Spartakovo povstání

Spartakovo povstání proběhlo v římské Itálii v letech 73–71 př. n. l. Začalo útěkem gladiátorů z Capuy a pod vedením Spartaka, Crixa a dalších se rozrostlo v pohyblivé vojsko otroků a svobodných chudých. Marcus Licinius Crassus je nakonec porazil; tisíce zajatců byly ukřižovány podél Via Appia.

Historie

Římská expanze přivedla do Itálie velké množství zotročených lidí pracujících v domácnostech, dílnách a na velkostatcích. Již na Sicílii vypukly dvě rozsáhlé otrocké války. Roku 73 př. n. l. uprchla skupina gladiátorů z výcvikové školy Lentula Batiata v Capui.

Uprchlíci se opevnili na Vesuvu a porazili místní oddíly vyslané proti nim. Vůdci byli Spartakus, Crixus a Oinomaos. Získané zbraně a úspěchy přilákaly tisíce dalších otroků, pastevců a lidí na okraji společnosti.

Římské prameny byly napsány elitními autory a povstalcům nepřisuzují jednotný program. Spartakus se patrně snažil část vojska vyvést přes Alpy, jiné skupiny chtěly zůstat a plenit Itálii. Moderní obraz plánované revoluce všech otroků přesahuje dochované důkazy.

Konzulská vojska roku 72 utrpěla porážky, ale Crixova oddělená skupina byla zničena. Senát pověřil velením Marca Licinia Crassa, který obnovil disciplínu a vybudoval opevnění přes šíji v Bruttiu, aby povstalce zadržel na jihu.

Spartakus se pokoušel přepravit na Sicílii s pomocí pirátů, dohoda však selhala. Povstalci prorazili část opevnění, ale jejich síly se štěpily. Roku 71 př. n. l. Crassus hlavní vojsko porazil v jižní Itálii; Spartakovo tělo nebylo bezpečně identifikováno.

Asi šest tisíc zajatců bylo ukřižováno podél cesty z Capuy do Říma. Pompeius zničil část prchajících a nárokoval podíl na vítězství, což prohloubilo jeho soupeření s Crassem. Povstání otroctví nezrušilo, ale odhalilo vojenské riziko masové závislé práce.

Antické prameny, cíle povstalců a pozdější obraz

Hlavní líčení podávají Appián, Plútarchos a Florus, kteří psali později a z římské perspektivy. Jejich počty vojsk a dramatické řeči se liší. Jisté události se rekonstruují porovnáním pořadí tažení, nikoli součtem všech údajů.

Spartakus nebyl římský mincovní emitent a autentická „Spartakova mince“ není známou měnovou řadou. Mince nalezená v táboře může dokládat oběh, ale spojení vyžaduje archeologický kontext. Moderní medaile a žetony jsou recepcí hrdiny.

Filmy a romány vytvořily ucelený osobní příběh, včetně vztahů, řečí a politického programu. Historické heslo má tyto motivy oddělit od omezených antických svědectví.