Marcus Crassus: nejbohatší muž starověkého Říma

Marcus Crassus Nejbohatší muž starověkého Říma

Parthští jezdci přijeli až k římským řadám a na hrotu kopí nesli hlavu. Patřila Publiu Crassovi, mladému veliteli jízdy, který krátce předtím vyrazil s třinácti sty jezdci proti nepříteli nedaleko mezopotámských Karrh. Jeho otec Marcus Licinius Crassus, nejbohatší muž Říma, podle Plútarcha procházel řadami a volal, že ten žal patří jen jemu, kdežto sláva Říma žije dál v nich. Psal se rok 53 př. n. l. a muž, který skupoval domy, otroky i politickou přízeň, právě prohrával válku, na kterou peníze nestačily.

Ve zkratce

  • Marcus Licinius Crassus (asi 115–53 př. n. l.) zbohatl hlavně na levném výkupu majetku Sullových obětí a domů zasažených požárem; před tažením na Parthy sečetl své jmění na 7 100 talentů.
  • Roku 71 př. n. l. porazil Spartakovo povstání a 6 000 zajatců bylo ukřižováno podél Via Appia mezi Capuou a Římem.
  • S Caesarem a Pompeiem vytvořil na přelomu let 60 a 59 př. n. l. spojenectví zvané první triumvirát.
  • Zemřel roku 53 př. n. l. po porážce u Karrh; v celém tažení podle Plútarcha padlo 20 000 Římanů a 10 000 jich bylo zajato.
  • Sám mince nevydal; s Crassem nejtěsněji spojenou ražbou je denár jeho syna Publia z roku 55 př. n. l. (RRC 430/1).

Malý dům, Mariovi stoupenci a jeskyně v Hispánii

CrassusMarcus Licinius Crassus se narodil kolem roku 115 př. n. l. jako druhý ze tří synů Publia Licinia Crassa, konzula roku 97 a cenzora roku 89 př. n. l., který slavil i triumf. Rod Liciniů patřil k vážené plebejské nobilitě, ale Crassova větev nebyla tou, které Římané přezdívali Dives, tedy Bohatí. Marcus podle Plútarcha vyrůstal v malém domě se dvěma bratry, kteří se oženili ještě za života rodičů a všichni jedli u jednoho stolu. Dědeček, praetor kolem roku 126 př. n. l., si od satirika Lucilia vysloužil přezdívku Agelastos, „ten, který se nesměje“ – prý se za celý život usmál jen jednou.

Nejstarší bratr Publius zemřel mladý, kolem začátku spojenecké války (91–88 př. n. l.). Když na přelomu let 87 a 86 př. n. l. ovládli Řím stoupenci Gaia Maria a Lucia Cinny, zemřeli otec i mladší bratr Lucius; zda je zabili, nebo si život vzali sami, aby unikli potupné smrti, se dnes s jistotou říct nedá. Vdovu po jednom z bratrů, Tertullu, si Marcus později vzal za manželku. Necelé třicetiletý Marcus utekl se třemi přáteli a deseti otroky do Hispánie, kde jeho otec dříve působil jako místodržitel. Ze strachu se nikomu neukázal a schoval se v prostorné jeskyni u moře na pozemcích Vibia Paciaeca. Ten mu každý den posílal po správci statku hojné jídlo, a protože si uvědomil, že jeho host je mladý muž, poslal mu do jeskyně i dvě pohledné otrokyně. Historik Fenestella prý jednu z nich ještě jako stařenu potkal a slyšel ji ten příběh vyprávět.

V úkrytu strávil Crassus podle Plútarcha osm měsíců a vyšel z něj po zprávě o Cinnově smrti (84 př. n. l.); oba časové údaje do sebe přesně nezapadají. Z mužů, kteří se k němu hlásili, vybral dva a půl tisíce a obcházel s nimi hispánská města. Část autorů ho viní z vyplenění Malaky, on sám to popíral. Potom se s loděmi přeplavil do Afriky ke Q. Caeciliu Metellu Piovi, po neshodách s ním odešel a přidal se k Sullovi.

Se Sullou u Collinské brány

Když se Sulla roku 83 př. n. l. vylodil v Itálii, poslal Crassa verbovat vojsko mezi Marsy. Crassus žádal o ochranný doprovod, protože cesta vedla nepřátelským územím, a dostal ostrou odpověď: za doprovod mu Sulla dává jeho otce, bratra, přátele a příbuzné, kteří byli nespravedlivě zabiti a jejichž vrahy právě pronásleduje. Crassus pak skutečně prorazil, vojsko sehnal a stal se jedním z nejhorlivějších sullovců. Stín na něj padl už při dobytí umbrijského Tuderu, kde si měl přisvojit většinu kořisti.

Rozhodující bitva občanské války se odehrála 1. listopadu 82 př. n. l. u Collinské brány přímo pod hradbami Říma. Část vojska, kterou vedl sám Sulla, couvala a dostala se do vážných potíží, zatímco Crassus na pravém křídle nepřítele rozdrtil, pronásledoval ho až do noci a pak poslal Sullovi zprávu o vítězství spolu se žádostí o večeři pro své vojáky. Hned potom ale přišly proskripce, tedy veřejné seznamy lidí vyhlášených za nepřátele státu, jejichž majetek propadl a prodával se v dražbách. Sulla chtěl, aby se na konfiskacích podílelo co nejvíc vlivných mužů, a Crassus kupoval velké statky za nízké ceny. Traduje se, že v Bruttiu dal na seznam zapsat člověka i bez Sullova pokynu, jen aby získal jeho jmění, a že ho za to Sulla už nikdy nepověřil žádným veřejným úkolem.

Ve stejné době se zrodilo i jeho celoživotní soupeření s Pompeiem. Mladší Gnaeus Pompeius zářil na bojištích a Sulla ho zahrnoval poctami, jaké se jinak dostávaly jen starším mužům. Když jednou kdosi oznámil, že přichází „Pompeius Veliký“, Crassus se zasmál a zeptal se: „A jak veliký?“ Vojenské slávě se rozhodl konkurovat jinak – penězi, advokacií a politikou.

Jak velké bylo Crassovo jmění

Crassus ohenO Crassově majetku máme dvě antická čísla a každé měří něco jiného. Plútarchos uvádí, že Crassus začínal s majetkem nejvýš tří set talentů. Přestože za svého konzulátu obětoval desetinu majetku Herkulovi a pohostil lid, soupis majetku pořízený před parthským tažením mu vyšel na 7 100 talentů. Plinius Starší naproti tomu počítá jen pozemky: Crassus podle něj vlastnil půdu v hodnotě 200 milionů sesterciů a byl nejbohatším Římanem po Sullovi. Oba údaje se tedy nedají jednoduše sečíst ani porovnat – jeden je celkové jmění v řeckých talentech, druhý hodnota polností v římské měně.

Většinu majetku získal podle Plútarcha „z ohně a z války“ – z dražeb proskribovaných a z požárů. Všiml si, jak často v Římě hoří a padají domy, protože jsou příliš masivní a stojí natěsno vedle sebe. Nakoupil proto otroky, kteří byli architekty a staviteli, a když jich měl přes pět set, kupoval domy, které právě hořely, i domy sousední. Majitelé je ze strachu prodávali za hubičku a Crassus tak prý získal největší část Říma. Pozoruhodné je, že pro sebe nestavěl nic kromě domu, ve kterém bydlel, a tvrdil, že lidé, kteří rádi stavějí, se zničí sami a nepřátele nepotřebují.

OtrociK tomu měl nesčetné stříbrné doly a cenné pozemky i s lidmi, kteří na nich pracovali. Největší hodnotu však podle Plútarcha měli otroci: předčitatelé, písaři, stříbrníci, správci a obsluha stolu. Crassus jejich výuku sám řídil a sám je i vyučoval, protože považoval péči o otroky za první povinnost hospodáře. Zároveň ochotně půjčoval přátelům bez úroku, ale po uplynutí lhůty peníze neúprosně vymáhal, takže bezúročná půjčka byla tíživější než vysoký úrok. Bohatý byl podle Crassova výroku jen ten, kdo dokáže ze svého uživit vojsko; Plinius a Cassius Dio uvádějí stejný výrok s legií místo vojska.

Lakotu dokládá i příběh vestálky Licinie. Crassus se kolem ní tak dlouho točil, až byl obviněn z nedovoleného vztahu s kněžkou. Ve skutečnosti chtěl levně koupit její pěknou vilu za městem a soud ho osvobodil – paradoxně právě proto, že jeho skutečným motivem byla chamtivost. Licinii ale nedal pokoj, dokud vilu nezískal. O rozměrech jeho realitního podnikání svědčí i Cicero, který roku 62 př. n. l. v dopise příteli napsal, že od Crassa koupil dům za tři a půl milionu sesterciů a je teď tak zadlužený, že by se nejraději přidal ke spiknutí, kdyby ho někdo přijal.

K Crassovi se dodnes váže ještě jeden příběh. Podle oblíbeného vyprávění měl Crassus vlastní soukromý hasičský sbor o pěti stech mužích, který přijel k hořícímu domu a hasit začal, teprve když majitel dům Crassovi prodal. V antických pramenech ho však nenajdeme: mluví se v nich jen o výkupu hořících a sousedních domů a o pěti stech otrocích-stavitelích. Pohotový sbor, který čeká na podpis smlouvy, je proto třeba brát jako tradici, ne jako doložený fakt.

Spartakovo povstání

SpartacusRoku 73 př. n. l. uteklo z gladiátorské školy Lentula Batiata v Capui sedmdesát osm mužů, převážně Galů a Thráků, ozbrojených noži a rožni z kuchyně. Jedním z jejich tří vůdců byl Thrák Spartakus. Povstalci porazili oddíl z Capuy, pak praetora Clodia, kterého přelstili sestupem po žebřících upletených z divoké révy, a nakonec i praetora Varinia. Přidávali se k nim pastevci a otroci z jihu Itálie; Appiános uvádí, že jejich vojsko narostlo na sedmdesát tisíc a později ještě víc. Roku 72 př. n. l. porazili i oba konzuly.

Senát pak svěřil velení Crassovi. Podle Appiána vytáhl se šesti novými legiemi a převzal i dvě konzulské, celkem tedy osm legií. Jeho legát Mummius dostal rozkaz Spartaka jen sledovat, přesto se pustil do boje a utrpěl porážku, při níž mnoho vojáků odhodilo zbraně a uteklo. Crassus podle Plútarcha vybral pět set nejzbabělejších, rozdělil je do padesáti desetin a z každé dal popravit jednoho, na koho padl los. Obnovil tak dávno zapomenutý trest zvaný decimace. Appiános zná i verzi, podle níž Crassus decimoval celé vojsko a popravil asi čtyři tisíce mužů.

Spartakus ustoupil na jih a u Messinské úžiny se dohodl s kilikijskými piráty, že převezou dva tisíce jeho mužů na Sicílii. Piráti si vzali dary a odpluli bez nich. Spartakus se usadil na poloostrově Rhegion a Crassus jej odřízl příkopem „od moře k moři“ v délce tří set stadií (zhruba 55 km), patnáct stop širokým i hlubokým, a nad ním postavil mohutný val. Za sněžné noci a zimní bouře však Spartakus zasypal kus příkopu hlínou, dřevem a větvemi a převedl přes něj třetinu svého vojska. Crassus mezitím požádal senát, aby z Thrákie povolal Marca Luculla a z Hispánie Pompeia – a toho záhy litoval, protože věděl, že vítězství se připíše tomu, kdo přijde na pomoc.

UkrizovaniRozhodující bitva proběhla roku 71 př. n. l. v jižní Itálii; tradičně se klade k řece Silarus, přesné místo ale jisté není. Spartakus před bojem zabil vlastního koně se slovy, že po vítězství získá koní dost a po porážce žádného nebude potřebovat. Probíjel se přímo ke Crassovi, zabil dva setníky, ale k veliteli se nedostal a padl obklíčen nepřáteli. Appiános dodává, že jeho tělo se nikdy nenašlo. Šest tisíc zajatců bylo ukřižováno podél Via Appia mezi Capuou a Římem, tedy na úseku dlouhém 132 římských mil, asi 195 kilometrů. Na Crassovu slávu přesto padl stín: Pompeius se svým vojskem pobil pět tisíc uprchlíků a napsal senátu, že Crassus sice porazil otroky v bitvě, ale válku vykořenil on.

Ovace, konzulát a stálé soupeření s Pompeiem

Pompeius_1Pompeius dostal za Hispánii skvělý triumf, Crassus se o velký triumf ani neucházel a i malá pocta zvaná ovace, při níž vítěz vcházel do města pěšky, se mu podle Plútarcha za válku s otroky vyčítala. Oba muži se přesto spojili a dali se zvolit konzuly na rok 70 př. n. l. Na konzulátu se neshodli téměř v ničem a politicky nic podstatného nepřinesl. Crassus se ale zapsal štědrostí: obětoval Herkulovi desetinu majetku, pohostil lid na deseti tisících stolech a každému občanovi zaplatil obilí na tři měsíce.

Na konci roku vystoupil na řečniště jistý římský jezdec Onatius Aurelius a vyprávěl, že se mu ve snu zjevil Jupiter a přikázal, aby lid nenechal konzuly složit úřad, dokud se neusmíří. Pompeius stál bez hnutí, Crassus k němu přistoupil, podal mu ruku a prohlásil, že není nic ponižujícího na tom, udělat první krok k muži, kterému lid dal přízvisko Veliký dřív, než mu narostly vousy. Soupeření obou mužů tím ale neskončilo.

Roku 65 př. n. l. se Crassus stal cenzorem spolu s Q. Lutatiem Catulem. Když prosazoval, aby Egypt platil Římu daně, Catulus se mu postavil a oba se nakonec úřadu vzdali, aniž provedli sčítání lidu nebo revizi senátu. Při Catilinově spiknutí v roce 63 př. n. l. padlo i na Crassa podezření, nikdo mu ho však neprokázal. Ve stejných letech se stal oporou Gaia Julia Caesara: když měl Caesar odjet jako správce do Hispánie a věřitelé mu zabavovali výbavu, Crassus se za jeho dluhy zaručil částkou 830 talentů. Tím si zavázal muže, který brzy změnil celou římskou politiku.

200 Kč na první nákup a e-book „5 pravidel pro první minci“ zdarma

Napište nám e-mail. Obratem pošleme kód na 200 Kč (platí 14 dní při nákupu nad 2 000 Kč) a tři strany, po kterých poznáte, co dělá minci cennou, jak se čte zachovalost a na co se ptát prodejce.

První triumvirát a dohoda v Luce

Julius CaesarCaesar se po návratu z Hispánie ucházel o konzulát a pochopil, že bez Crassa a Pompeia neuspěje, zatímco s podporou jen jednoho z nich si znepřátelí druhého. Usmířil je proto a přesvědčil, že jejich vzájemné spory posilují jen optimáty v čele s Catonem a Cicerem. Na přelomu let 60 a 59 př. n. l. tak vzniklo neformální spojenectví tří mužů, kterému historici říkají první triumvirát. Nešlo o úřad ani o smlouvu, ale o soukromou dohodu: Pompeius přinášel slávu a veterány z východu, Caesar politický talent a Crassus peníze a síť dlužníků i klientů. Caesar se díky ní stal na rok 59 př. n. l. konzulem a zajistil si správu Galie.

Spojenectví ale drželo spíš ze zištnosti než z přátelství a Crassus s Pompeiem se brzy znovu rozcházeli. Na jaře 56 př. n. l. se proto triumvirové sešli v Luce na hranici Caesarovy provincie a dohodli se, že Caesar zůstane v Galii a Pompeius s Crassem se podruhé společně stanou konzuly a získají vlastní provincie a vojska. Volby do roku 55 př. n. l. provázelo násilí: stoupenci obou mužů přepadli protikandidáta Domitia, zabili mu nosiče pochodně a zranili i Catona. Po zvolení si konzulové nechali přidělit Sýrii a obě Hispánie. Los určil Sýrii Crassovi a ten se z toho podle Plútarcha radoval víc než z čehokoli v životě a před přáteli se chlubil, že dojde až do Baktrie a Indie.

V usnesení o jeho provincii přitom o válce s Parthy nestálo nic. Všichni ale věděli, že Crassus po ní touží, a Caesar mu z Galie psal a ve válečném plánu ho podporoval. Bylo mu kolem šedesáti let a chtěl konečně získat to, co mu chybělo – vojenskou slávu, jakou měli jeho dva společníci.

Prvni triumvirat.svg

Cesta do Sýrie a chrámové poklady

Crassus_1Proti válce s říší, která měla s Římem smlouvu, se postavila část obyvatel i tribun lidu Gaius Ateius Capito. Když Crassus 14. listopadu 55 př. n. l. opouštěl Řím, Ateius rozdělal u městské brány oheň na pánvi, sypal do něj kadidlo a proklel ho starobylými kletbami. Crassus se pak v zimě vyplavil z Brundisia, ztratil v bouři mnoho lodí a se zbytkem vojska táhl po souši přes Galatii. V Mezopotámii snadno přešel Eufrat a obsadil řadu měst, která se mu vzdala sama. Jen Zénodotie kladla odpor, a když ji dobyl a prodal obyvatele do otroctví, nechal se za tak malé vítězství vojáky provolat imperátorem, což mu Plútarchos vyčítá. V obsazených městech nechal posádky v síle sedmi tisíc pěšáků a tisíce jezdců a sám se vrátil přezimovat do Sýrie.

Zimu věnoval spíš penězům než vojsku. Počítal příjmy měst, mnoho dní vážil poklady bohyně v chrámu v Hierapoli a vypisoval kontingenty vojáků, které pak za úplatu odpouštěl. Židovský historik Iósepos Flavius dodává, že Crassus vybral z jeruzalémského chrámu dva tisíce talentů, kterých se nedotkl ani Pompeius. Kněz Eleazar mu vydal zlatý trám vážící tři sta min výměnou za přísahu, že víc nevezme; Crassus přísahu porušil a odnesl všechno zlato, které v chrámu našel. Z Galie mezitím dorazil syn Publius s tisícem vybraných galských jezdců, které mu poslal Caesar.

Na jaře 53 př. n. l. přijeli parthští vyslanci. Když Crassus prohlásil, že jim odpoví v Seleukeii, nejstarší z nich, Vagises, ukázal dlaň a řekl: „Spíš ti tady vyrostou vlasy, než uvidíš Seleukeiu.“ Arménský král Artavazd II. přivedl šest tisíc jezdců a sliboval dalších deset tisíc obrněných jezdců a třicet tisíc pěšáků na vlastní náklady, pokud Crassus potáhne přes hornatou Arménii, kde parthská jízda nemůže dobře bojovat. Crassus odmítl s tím, že musí jít přes Mezopotámii, kde nechal mnoho Římanů. Pak se k němu připojil arabský náčelník Ariamnés a navedl ho pryč od Eufratu do otevřené pouště – tam, kde ho Parthové chtěli mít.

Karrhai: bitva, ve které nedocházely šípy

CarrhaeCrassovo vojsko tvořilo sedm legií, téměř čtyři tisíce jezdců a zhruba stejný počet lehkooděnců. Proti nim stál Surena, po králi nejurozenější a nejschopnější Parth své doby, kterému tehdy ještě nebylo třicet let. Vedl jen jízdu, podle moderních odhadů asi tisíc obrněných katafraktů a devět tisíc jízdních lučištníků. Král Oródés II. mezitím s hlavní armádou trestal Arménii. Přesné datum bitvy u Karrh jisté není, uvádí se květen i 9. červen 53 př. n. l. Crassus seřadil legie do čtverce po dvanácti kohortách na každé straně a v tomto šiku došli Římané k říčce Balissos. Crassus nechal vojáky najíst se jen ve stoje a hnal je dál, dokud se neobjevil nepřítel, který zprvu nevypadal početně ani nebezpečně. Surena totiž ukryl hlavní síly za předvojem a nechal je zakrýt zbroj plášti a kůžemi. Na znamení pak Parthové spustili hukot bubnů obtažených kůží a ověšených bronzovými zvonci a odhodili pokrývky; jejich přilby, pancíře i koňské brnění se náhle zaleskly.

Jízdní lučištníci Římany obklíčili a stříleli z velkých luků s takovou silou, že šípy pronikaly štíty i zbrojí; Římané, kteří se drželi v řadách, padali, a kdo vyrazil vpřed, nepřítele nedostihl, protože Parthové stříleli i v ústupu. Naděje, že jim šípy dojdou, zhasla, když Římané uviděli velbloudy naložené novými zásobami. Crassus poslal syna, aby nepřítele zahnal. Publius vyrazil s třinácti sty jezdci, z nichž tisíc přišlo od Caesara, s pěti sty lukostřelci a osmi kohortami pěchoty. Parthové předstírali útěk, odlákali ho daleko od hlavního vojska a pak ho obklíčili. Galští jezdci chytali parthská kopí a strhávali obrněné jezdce z koní, ale vedro, žízeň a přesila je zlomily. Zbytek oddílu se stáhl na písečný pahorek. Publius měl ruku probodenou šípem, a protože ji nemohl použít, nastavil bok svému štítonoši a nařídil mu, aby ho zabil. Parthové mu usekli hlavu, nabodli ji na kopí a vrátili se s ní k hlavnímu vojsku.

V noci Parthové odtáhli a Crassovi dali jednu noc, aby oplakal syna. Legát Octavius a kvestor Gaius Cassius Longinus nechali vojsko potichu vyrazit ke Karrhám a čtyři tisíce raněných zůstaly v táboře, kde je ráno Parthové pobili. Z Karrh Crassus znovu v noci prchal, tentokrát s průvodcem Andromachem, který Parthy o všem zpravoval a zavedl ho do bažin. Cassius se vrátil ke Karrhám a s pěti sty jezdci odjel do Sýrie, Octavius s pěti tisíci muži dosáhl pahorků u Sinnaky. Crassus uvízl na nižším kopci pod nimi a Octavius ho se svými muži přišel krýt štíty. Surena tehdy nabídl jednání o příměří. Crassus podvodu nevěřil, ale vojáci mu vyhrožovali, a tak sešel dolů. Parthové mu přivedli koně se zlatou uzdou a začali ho na něm odvádět; Octavius chytil uzdu, strhla se rvačka a Crassus v ní zahynul. Podle Plútarcha ho zabil Parth jménem Pomaxathrés, Cassius Dio připouští i to, že ho zabil vlastní člověk, aby nepadl do zajetí živý. Celkem podle Plútarcha padlo dvacet tisíc Římanů a deset tisíc bylo zajato; do Sýrie se podle odhadů vrátilo pět až deset tisíc mužů.

Surena poslal Crassovu hlavu a pravou ruku králi do Arménie. Oródés se tam právě usmířil s Artavazdem, dohodl sňatek svého syna Pakora s Artavazdovou sestrou a oba královské dvory se navzájem hostily. Podle Plútarcha zpíval při jedné z hostin herec Iásón z Trall Euripidovy Bakchantky, a když do sálu hodili Crassovu hlavu, uchopil ji a zahrál s ní Agauinu scénu, v níž matka v šílenství nese hlavu vlastního syna Penthea. Slavnější je ale jiný příběh: Parthové prý Crassovi nalili do úst roztavené zlato, aby se vysmáli jeho lakotě. Zaznamenali ho až autoři 2. a 3. století n. l., Florus a Cassius Dio, který ho uvádí slovy „jak někteří říkají“. Jde tedy o tradici, ne o doložený průběh.

Zajatci z Karrh a ztracené orlice

Zajatci se stali i součástí parthského výsměchu. Surena vypravil do Seleukeie posměšný „triumf“, v němž jel na koni zajatec Gaius Paccianus, Crassovi nejpodobnější, převlečený do ženského královského šatu a vyzvaný, aby odpovídal na jméno Crassus a titul imperátor; před ním jeli liktoři na velbloudech s měšci zavěšenými na svazcích prutů. Zajaté Římany podle Plinia Staršího odvedl král Oródés do Antiocheie v Margiáně, dnešního Mervu na severovýchodní hranici parthské říše. O jejich dalším osudu se ví jen málo.

Socha císaře Augusta z Prima Porty, na pancíři je zobrazeno vrácení římských orlic ParthyZa těžké ponížení považovali Římané i ztrátu legijních orlic, které padly Parthům do rukou. Caesar před smrtí chystal odvetnou válku a o další zástavy přišla Antoniova vojska v letech 40 a 36 př. n. l. Teprve Augustus dosáhl roku 20 př. n. l. vyjednáváním, že parthský král Fraatés IV. vrátil zástavy všech tří poražených armád. Augustus to vylíčil jako vítězství a připomínal ho i na mincích, ke kterým se ještě vrátíme; vrácení orlic zachycuje také reliéf na pancíři jeho sochy z Prima Porty.

Nejistý osud zajatců z Karrh dal ve 40. letech 20. století americkému sinologovi Homeru H. Dubsovi podnět k hypotéze, že část z nich mohla skončit až v Číně. Čínské kroniky dynastie Chan popisují bitvu u Č’-č’ roku 36 př. n. l., v níž čínské vojsko generála Čchen Tchanga porazilo Siungnuy, a zmiňují vojáky v sešikování připomínajícím rybí šupiny a dvojitou dřevěnou palisádu. Dubs v tom viděl římskou želvu a typicky římské opevnění a spojil zajatce s okresem Li-čchien (Liqian) v dnešní provincii Kan-su. Hypotéza však neobstála: v oblasti se nenašly žádné římské mince ani zbraně a genetická studie z roku 2007 ukázala, že místní obyvatelé odpovídají čínské většině Chan.

Mince Liciniů a mince Crassovy doby

Marcus Crassus sám mince nevydal; žádný republikánský denár nenese jeho jméno. Čísla RRC v této kapitole jsou čísla standardního soupisu mincí římské republiky. Portrét žijícího Římana se na denáru poprvé objevil až u Caesara roku 44 př. n. l., nejprve s opisem CAESAR DICT QVART, později CAESAR DICT PERPETVO (RRC 480). V Crassově době razili v Římě denáry každoročně tři mladí úředníci, tresviri monetales; byl to obvyklý první krok politické kariéry senátorských synů, a obrazy na mincích proto často připomínaly slávu jejich rodu. Denár vážil kolem 3,9 gramu téměř čistého stříbra. Byl to i peníz, kterým se platilo vojsko: legionář v době republiky dostával ročně zhruba 112,5 denáru, teprve Caesar mu žold zdvojnásobil na 225 denárů. Crassův výrok, že bohatý je ten, kdo ze svých příjmů uživí legii, tak měl docela konkrétní měřítko.

Jméno Liciniů se na republikánských mincích objevuje opakovaně, nikdo z nich však nebyl Crassovým přímým předkem. Na stříbrných denárech s vroubkovaným okrajem z galské kolonie Narbo z roku 118 př. n. l. (RRC 282) stojí zkratka L·LIC Lucia Licinia Crassa; zda šlo o slavného řečníka z jiné větve rodu, který se o založení kolonie zasazoval, jisté není. Rub těchto denárů ukazuje nahého vousatého válečníka na dvojspřeží, který drží štít a galskou válečnou trubku karnyx a vrhá kopí. Publius Licinius Nerva dal kolem roku 113–112 př. n. l. na rub denáru (RRC 292/1) scénu hlasování římských občanů, Gaius Licinius Macer roku 84 př. n. l. (RRC 354/1) Apollona viděného zezadu s bleskem v pravici a na rubu Minervu na čtyřspřeží.

Nejbližší vazbu na Crassa má denár jeho syna. Publius Licinius Crassus po návratu z Galie zastával úřad mincmistra, nejspíš roku 55 př. n. l., kdy byl jeho otec podruhé konzulem. Jeho denár RRC 430/1 nese na líci poprsí Venuše vpravo s vavřínovým věncem a diadémem, za krkem písmena S·C (senatus consulto). Na rubu stojí žena v krátkém šatu, která pravou rukou vede koně a v levé drží kopí, u jejích nohou leží pancíř a štít; kolem obíhá opis P·CRASSVS·M·F, tedy Publius Crassus, syn Marcův. Výklad rubu není jednotný. Postava bývá vykládána jako personifikace Galie a narážka na Publiovy úspěchy u Caesara i na galské jezdce, s nimiž odešel do Sýrie; spojení s galskou jízdou ale část badatelů odmítá. Líc s Venuší a písmeny S·C se navíc shoduje s lícem denáru, který o rok dříve razil Faustus Cornelius Sulla (RRC 426/3).

Publius Crassus denar

Právě Faustus, syn diktátora Sully a zeť Pompeia, ukazuje, jak se politika triumvirátu propisovala do mincí. Roku 56 př. n. l. vydal čtyři typy denárů, z nichž dva oslavují Pompeia: na jednom jsou tři trofeje za vítězství na třech kontinentech, na druhém zeměkoule obklopená věnci, narážka na Pompeiovy triumfy z roku 61 př. n. l. Caesar o pár let později za občanské války razil denár se slonem, který šlape na draka, a nápisem CAESAR, na líci s kněžským náčiním (RRC 443/1, 49–48 př. n. l.). A Crassova porážka se na mince vrátila ještě po více než třiceti letech: Augustovy denáry s opisem SIGNIS RECEPTIS nebo CAESAR AVGVSTVS SIGN RECE ukazují boha Marta s orlicí a zástavou (RIC I² 41 a 58) nebo klečícího Partha, který podává zástavu s praporcem (RIC I² 287–289, mincmistr Publius Petronius Turpilianus). Tyto denáry tak připomínají mimo jiné orlice, které Crassus ztratil.

Římské mince z našeho e-shopu

 

Co po Crassovi zůstalo

Obraz Crassa jako lakomce, kterého zahubila chamtivost, vytvořili hlavně antičtí moralisté. Plútarchos z něj udělal příklad pošetilé ctižádosti, která mu nedovolila spokojit se s prvenstvím mezi desetitisíci, protože dva muži stáli výš, a pozdější autoři přidali zlato v ústech. Část moderních historiků naopak soudí, že Crassus chtěl parthskou válkou obohatit hlavně státní pokladnu, protože sám už bohatý byl. Jeho smrt bývá považována za konec rovnováhy mezi Caesarem a Pompeiem; do čtyř let překročil Caesar Rubikon.

Po Crassovi samotném nezůstala ani jediná mince s jeho jménem. Zůstal denár jeho syna, který padl ve stejné bitvě, a Augustovy denáry s klečícím Parthem, které slaví návrat orlic, mezi nimi i těch ztracených u Karrh. Nejbohatší muž Říma, který si dokázal koupit téměř cokoli, se tak do numismatiky zapsal hlavně tím, co prohrál.

Miroslav Uďan

Design Shoptak.cz | Platforma Shoptet