Antinous

Antinous (asi 111–130) byl Řek z Bithýnie a oblíbenec římského císaře Hadriana. Za císařovy cesty po Egyptě se utopil v Nilu a po smrti byl zbožštěn. Hadrianus založil město Antinoopolis a kult se rozšířil říší. Portréty Antinoa patří ke známým obrazům římského sochařství a provinčního mincovnictví.

Historie

Antinous se narodil patrně v Bithyniu-Claudiopoli v severozápadní Malé Asii. O jeho rodině a raném životě se dochovalo jen málo spolehlivých zpráv. Do okruhu císaře Hadriana se dostal jako dospívající a doprovázel panovníka na cestách po říši. Povaha jejich osobního vztahu byla už ve starověku vykládána jako milostná, přesné okolnosti však prameny nepopisují jednotně.

Hadrianus trávil velkou část vlády návštěvami provincií, kontrolou armády a podporou staveb. Silně obdivoval řeckou kulturu a východní část říše považoval za důležitou součást svého politického programu. Antinous se objevuje v císařově doprovodu při cestě do Egypta roku 130. Skupina plula po Nilu a navštěvovala tradiční chrámy i správní centra země.

V říjnu 130 Antinous v Nilu zemřel. Základní fakt utonutí je jistý, příčina nikoli. Antičtí autoři uváděli nehodu, sebeobětování za císařovo zdraví i záměrnou smrt spojenou s věštbou. Moderní vyprávění někdy přidávají vraždu nebo dvorskou intriku, pro takové závěry však chybí přímý důkaz. Nejopatrnější výklad proto připouští, že přesný průběh smrti neznáme.

Hadrianus nechal na místě založit město Antinoopolis a podpořil zbožštění zemřelého. Antinous byl spojován s egyptským Usirem, který podle mýtu také zemřel ve vodě, i s řeckými hrdiny a bohy. Vznikaly chrámy, kněžské sbory, slavnosti a věštírny. Kult nebyl všude stejný a neznamenal, že by Antinous nahradil tradiční státní božstva. Přizpůsoboval se místním náboženským zvyklostem a císařské patronaci.

Jeho podoba se rozšířila prostřednictvím soch, reliéfů, drahokamů a mincí. Umělci vytvořili idealizovaný typ s plnými rty, pravidelnými rysy a bohatými vlnitými vlasy. Portrét mohl nést atributy Dionýsa, Apollóna, Herma nebo egyptských bohů. Nešlo pouze o soukromý pomník. Obraz vyjadřoval císařovu paměť, kulturní program a schopnost proměnit osobní ztrátu ve veřejný kult.

Po Hadrianově smrti roku 138 císařská podpora ustoupila, kult však okamžitě nezanikl. Doklady se objevují ještě v pozdějším 2. a 3. století. Křesťanští autoři jej používali jako příklad pohanského zbožštění člověka a kritizovali Hadrianův vztah k mladíkovi. V novověku se Antinous znovu stal významným tématem dějin umění a později také symbolem mužské krásy a stejnopohlavní lásky. Tyto moderní významy je třeba odlišovat od rozmanitého antického kultu.

Kult se šířil především v řecky mluvících provinciích, ale jeho obrazy byly nalezeny i v Itálii a dalších částech říše. V Antinoopoli se konaly hry a město získalo řecké instituce. V Mantineii byl Antinous spojován s místním hrdinským rodokmenem, jinde se objevoval jako Dionýsos nebo lovec. Rozmanitost ukazuje, že císařský podnět přijímala jednotlivá města podle vlastních tradic.

Hadrianus pojmenoval po Antinoovi také hvězdné seskupení u souhvězdí Orla. Antinous se objevoval na hvězdných mapách až do novověku, než jej moderní astronomie přestala vést jako samostatné souhvězdí. Tento neobvyklý památník spojoval zbožštění, císařskou moc a představu trvalého místa na nebi.

Portrét a Antinous na antických mincích

Mince s Antinoem razila především města ve východních provinciích říše. Šlo o provinční emise, nikoli o jednotnou řadu římské státní mincovny. Na líci bývá mladíkova hlava nebo poprsí, na rubu místní božstvo, chrám, zvíře či symbol města. Opisy jsou často řecké a mohou Antinoa označovat za hrdinu nebo boha. Nominál a kov se liší podle místního systému.

Portrét se poznává podle mladé idealizované tváře a nápadných vln vlasů, ale samotný vzhled nestačí. Podobný styl používalo římské umění i pro jiné mladé bohy a hrdiny. Určení vyžaduje čitelný opis, znalost města, srovnání razidel a katalogový odkaz. Některé medailonové kusy byly větší a pečlivěji zpracované než běžné oběžné bronzy.

Dochovaný povrch může být silně opotřebený nebo zkorodovaný a vlasy či opis se snadno ztrácejí. Moderní úpravy někdy zvýrazňují kontury a mění výraz tváře. Odborný popis odděluje stav razidla, kvalitu původního úderu a pozdější zásahy. Vysoký zájem o Antinoovy portréty vedl také k výrobě novodobých kopií, proto je důležitá provenience a materiálové posouzení.

Provinční opisy mohou používat různé tvary jména a místní tituly. Čtení řeckých písmen je zásadní zejména u mincí z Bithýnie, Egypta a řeckých měst, kde se stejné božské atributy kombinují odlišně. Alexandrijské emise se navíc datují podle let vlády císaře, nikoli vždy přímým občanským letopočtem.

U velkých bronzových medailonů se hodnotí také technika a původní hrana. Novověké práce mohou navazovat na antický portrét, ale musí být popsány jako pozdější medaile.