
Dvanáctého června 1771 se v levém břehu Podmokelského potoka severně od Podmokel na Rokycansku objevila bronzová nádoba plná zlatých mincí. Tisíce keltských duhovek o celkové váze odhadem 30 až 40 kilogramů si nejdřív rozebrali místní lidé, většina ale nakonec skončila v rukou knížete Karla Egona z Fürstenberka – a ten je dal roztavit a zlato použít na dukáty. Keltské mince se tak proměnily v dukáty. Jak k tomu došlo a co leží mezi oběma ražbami, ukazuje tato historie mincí v Čechách: od keltských duhovek přes denáry, pražský groš a jáchymovský tolar až ke koruně.
Ve zkratce
- První mince na našem území razili Keltové ve 3. až 1. století př. n. l. – zlatým keltským mincím se lidově říká duhovky.
- Vlastní denáry nechal v Čechách razit kníže Boleslav I. ve druhé polovině 10. století; na počátku 13. století je vystřídaly tenké brakteáty.
- Roku 1300 zavedl Václav II. pražský groš, který se razil do roku 1547 a platil až do roku 1644.
- Šlikové razili v Jáchymově tolary od roku 1519; ze jména jáchymovského tolaru později vzešlo i slovo dolar.
- Korunovou měnu zavedla rakousko-uherská reforma ze srpna 1892; samostatná česká koruna vznikla měnovou odlukou 8. února 1993.
Keltské duhovky: kde začíná historie mincí v Čechách
První mince na našem území razili Keltové ve 3. až 1. století př. n. l. Zlatým keltským mincím a jejich dílům se lidově říká duhovky. Lidé je nacházeli na polích nejčastěji po dešti, když z nich voda smyla hlínu, a věřili, že je vydává sama země v místě, kam udeřila duha. Stejnou představu nese i německé označení Regenbogenschüsselchen – „duhové mističky“.

Čechy tehdy obývala jedna z větví keltského kmene Bójů. Podle nich nazývali římští historikové zemi Boiohaemum – „země Bójů“ – a z toho jména vychází i latinské Bohemia. Bójské zlato se razilo hlavně jako statéry o váze zhruba 7,3 až 8,1 gramu a jako jejich díly: třetiny, čtvrtiny a nepatrné čtyřiadvacetiny, které váží jen čtvrt až třetinu gramu a měří pět až šest milimetrů.
Bójské mince mají charakteristický miskovitý tvar, který vznikal už při jejich výrobě. Jak vznikaly, ukazují nálezy z oppida Hradiště u Stradonic, jednoho z hlavních keltských mincovních center na našem území. Předem odvážené množství zlata se v důlku hliněné destičky roztavilo dmuchavkou, z kapky kovu vznikl střížek a z něj se mezi spodním a horním razidlem vyrazila mince. Archeologové tam našli i mincovní vážky a destičky se stopami zlata.
Nejstarší keltské ražby napodobovaly zlaté statéry Alexandra Velikého s hlavou Athény na líci a okřídlenou Níké na rubu. Keltští rytci ale předlohu brzy přetvořili po svém. Na mincích se objevuje stylizovaná hlava a kůň, klečící lučištník, kanec s postavou nebo torques – keltský kovový nákrčník. Proslulý je statér s čelně zobrazeným obličejem a nákrčníkem, kterému sběratelé přezdívají Truchlící Kelt.
Největším známým souborem bójského zlata je podmokelský poklad. Písemné zprávy o nálezu zachytily asi 4 200 mincí; původně jich v nádobě bylo nejméně 5 000, snad až 7 000, a ležel u nich také nákrčník. Do země byl soubor uložen zhruba v polovině 1. století př. n. l. Malá část zůstala v knížecí sbírce na zámku v Donaueschingenu, další kusy se jako dary rozešly do soukromých i veřejných sbírek.
Denáry: první české mince
Po keltském období uplynulo zhruba tisíc let, než se v Čechách znovu razily mince. Mezitím se platilo cizími mincemi, stříbrem na váhu a zbožím. Teprve kníže Boleslav I. (935–972) nechal ve druhé polovině 10. století, nejspíš v 60. letech, razit první české mince – stříbrné denáry. Vlastní mince byla viditelným znakem knížecí moci: nesla jeho jméno a zisk z ražby plynul do jeho pokladnice.
Vzorem byly jihoněmecké, hlavně bavorské denáry s křížem a s kaplí. Na jednom z nejstarších typů stojí na líci jméno knížete BOLEZLAV DVX („kníže Boleslav“) a na rubu stylizovanou kapli a opis se jménem mincovny PRAGA CIVITAS („město Praha“). Nejstarší denáry měly výborné stříbro o ryzosti kolem 950/1000 a vážily přes gram, nejtěžší kusy až kolem 1,5 gramu. V oběhu se přitom potkávaly denáry tří různých vah.
O tom, kolik denár znamenal, vypovídá zpráva kupce Ibráhíma ibn Jákúba z arabského Španělska, který Prahu navštívil v roce 965 nebo 966. Na pražském tržišti se podle něj platilo i drobnými plátěnými šátečky – deset za jeden denár. Za denár se dalo koupit deset slepic nebo tolik pšenice, kolik člověk spotřeboval za měsíc.
Za Boleslava II. (972–999) se ražba rozšířila. Vedle Prahy razil i Vyšehrad a podle obrazu se denáry té doby dělí na typ mečový, byzantský, karolinský a šípový. Zvláštní skupinu tvoří denáry podle anglosaských mincí krále Ethelreda II. s rukou Boží, které sloužily obchodu s Pobaltím – české denáry se tehdy dostávaly až na Bornholm nebo do Švédska. Svou mincovnu měla i kněžna Emma, manželka Boleslava II.: v Mělníku zhruba v letech 985–995 razila denáry s vlastním jménem a titulem EMMA REGINA a jménem města MELNIC CIVITAS.

Břetislav I. (1034–1055) provedl kolem roku 1050 mincovní reformu. Místo dosavadních denárů velkého střížku zavedl lehčí denáry malého střížku o váze kolem 0,9 gramu a průměru asi 16 milimetrů. U nich už zůstalo a navázali na ně i další panovníci. Na denárech Vratislava II. z let 1086–1092 se na hlavě panovníka poprvé objevuje královská koruna – Vratislav byl prvním českým králem.
Ražbu 11. a 12. století provázela renovatio monetae, obnova mince. Panovník pravidelně stahoval staré denáry z oběhu a vyměňoval je za nové s poplatkem; stará mince po lhůtě přestala platit a placení jí se trestalo jako padělání. Podle nálezů změnil Vladislav I. typ svých denárů nejméně dvacetkrát. Výměny byly pro panovníka spolehlivým příjmem, mince však přitom horšila: koncem 12. století obsahovaly některé denáry jen malý zlomek stříbra a pro špatný kov přestávaly být berné.
Brakteáty: mince z tenkého plíšku
Na počátku 13. století – datace se liší mezi lety po roce 1210 a rokem 1222 – nahradil Přemysl Otakar I. zhoršené denáry brakteáty. Předlohou mu byly brakteáty z Míšně. Šlo o jednostranně ražené mince z velmi tenkého plechu; první měly průměr kolem 40 milimetrů a vážily téměř gram. Slovo brakteát je novodobé, z latinského bractea (plíšek) – dobové prameny jim říkaly prostě denarius.
Brakteáty jsou až na výjimky němé mince: nenesou jméno panovníka ani mincovny. Velké brakteáty zobrazují nejčastěji sedícího panovníka; od míšeňských předloh je odlišuje královská koruna, kterou míšeňský markrabě nenosil. Střední brakteáty nesou i korunu, ptáka, městské věže a hradby nebo harpyji, bájnou bytost s ptačím tělem a lidskou hlavou. Na brakteátu Přemysla Otakara II. se poprvé objevuje český znak – dvouocasý korunovaný lev.
Tenké plíšky se snadno lámaly. Obchodníci je proto skládali do svitků: několik kusů položili na sebe a ohnuli jejich okraje, aby držely pohromadě. I brakteáty se pravidelně obměňovaly a mezi lidmi se jejich díly nejednou spíš vážily než počítaly. Platily až do roku 1300, kdy je nahradil groš.
Pražský groš: stříbro z Kutné Hory pro celou střední Evropu
Na počátku vlády Václava II. vypukla v okolí dnešní Kutné Hory stříbrná horečka a za prací se sem přistěhovalo několik tisíc lidí. Kutnohorský revír patřil k nejvydatnějším v Evropě: v první polovině 14. století se tu podle odhadů těžilo až 20 tun stříbra ročně, ve druhé polovině století kolem 8,5 tuny. Kolem roku 1300 vydal král horní zákoník Ius regale montanorum, který sepsal italský právník Gozzius z Orvieta. Zákoník stanovil královská práva nad těžbou stříbra i nad mincí a soustředil ražbu do Kutné Hory – místo odhadem nejméně sedmnácti dřívějších mincoven.
- Václav II.: Stříbrný král, který proměnil Čechy v evropskou velmoc
- Kutná Hora: Stříbrná pokladnice českých králů

Novou minci, pražský groš, se začalo razit roku 1300 podle vzoru francouzského tourského groše. Měl vážit 3,95 gramu, tedy šedesátičtyřinu pražské hřivny, skutečné první kusy vážily 3,5 až 3,7 gramu při ryzosti 933/1000. Groš se dělil na 12 drobných parvů. Na líci nese královskou korunu a dvojí opis se jménem a titulem WENCEZLAVS SECVNDVS DEI GRATIA REX BOEMIE („Václav Druhý, z Boží milosti král český“), na rubu volného korunovaného dvouocasého českého lva a opis GROSSI PRAGENSES („pražské groše“). Ražen byl ručně, úderem kladiva do horního razidla.
Mincovna v Kutné Hoře vznikla pod vedením italských odborníků z Florencie, a proto se jmenuje Vlašský dvůr. Italové zastávali v mincovně v první polovině 14. století i vysoké úřady a zřejmě oni umisťovali na groše drobné „tajné značky“, nejstarší předchůdce pozdějších mincmistrovských značek. Bohatství kutnohorských dolů bylo základem královské moci Lucemburků; Václav IV. dal Vlašský dvůr rozšířit a často v něm pobýval.
Groš rychle překročil hranice království. Obíhal v Polsku i v německých zemích, kde mu v 15. století města přidávala drobné punce – kontramarky – jako znamení, že minci přezkoušela a uznávají ji; známo je jich asi 240. Podle pražského groše vznikl míšeňský groš (1338/1339), napodobit ho zkoušel i krakovský groš Kazimíra III. Jen kutnohorská mincovna vyrazila za necelé čtvrttisíciletí odhadem kolem půl miliardy grošů.
Kvalita groše ale postupně klesala. Za Jana Lucemburského měl ryzost 883/1000, za Karla IV. zhruba 750 až 840/1000, za Václava IV. ještě níž. Jan Lucemburský zároveň zahájil roku 1325 ražbu florénů podle florentského vzoru – nejstarších českých zlatých mincí. Karel IV. pak razil zlaté dukáty se svou polopostavou a českým lvem.
Od husitských válek k první minci s letopočtem
Husitské války kutnohorskou ražbu na čas zastavily. Když z Kutné Hory roku 1422 ustupoval král Zikmund, dal ji zapálit a odvezl s sebou mincovní odborníky i nástroje; roku 1424 město vypálil Jan Žižka. Groš se pod Zikmundovým jménem nerazil, nějaký čas se ještě ilegálně dorážel razidly Václava IV. Husité razili v letech 1420–1421 v Praze vlastní drobnou minci z církevního stříbra, a když stříbro došlo, i z pouhé mědi – takzvané flůtky bez vnitřní hodnoty. Obchod v Čechách mezitím přešel na míšeňské groše, které kdysi vznikly podle pražských.
Z krátké vlády Ladislava Pohrobka (1453–1457) jsou dnes známy jen čtyři doložené groše. Pravidelnou ražbu grošů v Kutné Hoře obnovil až Jiří z Poděbrad reformou z června 1469. Vedle nich zavedl jednostranné peníze se lvem, ražené poprvé na kruhovém střížku; od starších znehodnocených mincí je odlišoval perlový okraj.
Za Vladislava II. Jagellonského se po zhruba osmdesáti letech vrátilo do Čech zlato. Jeho dukáty se razily nejprve v Kutné Hoře, později i v Jílovém, v Praze a v Novém Kníně. Jeden z jejich typů nese letopočet 1511 – a je tak první českou mincí s letopočtem.
Ražbu pražského groše ukončil Ferdinand I. po potlačení stavovského odboje roku 1547; část literatury klade konec ražby až do roku 1550. Z oběhu však groš nezmizel: platnost mu zrušil až patent Ferdinanda III. z 26. září 1644. Místo groše už tehdy vládla mince, kterou proslavil Jáchymov.
Jáchymovský tolar: mince, která dala jméno dolaru
Roku 1516 založil hrabě Štěpán Šlik v Krušných horách po objevu bohatého ložiska stříbra město Jáchymov. Šlikové začali razit velké stříbrné mince už roku 1519, ještě bez úředního svolení. Český zemský sněm jim ražbu povolil 9. ledna 1520 a král Ludvík Jagellonský jim mincovní právo potvrdil privilegiem roku 1523. Vzorem jim byla saská velká stříbrná mince v hodnotě zlatého, kterou podle čepic vyobrazených vévodů nazývají sběratelé Klappmützentaler.

Jáchymovský tolar nese na líci svatého Jáchyma, patrona města, se šlikovským erbem a na rubu českého dvouocasého lva s opisem, který uvádí jméno a titul krále Ludvíka. Vážil 29,23 gramu a obsahoval 27,41 gramu čistého stříbra. Mincím se podle města říkalo joachimsthalery, zkráceně tolary; z toho vzniklo nizozemské daalder a později anglické dollar. Kolik jich Šlikové vyrazili, se přesně neví – odhady se pohybují od 1,3 do zhruba 3 milionů kusů. Na jaře 1528 ražbu zastavil Ferdinand I. a mincovnu převzal panovník.
Mincovní právo měli i Rožmberkové. Oldřich II. z Rožmberka razil na základě povolení krále Zikmunda z roku 1422 v Českém Krumlově drobné stříbrné peníze, nejspíš po dobu husitských válek. Vilém z Rožmberka razil od roku 1581 ve slezských Rychlebách dukáty, jejich násobky i tolary a dukáty tam razil i Petr Vok.
Za Rudolfa II. (1576–1612) se Praha po roce 1583 stala císařskou rezidencí a centrem umění a věd. Rudolf byl prvním českým panovníkem, který nechal razit dvou-, pěti- a desetidukáty, poprvé roku 1589 a většinu v posledním desetiletí vlády. Násobky dukátů sloužily jako reprezentativní dary; obyčejných dukátů se přitom razily statisíce. Dukát měřil 23 milimetrů a vážil necelých 3,5 gramu, pětidukát 40 milimetrů a přes 17 gramů.
Ke dvoru se sjížděli malíři, sochaři i učenci a rudolfínské dukáty a tolary s portrétem císaře patří k vrcholům renesanční mincovní tvorby u nás. Zlato pro pražskou mincovnu, na více než milion dukátů, dodával norimberský kupec Bartoloměj Albrecht.
200 Kč na první nákup a e-book „5 pravidel pro první minci“ zdarma
Napište nám e-mail. Obratem pošleme kód na 200 Kč (platí 14 dní při nákupu nad 2 000 Kč) a tři strany, po kterých poznáte, co dělá minci cennou, jak se čte zachovalost a na co se ptát prodejce.
Bílá hora a dlouhá mince: inflace třicetileté války
Po sesazení Ferdinanda II. zvolili čeští stavové v srpnu 1619 králem falckého kurfiřta Fridricha Falckého; korunován byl 4. listopadu 1619 a po porážce na Bílé hoře 8. listopadu 1620 z Prahy uprchl. Za zhruba rok vlády se na jeho jméno razily dukáty a jejich násobky, tolary a jejich díly i krejcarové mince a roku 1620 už i znehodnocený 48krejcar. Jeho mince nesou znaky sedmi zemí, mezi nimi Čech, Moravy, Slezska, obou Lužic a Falce.
Třicetiletá válka (1618–1648) přinesla velkou inflaci, nazývanou dlouhá mince nebo kiprová doba – podle německého výrazu Kipper und Wipper. Smlouvou z 18. ledna 1622 pronajal císař Ferdinand II. ražbu v Čechách, na Moravě a v Dolních Rakousích patnáctičlennému mincovnímu konsorciu. Za roční nájem šesti milionů zlatých získalo i výhradní právo vykupovat stříbro. Smlouvu za konsorcium podepsal bankéř a obchodník Hans de Witte; mezi doložené členy patřili Karel z Lichtenštejna, Pavel Michna z Vacínova, Albrecht z Valdštejna, Jakub Baševi a olomoucký biskup František z Ditrichštejna.
Konsorcium razilo mince s prudce sníženým obsahem stříbra. Zatímco roku 1618 se z hřivny ryzího stříbra razilo zhruba 19 zlatých, smlouva s konsorciem stanovila 79 zlatých z hřivny. Ryzost hrubších mincí klesla asi na 125/1000 a zbytek tvořila měď a další příměsi. Lidé nové minci nedůvěřovali a ceny rychle rostly.
Dlouhá mince skončila státním bankrotem. Kaláda vyhlášená v Čechách 28. prosince 1623 přepočítávala staré mince různě podle nominálu – například 150 krejcarů na 20 (7,5 : 1), 60 na 6 (10 : 1) a 48 na 6 (8 : 1). Kdo měl úspory v nové minci, přišel o většinu jejich hodnoty. Nová plnohodnotná mince se pak razila podle vídeňské hřivny místo dosavadní pražské.
- Třicetiletá válka: Od pražské defenestrace k nejničivějšímu konfliktu Evropy
- Ferdinand II.: Cena za vítězství na Bílé hoře
Z dlouhé mince nejvíc vytěžil člen konsorcia Albrecht z Valdštejna (1583–1634). V jejích letech skupoval konfiskovaná panství po Bílé hoře, která se platila znehodnocenou mincí, a během několika let se stal jedním z nejbohatších mužů monarchie. Jeho frýdlantské panství bylo roku 1624 povýšeno na knížectví a roku 1627 na vévodství. Valdštejn razil vlastní mince v Jičíně (1626–1634) a ve slezské Zaháni (1629–1632); po jeho smrti císař nařídil jeho mince stáhnout a kov použít na císařské ražby.
Konvenční tolar, papírové peníze a konec pražské mincovny
Trvalý řád do mincovnictví přinesly reformy Marie Terezie. Instrukce ze 7. listopadu 1750 stanovila novou mincovní stopu a roku 1753 uzavřela císařovna s Bavorskem měnovou konvenci, podle které se razila takzvaná konvenční měna. Z kolínské hřivny ryzího stříbra (233,856 gramu) se razilo 10 tolarů neboli 20 zlatých a zlatý se dělil na 60 krejcarů. Konvenční tolar vážil 28,06 gramu při ryzosti 833/1000 a obsahoval asi 23,39 gramu čistého stříbra. Ke konvenční stopě se postupně připojila i řada německých zemí.

Nejznámější mincí té doby je tolar Marie Terezie. Po její smrti se razil se zmrazeným letopočtem 1780, jako obchodní mince se uplatnil v Levantě i v Etiopii a rakouská mincovna ho razí dodnes. Letopočet 1780 proto sám o sobě neříká, kdy byl konkrétní kus vyražen.
Pražská mincovna byla od roku 1727 jedinou vládní mincovnou v Čechách; na mincích ji později označovalo písmeno C. Josef II. (1780–1790) ji zrušil: koncem roku 1783 ji přeměnil na směnárnu zlata a stříbra a 30. dubna 1784 provoz zcela skončil. Za válek s revoluční Francií byla roku 1795 obnovena a razila hlavně tolary pro platby armádě.
Už od roku 1762 se vedle mincí vydávaly papírové peníze – bankocetle; za válek se tiskly ve stále větším množství – kolem roku 1810 jich obíhalo za více než miliardu zlatých. Patent z 20. února 1811 snížil jejich hodnotu i hodnotu měděných mincí na pětinu; tento státní bankrot znehodnotil úspory velké části obyvatel. Pro nové papírové peníze a měď se vžilo označení vídeňská měna. Roku 1816 vznikla Privilegovaná rakouská národní banka, která převzala vydávání bankovek.
Zásadní změnu přinesla až vídeňská mincovní smlouva Rakouska a německých států z 24. ledna 1857. Na jejím základě zavedl patent z 19. září 1857 rakouskou měnu, která se 1. listopadu 1858 stala jedinou zákonnou měnou: z 500 gramů ryzího stříbra se razilo 45 zlatých, zlatý vážil asi 12,35 gramu při ryzosti 900/1000 a poprvé se dělil desetinně, na 100 krejcarů. Pražská mincovna se nového systému nedočkala. Rozhodnutím ministerstva financí ze 3. ledna 1856 se v ní přestalo razit a 19. března 1857 byla definitivně zrušena. Poslední mincí raženou v Praze se stal stříbrný dvacetikrejcar 1856 s mladým portrétem Františka Josefa I. a značkou C.
Korunová měna 1892: zlato, haléře a „pětka“
V srpnu 1892 nahradila zlatý v Rakousku-Uhersku korunová měna. Jeden zlatý odpovídal dvěma korunám a koruna se dělila na 100 haléřů. Odtud dodnes pochází lidové označení „pětka“ pro desetikorunu – deset korun bylo dřív pět zlatých. Zlatky a krejcary platily vedle korun ještě do 1. ledna 1900. Na rozdíl od dosavadní stříbrné měny stála koruna na zlatě: z kilogramu ryzího zlata se razilo 3 280 korun.
Ze zlata o ryzosti 900/1000 se razily mince 10 a 20 korun, později i stokoruna. Stříbrná koruna vážila 5 gramů při ryzosti 835/1000 a obsahovala 4,175 gramu čistého stříbra; vedle ní obíhaly niklové desetihaléře a dvacetihaléře a bronzové haléře a dvouhaléře. Mince pro rakouskou část monarchie razila Vídeň, pro uherskou Kremnice. Na rakouských mincích je portrét Františka Josefa I., který opakovaně sliboval, že se nechá korunovat českým králem, ale slib nikdy nesplnil.
Bankovky vydávala Rakousko-uherská banka, založená roku 1878 jako nástupkyně Rakouské národní banky. Korunové bankovky vycházely od roku 1900 a byly dvojjazyčné – jedna strana nesla německý, druhá maďarský text a hodnota byla v dolní části vypsána i v dalších jazycích monarchie. Jednokorunové a dvoukorunové bankovky přibyly až za první světové války.
Válka znamenala pro korunu zlom. Císařské nařízení ze 4. srpna 1914 dovolilo bance odchýlit se od stanov, což vedlo k nižšímu krytí bankovek kovem a banka přestala bankovky vyměňovat za zlato. Válečné financování pak korunu silně znehodnotilo. Rakousko-uherská koruna přežila i rozpad monarchie a nástupnické státy ji teprve postupně nahrazovaly vlastními měnami – mnohé z nich si název koruna ponechaly.
Československo: koruna republiky
Po vzniku Československa 28. října 1918 potřeboval nový stát vlastní měnu. Ministr financí Alois Rašín na základě zákona z 25. února 1919 provedl měnovou odluku. Ve dnech 3. až 9. března 1919 se na území republiky kolkovaly rakousko-uherské bankovky a polovina hotovosti byla zadržena jako nucená půjčka státu. Okolkované bankovky se pak postupně vyměňovaly za první československé státovky.
Prvními mincemi byly dvacetihaléř a padesátihaléř s letopočtem 1921, vydané v únoru 1922; ještě téhož roku přibyla jednokoruna. Jednokorunu navrhl sochař a medailér Otakar Španiel, žák Josefa Václava Myslbeka a od roku 1919 profesor pražské Akademie výtvarných umění. Československé mince razila mincovna v Kremnici, která má mincovní privilegium od 17. listopadu 1328 a patří k nejstarším dodnes činným mincovnám. V letech 1923–1939 se tam razily i obchodní svatováclavské dukáty a jejich násobky podle návrhu Jaroslava Bendy a Otakara Španiela.
Za nejvzácnější oběžnou minci první republiky platí pětihaléř 1924; jeho původ ani počet dochovaných kusů nejsou spolehlivě doloženy. Kus v zachovalosti UNC / good EF se v dubnu 2023 vydražil v pražské aukci Macho & Chlapovič za 55 000 eur bez aukční přirážky.
Za protektorátu (1939–1945) obíhaly provizorní zinkové mince 10, 20 a 50 haléřů (od roku 1940) a 1 koruna (od roku 1941). Nerazila je mincovna, ale továrna na nábytek Vichr a spol. v Lysé nad Labem. Po válce vyměnila oběživo měnová reforma z 1. listopadu 1945; tvrdší byla měnová reforma 1953: hotovost do 300 Kčs se vyměňovala v poměru 5 : 1, vyšší částky v poměru 50 : 1.
Mince socialistického Československa nesly státní znak, od roku 1961 znak ČSSR. Nejznámější z nich je jednokoruna se ženou sázející lípu od Marie Uchytilové, kterou se platilo od 2. září 1957 až do 30. září 1993. Autorka ji vymodelovala podle fotografie Bedřišky Synkové, mladé skautky odsouzené v roce 1955 k osmi letům vězení. Vedle oběživa vydával stát stříbrné pamětní mince v nominálech od 10 do 500 Kčs.
Česká republika: koruna, mincovna a sběratelé
Česká republika vznikla 1. ledna 1993 a samostatná česká koruna 8. února 1993 měnovou odlukou od Slovenska. Nové oběžné mince navrhli přední čeští medailéři – například Jiří Harcuba pětikorunu s Karlovým mostem, Ladislav Kozák desetikorunu s Petrovem v Brně a Vladimír Oppl dvacetikorunu se sochou svatého Václava. Část první ražby desetikorun z roku 1993 pochází z hamburské mincovny; sběratelé hledají její variantu s drobněji provedenou zkratkou „Kč“. Běžná desetikoruna 1993 se razila v milionech kusů a vzácná není. Haléře z oběhu postupně zmizely: platnost desetihaléřů a dvacetihaléřů skončila roku 2003, padesátihaléřů 31. srpna 2008.

Oběžné a většinu pamětních mincí pro Českou národní banku razí Česká mincovna v Jablonci nad Nisou, založená roku 1993. Její roční kapacita je 500 milionů oběžných a 300 tisíc pamětních mincí a razila oběživo i pro zahraniční centrální banky, například pro Moldavsko, Spojené arabské emiráty nebo Venezuelu. Vedle zakázek centrální banky vydává vlastní investiční mince, například zlatého a stříbrného Českého lva, a novoražby historických mincí.
Česká národní banka vydává pravidelný program pamětních mincí. Stříbrné 200 Kč se razily nejprve ze stříbra o ryzosti 900/1000, dnes, stejně jako pětisetkoruny, z 925/1000. Zlaté mince z ryzího zlata 999,9/1000 vycházejí v pětiletých cyklech: Deset století architektury (2001–2005, 2 000 Kč), Kulturní památky technického dědictví (2006–2010, 2 500 Kč), Mosty (2011–2015), Hrady (2016–2020), Městské památkové rezervace (2021–2025) a od roku 2026 Městské památkové rezervace II. Pamětní dvoutisícikoruna se zlatou vložkou a hologramem vyšla 1. prosince 1999.
Mince jsou pro mnoho sběratelů zároveň dlouhodobou investicí a nejvyšší ceny dosahují vzácné zlaté ražby. Svatováclavský pětidukát 1937 v zachovalosti UNC se 2. října 2020 vydražil v aukci Antium Aurum za 850 000 eur bez aukční přirážky.
České mince z našeho e-shopu
Od duhovek k dukátům
Historie mincí v Čechách je příběhem kovu, který se znovu a znovu proměňoval. Keltské zlato z Podmokel skončilo z větší části v tavicím kelímku, ne v muzeu: kníže Karel Egon z Fürstenberka z něj nechal razit dukáty a roku 1772 dal se svolením císařovny vyrazit i dukáty s vlastním poprsím a erbem. Zlato, které Bójové vyrazili před více než osmnácti stoletími, tak prošlo mincovnou podruhé – tentokrát v podobě, jakou žádala nová doba.
Podobně se mince měnily i jinde v tomto příběhu: denár ustoupil brakteátu, brakteát groši, groš tolaru, tolar zlatému a zlatý koruně. Každá změna prozrazuje, kdo měl v zemi moc, odkud se bralo stříbro a jak dobře se dařilo státní pokladně. Proto mají staré mince pro sběratele dvojí hodnotu: jako vzácný kov a jako přímé svědectví o době, ve které vznikly.
Miroslav Uďan
