Helénismus

Helénismus je období od smrti Alexandra Velikého roku 323 př. n. l. do připojení Egypta k Římu roku 30 př. n. l., kdy se řecká kultura rozšířila od Středomoří přes Egypt a Přední Asii až po Indii. V numismatice je to doba, kdy se portrét panovníka stal běžným obrazem řeckých mincí.

Historie

Helénistická doba začala rozpadem Alexandrovy říše mezi jeho vojevůdce, takzvané diadochy. Po desetiletích válek se ustálily tři velké monarchie – ptolemaiovský Egypt, seleukovská říše a antigonovská Makedonie – a vedle nich menší království jako Pergamon, Baktrie nebo Pontské království. Panovníci spojovali makedonskou vojenskou tradici s orientálním dvorským ceremoniálem a s kultem vládce. Hlavními městy se staly Alexandrie, Antiochie a Seleukeia, které velikostí převyšovaly klasické řecké městské státy.

Nejbohatším a nejstabilnějším helénistickým královstvím byl ptolemaiovský Egypt. Za prvních Ptolemaiovců vznikla v Alexandrii slavná knihovna a Músaion jako středisko vědy. Kleopatra VII., poslední panovnice z dynastie Ptolemaiovců, se pokusila obnovit ptolemaiovskou moc spojenectvím s Caesarem a Marcem Antoniem. Proslulé jsou ptolemaiovské zlaté oktadrachmy s portrétem královny Arsinoe II. a dvojitým rohem hojnosti.

Seleukovská říše, sahající od Malé Asie po Baktrii, byla nejrozsáhlejším, ale nejméně soudržným helénistickým státem. Seleukos I. založil desítky měst pojmenovaných Antiochie, Seleukeia nebo Apameia, které šířily řeckou kulturu do nitra Asie. Na okrajích říše se postupně osamostatnily Baktrie, Parthie a Arménie. Antiochos III. Veliký se pokusil říši obnovit, ale porážka od Římanů u Magnésie roku 190 př. n. l. zahájila její úpadek. Typickým rubem seleukovských tetradrachem byl od dob Antiocha I. Apollón sedící na omfalu, posvátném kameni z Delf.

Makedonie pod Antigonovci se snažila udržet vládu nad Řeckem, kde se městské státy sdružovaly v Achajském a Aitólském spolku. Ostrov Rhodos prosperoval jako samostatná obchodní republika. Pergamonské království Attalovců vybudovalo knihovnu, která soupeřila s alexandrijskou, a pergamonský oltář patří k vrcholům helénistického sochařství. Středomořská helénistická království postupně podlehla Římu – Makedonie roku 168 př. n. l., Pergamon roku 133 př. n. l. a jako poslední Egypt roku 30 př. n. l.

Nejvýchodnější helénistické státy vznikly v Baktrii a Indii. Řecko-baktrijské království razilo mince s výraznými portréty králů, jako byli Eukratidés nebo Antimachos. Po vpádu do Indie vznikla indo-řecká království; jejich nejznámější vládce Menandros podle buddhistické tradice přijal buddhismus. Jeho dvojjazyčné mince nesou na líci řecký nápis a na rubu nápis v indickém písmu kharóšthí. Z prolínání řecké a indické kultury vyrostlo řecko-buddhistické umění Gandháry.

Helénistická kultura a věda

Helénistická věda dosáhla vrcholu díky královské podpoře a soustředění učenců. Eukleidés v Alexandrii uspořádal geometrii do ucelené soustavy, Archimédés v Syrakusách popsal zákon páky a vztlaku a Aristarchos ze Samu navrhl heliocentrický model. Eratosthenés vypočítal obvod Země a Hipparchos sestavil první trigonometrické tabulky. Podle Pergamonu dostal jméno pergamen.

Helénistické mincovnictví udělalo z portrétu panovníka běžný obraz řeckých mincí; dřívější ražby zobrazovaly hlavně bohy a znaky měst. Prvním seleukovským králem s vlastní podobiznou na mincích byl Antiochos I. Tetradrachmy zůstaly hlavním nominálem, doplněným zlatými statéry a bronzovými mincemi. Seleukovská éra, letopočet počítaný od roku 312/311 př. n. l., se užívala ještě dlouho po zániku říše.

Filosofie se přizpůsobila kosmopolitní povaze doby. Stoicismus, založený Zénónem z Kitia, učil život v souladu s přírodou a přijetí osudu. Epikureismus hledal štěstí v umírněných požitcích a přátelství. Kynismus odmítal společenské konvence. Skepticismus zpochybňoval možnost jistého poznání. Tyto školy nabízely osobní etiku v době, kdy se rozpadaly tradiční hodnoty městských států. Náboženský synkretismus mísil řecké, egyptské a orientální kulty – Isis a Kybelé získávaly věřící po celém Středomoří.