná schránka s číslem. Malby z let 62–79 snad lázeňským hostům připomínaly, kam si uložili šaty, a vznikla domněnka, že spintrie byly šatnové známky k těmto schránkám. I to je ale jen domněnka, kterou nic přímo nedokládá.

Antinoos na mincích řeckých měst

Antinoos pocházel z Bithýnie v Malé Asii, z okolí Klaudiopole, dnešního tureckého Bolu. Císař Hadrián ho nejspíš poznal v červnu roku 123 při cestě provincií a mladík se stal jeho oblíbencem a milencem. V říjnu 130 se během plavby po Nilu utopil; okolnosti jeho smrti nejsou objasněné. Hadrián na tom místě založil město Antinoopolis a Antinoos byl prohlášen za boha.

Jeho kult se šířil v různých podobách: v Egyptě jako Osiris-Antinoos, v řeckých oblastech jako Hermés-Antinoos a jinde ve spojení s Dionýsem. Bohem lásky nebyl – uctíval se jako hérós a bůh, který přemohl smrt.

Mince a medailony s jeho podobou vydalo přes 30 měst, hlavně v Řecku a Malé Asii, převážně v letech 134–135; mezi nimi byly například Korint, Kyzikos, Smyrna a egyptská Alexandrie. Portréty jsou si nápadně podobné: široká horní část lebky, vysoko posazené oči, plochá víčka, mohutná hruď. Některá města mu dávala atributy bohů, s nimiž byl ztotožňován, například Herma nebo Dionýsa. Na bronzu ze Smyrny na obrázku je hlava Antinoa s opisem ANTINOOC HPΩC (hérós Antinoos) a na rubu nápis, že ražbu Smyrňanům věnoval Polemón. Část těchto ražeb sloužila spíš jako medaile než jako oběživo a některé kusy jsou úmyslně provrtané, aby se daly nosit na krku jako talisman.

Héró a Leandros na bronzech Séstu a Abýdu

Dvě města na protilehlých březích Helléspontu, Séstos a Abýdos, připomínala na svých bronzech místní báji o Héró a Leandrovi. Héró byla kněžka Afrodíty a žila ve věži v Séstu, Leandros bydlel naproti v Abýdu a každou noc přeplouval úžinu za světlem její lampy. Jedné bouřlivé zimní noci vítr lampu sfoukl, Leandros se utopil a Héró se ze žalu vrhla z věže. Báje byla v římské době dobře známá: narážku na ni má Vergilius v Georgikách, dvojici milostných dopisů obou milenců obsahují Heroidy připisované Ovidiovi a v 6. století z ní byzantský básník Músaios Grammatikos složil samostatnou báseň.

Na mincích má výjev jednoduché schéma: Leandros plave ve vlnách a před ním stojí na věži Héró a svítí mu lampou. Takové ražby jsou známy jen z těchto dvou měst, kam báje děj klade, a pocházejí z přelomu 2. a 3. století a pozdějších let. Séstos je razil s portréty Septimia Severa a Caracally, Abýdos s portrétem Septimia Severa (na obrázku) a Caracally; na některých velkých bronzech Abýdu z Caracallovy doby nad milenci letí Eros s pochodní.

Renesanční medaile jako dar a vyznání

Kolem roku 1438 vytvořil malíř a medailér Antonio Pisano zvaný Pisanello medaili byzantského císaře Jana VIII. Palaiologa, který tehdy přijel do Itálie na koncil o sjednocení církví. Bývá považována za první portrétní medaili od konce antiky a ustálila schéma, které platí dodnes: portrét na líci, symbolický výjev na rubu. Renesanční medaile se většinou lily, ne razily – lití tu není znakem padělku, ale autorskou technikou. Medaile neměla platební hodnotu, a mohla se proto stát osobním darem pro přítele, patrona nebo milovanou osobu. Opak smyslnosti přitom představuje Pisanellova medaile Cecilie Gonzagové z roku 1447, která připomíná její vstup ke klariskám: na rubu leží v měsíční noci u nohou polooděné dívky jednorožec, symbol cudnosti, kterého podle středověké představy zkrotí jen panna.

Zvláštní skupinu tvoří medaile se zrcadlem. Medailér, který se skrýval za pseudonymem Lysippus mladší a v letech zhruba 1475–1490 pracoval v Římě pro lidi z okruhu papežského dvora, vytvořil medaili s portrétem mladíka v čapce, snad svým autoportrétem. Opis zní DI LA IL BEL VISO E QVI IL TVO SERVO MIRA: „Tam hleď na krásnou tvář a tady na svého služebníka.“ Rub je hladký a nejspíš byl vyleštěný jako zrcadlo, takže kdo medaili dostal, viděl by na jedné straně svou tvář a na druhé svého ctitele.

Smyslnost renesanční medaile se ale většinou drží antických předloh. Medaile Giovanny degli Albizzi, která se 15. června 1486 provdala za florentského patricije Lorenza Tornabuoniho, má na rubu tři nahé Grácie podle antického vzoru a opis CASTITAS PVLCHRITVDO AMOR – Cudnost, Krása, Láska. Připisuje se florentskému medailérovi Niccolòvi Fiorentinovi a vznikla nejspíš v souvislosti se svatbou. Giovanna zemřela v říjnu 1488, těhotná s druhým dítětem.

Jak osobní takový dar mohl být ještě v 16. století, ukazuje medaile s portrétem Michelangela, kterou vytvořil sochař a medailér Leone Leoni. Dne 14. března 1561 poslal Leoni Michelangelovi čtyři kusy, dva stříbrné a dva bronzové, a v průvodním dopise ho prosil, aby si jeden, úplně vyčištěný a uložený v krabičce, ponechal a opatroval z lásky k němu; s ostatními ať naloží podle libosti. Na rubu medaile je slepý poutník vedený psem a verš ze žalmu DOCEBO INIQVOS VIAS TVAS ET IMPII AD TE CONVERTENTVR – Naučím bezbožné tvým cestám a hříšníci se k tobě obrátí.

Posměšné medaile od reformace po světovou válku

Odvrácenou stranou renesanční medaile jsou posměšky. Antika posměšné medaile neznala – zlatý aureus s opisem GALLIENAE AVGVSTAE, který se za posměšek někdy vydával, je úřední ražba, na níž císař Gallienus vystupuje v podobě bohyně Ceres. Jako samostatný druh se posměšné medaile objevují až od roku 1543, v době náboženských sporů. Nejznámější jsou dvojhlavy: na líci papež, z něhož se po otočení o půl kruhu stane ďábel, na rubu kardinál, který se změní v šaška; katolická strana odpovídala ražbami opačného smyslu.

Do téhož století patří i medaile, která posměch spojila s erotikou. Kolem básníka Pietra Aretina (1492–1556), který žil v Benátkách a byl obávaným satirikem a autorem lascivních veršů, vznikla celá skupina medailí. Jedna z nich, litá medaile benátské školy 16. století, nese na rubu hlavu satyra složenou ze změti mužských údů. S Aretinem se spojuje proto, že jedna z jejích variant má na líci jeho portrét. Zda si ji objednal sám jako sebeironii, nebo ji dal zhotovit někdo, koho svými verši urazil, se neví.

V 17. století si lidé dokázali satiru najít i v úplně úředních ražbách. Monogram ICR polského krále Jana Kazimíra (Ioannes Casimirus Rex) na zlehčených tymfech, jejichž stříbro mělo sotva polovinu hodnoty nominálu 30 grošů, četli jako Incipit Calamitas Regni – „začíná pohroma království“.

Nejvíc posměšných medailí vzniklo na přelomu 17. a 18. století, kdy si medailéři brali na mušku alchymisty, dvorní finančníky, finanční operace Johna Lawa i drahotu. V 19. století k nim daly podnět revoluce let 1830 a 1848 a prusko-francouzská válka, za první světové války pak karikaturní medaile Karla Goetze. I erotické medaile mívají často povahu posměšku.

Tereziánský tolar: portrét, který přežil císařovnu

Úplně jinak, v podobě úředního portrétu, se ženská krása dostala na jednu z nejúspěšnějších obchodních mincí v dějinách. Tolar s poprsím Marie Terezie se poprvé razil roku 1741 a po její smrti roku 1780 se razí dál s tímto pevným letopočtem, a to dodnes; ve Vídni byla ražba po druhé světové válce obnovena roku 1946. Rakouský numismatik Carl Ernst roku 1872 popsal portrét s obdivem: junonské poprsí zahaluje hedvábný šat, aniž by je zcela zakrýval, a z vlasů s perlovým diadémem splývá vdovský závoj. Tolar váží 28,07 g, má ryzost 833/1000, opis M. THERESIA D. G. R. IMP. HU. BO. REG. a na hraně heslo IUSTITIA ET CLEMENTIA.

Do Levanty putoval tolar ve velkém už za života císařovny. Cestovatel Carsten Niebuhr, který Arábii procestoval v letech 1762–1763, ho tam našel v běžném oběhu a zaznamenal, že Arabové v Jemenu brali tolary ražené před rokem 1756 o pět procent výš než novější; starší kusy byly opravdu těžší, protože koncem 40. let 18. století se tolar při přechodu na novou mincovní stopu zlehčil. V letech 1763–1766 se ho do Turecka vyvezlo přes 4,1 milionu kusů a od roku 1766 měla vývoz na starosti společnost vídeňského velkoobchodníka Johanna Friese. Po smrti Marie Terezie nařídil Josef II., aby se tolar s matčiným portrétem razil dál jako dosud – vysvětluje se to ohledem na oblibu mince v obchodu s Orientem i synovskou úctou. Název levantský tolar se v úředních dekretech poprvé objevuje roku 1799. Do konce roku 1872 vzniklo přes 60 milionů kusů ražených po císařovnině smrti, v letech 1751–2000 celkem kolem 389 milionů; kromě rakouských mincoven ho razily i mincovny v Londýně, Paříži, Římě, Bruselu nebo Bombaji.

Proč obchodníci od Arábie po Etiopii chtěli právě tuto minci? Doložené důvody jsou prozaické: stálá ryzost, stálá hmotnost a neměnná podoba. Tolar se kromě placení hojně nosil jako šperk. Představa, že úspěch mince stál na smyslné přitažlivosti císařovnina portrétu, se v populárních textech traduje, doklad pro ni ale chybí. Tolar Marie Terezie patří k nejrozšířenějším obchodním mincím s ženským portrétem; nejrozšířenější ženskou podobou na mincích vůbec ale není – portrét Alžběty II. nesly mince desítek zemí.

Pro sběratele má dlouhá ražba důležitý důsledek: letopočet 1780 neříká, kdy kus vznikl. Rozlišit se dají aspoň razidla. Tolary s iniciálami I.C.–F.A. a hornorakouským znakem ve čtvrtém poli štítu pocházejí ze starých vídeňských razidel, užívaných do roku 1823. Tolary se značkou S.F. pod portrétem a burgavským znakem jsou ražené podle vzoru bývalé günzburské mincovny, podle něhož se od roku 1824 razilo v Miláně a Benátkách a později i ve Vídni; tohoto vzoru se drží i dnešní novoražby. Ani razidlo však samo rok ražby konkrétního kusu neurčí.

Cenzura nahoty: od Posledního soudu po americký čtvrtdolar

Vztah k nahotě v umění se v katolické Evropě výrazně změnil v době protireformace. Tridentský koncil roku 1563 přijal zásady pro náboženské umění a v lednu 1564 padlo rozhodnutí zakrýt v papežské kapli malby, které působí obscénně. Malíř Daniele da Volterra pak na Michelangelově Posledním soudu přemaloval drapériemi kolem čtyřiceti postav a vysloužil si přezdívku Il Braghettone, „kalhotkář“. Sochám, u nichž to drapérie nedovolovala, se přidávaly fíkové listy; mnohé z nich byly později zase odstraněny.

Ostych zasáhl i numismatickou literaturu. Roku 1901 předložil numismatik Nadrowski na zasedání Poznaňské numismatické společnosti římskou spintrii, ale její vyobrazení do odborného časopisu odmítl dát, jak napsal, „z naléhavých důvodů“.

Nejčastěji uváděným případem z mincí je americký čtvrtdolar se stojící Svobodou od sochaře Hermona MacNeila. Roku 1916 vyšel v nákladu 52 000 kusů a Svoboda na něm měla obnažené ňadro; v roce 1917 dostala kroužkovou zbroj. Traduje se, že šlo o reakci na pohoršenou veřejnost, doklady o veřejném pobouření ale nejsou. Úpravu provedl sám MacNeil a historici ji spojují spíš s námitkami ministerstva financí a se zhoršující se mezinárodní situací – Spojené státy tehdy směřovaly do války s Německem.

Spintrie dnes: originály a napodobeniny

Originálních spintrií je málo a jejich obrázky jsou dobře známé, a tak se na trhu objevuje mnoho novodobých napodobenin, ražených i litých, z různých kovů včetně stříbra. Prodávají se jako suvenýry a kuriozity a ne každý prodejce to u nich výslovně uvádí. Antické spintrie jsou z bronzu, část z mosazi; stříbrná „spintrie“ je proto vždy novodobý výrobek. Originály vlastní mimo jiné Britské muzeum v Londýně a Hunterovo muzeum v Glasgow.

U bronzových kusů rozhoduje technika a původ. Litá kopie podle raženého originálu mívá měkčí detaily a pórovitý povrch, ale pouhým okem se to posuzuje špatně. Kdo zvažuje koupi kusu vydávaného za antický, měl by chtít doloženou provenienci a posudek odborníka na antické ražby – u předmětu, jehož originálů se v roce 1981 napočítalo 184, to platí dvojnásob.

Antické mince z našeho e-shopu

Otázka bez odpovědi

Bronzový žeton s číslicí XVI z úvodu tak zůstává otázkou bez odpovědi a právě v tom je jeho přitažlivost. Antika smyslné motivy na minci skrývat nepotřebovala – Afrodíté i Priapos patřili k městským kultům a jejich obraz na minci nepůsobil nepatřičně. Renesance přenesla smyslné motivy na medaili, kterou člověk věnoval jedinému adresátovi, a zároveň objevila posměšek, který se erotiky nebál. Na úředních mincích se pak smyslnost hledala už jen v náznaku: v portrétu, v němž jeden numismatik viděl junonské tvary a obchodníci v Jemenu především spolehlivou váhu stříbra.

Ve 20. století pak stačilo jedno obnažené ňadro na čtvrtdolaru, aby kolem něj vznikl mýtus o pohoršené veřejnosti. Mince a medaile o lásce a touze vypovídají méně přímo než sochy nebo malby. Zato přesně ukazují, co si která doba troufla vložit do předmětu, který je veřejný a putuje z ruky do ruky.

Miroslav Uďan